Sofie Amy Riddle

13. Kapitola

Pořád jsem byla trochu rozrušená z Remova polibku a taky z posledních slov Bena. Vzala jsem si je ale k srdci a už jsem nepředstírala denně radost a v noci jsem se také pořádně vyspala. Od té noci jsem se s Remem už v kuchyni nesetkala a snažila jsem se mu vyhýbat, jak jen to šlo. Holky si už začali všímat, že se mnou nebylo něco v pořádku, ale já jsem vždycky odvedla řeč jinam. Také jsem už hodně dlouho nejedla a tak jsem mohla tušit, že to na mě jednou padne. Já jsem si to ale nechtěla uvědomit. Sice jsem už normálně spala a všechno, co jsem ještě nedávno nedokázala a to všechno jen díky Removi. Ale co to tady zase plácám...

__________

„Mily, pojď, našli jsme úžasné místo na náš nový žertík,“ vtrhla do pokoje nadšená Emm. A tak jsem se hned vydala za nimi. Potřebovala jsem se na chvíli vypnout a tohle mi vždy pomohlo.

„Kde je Siri zeptala jsem se asi po pěti minutách, co se k nám mé "dvojče" stále nepřidalo.

Jess ale jen mávla rukou: „Ten nás doběhne, musel si ještě něco zařídit.“

„Tak tady to je,“ dramatizovala Chloe. Otevřela jsem dveře a vešla. To jsem ale neměla dělat, protože ihned jak jsem byla uvnitř, za mnou dveře zaklaply.

„Holky, co se to tady děje?!“ byla jsem trochu naštvaná, protože dveře nešly ani otevřít. Vždyť já mám hůlku uvědomila jsem si. Sáhla jsem do kapsy, kam jsem ji vždy schovávala, ale nic jsem nenahmatala. Takže jsem se uchýlila k druhému možnému řešení a tím byla bezhůlková magie. Ale ať jsem vyzkoušela jakékoliv kouzlo, nešlo to.

„Sum!“ zavrčela jsem, protože nikdo neuměl tak dobře míchat lektvary, „na jak dlouho jsi mě odstřihla od jakéhokoli způsobu kouzel?!“

„Promiň, ale jinak to fakt nešlo,“ omlouvala se hned Sum, takže to doopravdy byla ona, „ale ty to prostě musíš nějak vyřešit.“

O čem to tady u merlinových chlupatých ponožek mluvila. Otočila jsem se na druhou stranu, kde byl slyšet něčí rozhovor.

„Tak, Náměsíčníku, tady je ta knihovna.“ slyšela jsem mluvit Siriho. Tak odtud vítr vane...

Ten vstoupil do místnosti stejně naivně jako já. Rozhlédl se a když spatřil mě, došlo mu taky, že to byla jen past.

„Tichošlápku!“  vykřikl, „tady žádná tajná knihovna není! Mělo mi hned dojít, že ty bys žádnou ani nehledal.“

„Tohle všechno vymyslela Jess, takže to je teoreticky jen její vina,“ obhajoval se Siri.

Remus došel ke dveřím a zkusil je otevřít.

„To ti neprojde,“ upozornila jsem ho hned, „já jsem už vyzkoušela všechny možné způsoby. A taky je dost možné, že už tady nikdo z nich není. Takže máme dvě hodiny, než mi zase začne fungovat bezhůlková magie.“

„Super! Vážně díky Tichoši!“ poslední větu zařval Remus, „hele, co když to funguje jako Komnata nejvyšší potřeby?“

To by mohlo jít, představila jsem si nouzový východ, ale jakmile jsem na to pomyslela, hned se ozvalo: „Chcete jít ven? To se vám nepovede, ne tímhle způsobem.“  A pak se hlas rozesmál.

„Netušila jsem, že je Emm tak vynalézavá...“ otočila jsem se na Rema, kterému právě Jess zdělovala, že není v knihovně. Tak co jiného než knihu si mohl přát?

„Asi bysme si měli vážně promluvit, když už tady nemáme dvě hodiny co dělat...“ řekl Rem  něco, co jsem si taky myslela, ale nechtěla jsem to přiznat. „Není o čem,“ otočila jsem se a vydala na druhou stranu místnosti.

„Sofi, víš stejně dobře jako já, že toho je dost,“ došel ke mě a položil mi ruku na rameno. Stuhla jsem a pomalinku se otočila. Sedla jsem si na zem a nadechla se. „Jo, měli bysme to probrat,“ přiznala jsem, „víš...já...“ Koktala jsem a nevěděla co říct, navíc jsem byla určitě rudější než rak. Merline proč?!

„Tak začneme od začátku,“usoudil nakonec Rem, že bude lepší, když převezme roli mluvčího a taky se posadil ke mě na zem.

„Měsíc jsme se scházeli v kuchyni. Naposledy jsi mi prozradila své tajemství a já zase své, i když jsi to už věděla. Pak ses musela rozloučit s klukem, se kterým jsi chodila. Takže úplně chápu, že tohle se ti probírat nechce, ale mohli bysme probrat aspoň tu poslední věc.“ dokončil svůj monolog a podíval se na mě, jak zareaguju.

Já jsem to ale nevěděla. Vůbec jsem netušila, co mám udělat. Nechtěla jsem ztratit přátelství, které jsme s Remem měli. Bere mě ale jako kamarádku? Jasně že ne! Jinak by mě přece nepolíbíl, ale já si pořád nejsem jistá, co chci. Jestli už jsem schopná chodit s klukem, když můj první kluk umřel... Nebo si radši nechám ujít příležitost, protože mi bylo jasné, že buď teď nebo nikdy.

Rozhodla jsem se hodit za hlavu všechny problémy a vrhnout se do toho po hlavě. Takhle ostatně řeším vždycky ty nejtěžší problémy.

„Máš pravdu, to bysme měli probrat...“ konečně jsem promluvila. Začali jsme se k sobě přibližovat a mě to připadalo jako milion let, než jsme se konečně políbili. V břichu mi vybuchly motýly a já jsem se musela pro sebe usmát. Konečně jsem se cítila šťastná po hodně dlouhé době.

V tu dobu někdo otevřel dveře, samozřejmě jsme to ani jeden nezaznamenal a dál jsme si prozkoumávali jazykama pusu.

„Čekala jsem všechno, ale tohle stoprocentně ne.“ „Až tohle zjistí James, zabije tě Náměsíčníku.“ „To je tak krásný.“

Rychle jsme se od sebe s Remem odtrhli a zrudli jako raci. „To už uběhli dvě hodiny?“ zeptal se Rem.

Salut gays! Vítám vás po dlouhé době u nové kapitoly. Doufám, že se vám líbila.
Pište do komentářů názory a budu i ráda za nějakou tu hvězdičku.
Vaše Lili_Riddle22