Sofie Amy Riddle

1. Kapitola

Bylo 1. září a já jsem stála spolu s nějakým smrtijedem na nástupišti 9 a 3/4. Zrovna mi povídal o tom, že se nesmím bavit s dětmi z mudlovských rodin a krvezrádci. Jakoby mi to otec milionkrát neopakoval. A pak jsem ho konečně uviděla. Stál u své matky a znuděně kýval hlavou. Všiml si mě, a tak jsem ukázala hlavou směr k vlaku. Naštěstí pochopil, řekl něco matce a rozešel se k vlaku. Já jsem se otočila k již zmiňovanému smrtijedovi a spustila: „Tak já už budu muset jít, nebo mi ujede vlak," ani jsem nečekala na odpověď a rozběhla jsem se (v rámci možností) k vlaku.
Konečně svoboda! Už mě nebavilo, hrát si na slušnou dcerku. Letos poruším všechna pravidla (ne že bych je nikdy neporušila). Siri mi pomohl s kufrem nahoru a potom jsme si už jen povídali o všem možném.

__________

„Prváci ke mě, prváci ke mě!" řval přes celé nástupiště nějaký obr, a tak jsme se za ním se Siriem vydali. Poté nám oznámil, že do Bradavic pojedeme na loďkach po čtyřech. My jsme si sedli do jedné z nich a po chvíli se k nám přihrnuli tři kluci: jeden černovlásek s brýlemi, jeden hnědovlásek s viditelnými jizvami po celém těle a jeden černovlasý, který byl hodně při těle. „Můžeme si přisednout?" optal se hnědovlásek. 

„No jasně že můžete. Ale ne všichni. Vejdou se sem už jen dva," pohotově jsem odpověděla a nenápadně naznačila tomu obtloustlému, že tady není vítán. Jak jsem však předpokládala nepochopil to a nechápavě na mě koukal. 

„Petere, nevadilo by ti, kdyby sis sedl jinam?" víc opatrně to vážně ten černovlasý říct nemohl. 

„Jo, jo, jistě," skoro se zakoktal Peter. 

Ti dva si sedli naproti nám a černovlásek se zasněně zadíval někam do prostoru. Nechápavě jsem se na něj podívala, protože jsem zjistila, že se dívá na mě. Vždyť jsme se znali ani ne pět minut. Když si všiml mého pohledu, usmál se na mě a já zčervenala. Co se to se mnou dělo? 

„Jo, málem bych zapomněl. Tohle je James Potter a já se jmenuju Remus Lupin. A jak se jmenujete vy?" Už už jsem se chystala odpovědět, ale předehnal mě Siri. 

„Já se jmenuju Sirius a tohle je Sofie," představil nás. 

„To bylo poprvé, co jsi mi řekl mým prvním jménem," usmála jsem se. „A příjmení nám neřeknete?" Smutně jsem se usmála a odpověděla: „To nechtějte ani vědět."

V hlavě Sofie:
Sirius: Stejně se to dozvědí při rozřazování
Sofie: Lepší až tam než teď. Určitě by začali řvát, všichni by to hned věděli a báli se nás. Když to ale zjistí až při rozřazování, tak by se nás tolik bát nemuseli, protože se do Zmijozelu stoprocentně nedostaneme.
Sirius: To je pravda.

Chtěl ještě pokračovat, ale někdo na nás mluvil: 

„Siriusi, Sofi, vnímáte nás." Byl to Remus. 

„Jo, jasně," odpověděla jsem až moc rychle. 

„Dobře, tak o čem jsem mluvil jako poslední, hmm?" Tak teď jsme byli nahrání. Bezradně jsem se podívala na Siria. To on vždycky vymýšlel historky, proč jsme nebyli doma. A taky že hned odpověděl. 

„Ptal jsi se, co jsme dělali o prázdninách," upřímně se usmál. 

Remus na něho vykulil oči, „Tak ty jsi fakt poslouchal? Vždyť jsi vypadal, že jsi myšlenkama až někde v Austrálii."