Sofie Amy Riddle

2. Kapitola

„Sofie dělej," „Pohni kostrou Sof," tohle a kupu dalších připomínek, že jsme šly pozdě na naši první hodinu v Bradavicích (mimochodem byly to lektvary, kterých jsem spoustu uměla nazpaměť) jsem slyšela od mých spolubydlících Jessie a Sum (odvozenina od Summer) po celou dobu naší ranní rozcvičky. Doběhly jsme asi minutu po zvonění a profesor tam naštěstí ještě nebyl. Viditelně jsem si oddechla a zapadla do lavice k Sirimu, který mi držel místo. „Že by se slečna Riddleová opozdila?" zahrál si na nějakého profesora Siri. V tu chvíli mi na lavici přistála vlaštovka. Rozložolila jsem ji četla:

„Krásná jak růže jsi ty moc,
každý by ti chtěl pomoct.
Vím moc se to nerýmuje, ale snad to přežiješ. Ptám se tě tedy: Šla bys se mnou na rande Sofie Amy Riddle?
Tvůj......"

Chybělo jméno to bylo preškrtané, ale já na to přijdu záhady mi nikdy nedělaly problém. A pak mi to došlo, mé druhé jméno věděl jen Siri. Zamračila ksem se na svého souseda: „To ty?" Siri si přečetl vzkaz a pak odpověděl: „Ne, ty víš, že bych to nikdy neudělal." Zdůraznil poslední větu. „Tak kdo tedy? Mé druhé jméno víš jen ty?" On se však zarazil Co udělal, o čem nevím? „Nedopatřením jsem ho řekl Peterovi, Jamesovi a Remusovi." „U Merlina, ale jak se ti to povedlo?" zamračila jsem se na něj. Ten dal ruce do obranného gesta: „Jsem něco chtěl říct o tobě a použil tvé druhé jméno. Nedívej se tak na mě, sama jsi řekla, že jsem ti tvým prvním jménem řekl jen jednou." Pak jsem začala přemýšlet.

V hlavě Sofie:
Sofie: Tak, Peter to být nemůže
Sirius: Proč si přepla na nitrozpyt? A proč by to nemohl být Peter?
Sofie: zaprvé: je hodina a za druhé: ty jsi ho včera neviděl, jak se láduje vším možným? Ten má rád jen jídlo, to mi věř.
Ale pak mám velké dilema mezi Jamesem a Remusem.
Sirius: Tak to ti neporadím holka.
Sofie: U Merlina, vždyť je to jasný jak facka.
Sirius: Poděl se se mnou o to na co jsi přišla.
Sofie: Remus to nebude, ale mám dojem, že to bude James. Včera se na mě v té loďce zasněně díval. Ale zajímá mě, kam kdy a jak mě pozve.
Sirius: No, to je ve hvězdách, ale asi máme problém.

A vážně zrovna k nám, s naštvaným výrazem na tváři, šel Křiklan. „Co tady pořád sedíte, běžte si pro věci na lektvar, který už máte dělat deset minut." A pak odešel. „Která dvojice zvládne udělat tento lektvar do konce hodiny, získá pro svoji kolej dvacet bodů za oba." Tak to jsme měli v kapse. „Dojdu pro přísady," otočila jsem se na Siria. Ten nakrčil obočí: „Copak ty víš, co máme dělat?" „Používej mozeček Siriusku," poukázala jsem na včerejší plavbu v loďkách k Bradavicím, kde mi to samé připomínal on.

V hlavě Sofie
Sirius: Ty ses mu dostala do hlavy? Sofie: Nezapomínej, že se dostanu do hlavy i mému otci a Brumálovi
Sirius: Ty ses dostala do hlavy i Brumbálovi? Tomu, koho se bojí i tvůj otec?
Sofie: Taky mě to překvapilo. Potřebovala jsem zjistit, jestli ví o ty víš čem, ale nemá o tom ani tucha. Teď bysme ale měli vážně začít dělat ten lektvar.

__________

Lektvar jsme zvládli udělat dost rychle. (Hlavně to bylo proto, že u tohohle lektvaru umím spoustu fíglů.)
Šla jsem v doprovodu Sum a Jessie na oběd do Velké síně. U vchodu stál však James a zastoupil nám cestu. Co asi chtěl? „Tak co Riddleová? Přijmeš moji nabídku? Půjdeš se mnou na rande?" »Takže to byl vážně on,« pomyslela jsem si, ale zkazil to. „Co takhle nikdy, Pottere?" zakřičela jsem nazpět a utekla z Velké síně. Nebudu jíst v přítomnosti Pottera, ne dneska. Asi si myslíte, že jsem utekla do Nebelvírské společenky brečet, ale já jsem taková nikdy nebyla. Běžela jsem do kuchyně ke skřítkům. Jak jsem o ní věděla? To bylo úplně jednoduché já jsem totiž ovládala jednu skvělou věc. Vždy když jsem vešla do nějakého domu, hradu, nebo klidně i zámku, hned jsem věděla, kde co bylo. Díky tomu jsme taky se Sirim vytvořili plánek Riddle Manoru a Black Manoru, kde se pohybovali tečky a nad nima byly jména, abysme věděli, kdo se kde právě nacházel. To byla fakt užitečná věcička, nikdy nás nikdo nechytil a nevystrašil. Ať už jsme dělali nějaký žertík, nebo jsme si prostě jen šli v noci pro jídlo. Chtěli jsme také udělat plánek Bradavic. Hned zítra se na to chceme vrhnout. Já jsem vždycky použila bezhůlkovou magii. Ani jsem se nedivila, že jsem ji ovládala, když jsem si ve svých devíti letech díky ní přivolala koště, jelikož můj otec ji uměl také. Jo, já jsem vám to ještě neřekla, miluju famfrpál, příští rok se chci spolu se Siriem ucházet o roli odrážeče.

„Nezapomeň, že je dneska úplněk, Amy," doběhl mě Siri a spolu jsme vešli do kuchyně.
Na úplňek nejsem krotká upírka jako normálně (nepiju lidskou krev a ani nezabíjím), ale piju krev zvířatům i lidem, když se někdo přihodí, a tím je zabíjím.
„Co si pán a slečna budou přát?" zeptal se jeden skřítek pisklavým hláskem. „Horkou čokoládu a sušenky," pověděl Siri svoji objednávku. Než stihl skřítek odejít zastavila jsem ho rukou.
„Jak jste poznali, že nejím lidské jídlo?" zeptala jsem se opatrně. „My jsme nic nepoznali, slečno, ale když jste vzala do ruky ten džus, sám se upravil díky vaší magii. Teď už ho ale nebudete muset upravovat, protože vám ho budeme dělat rovnou tady." Dopověděl skřítek svůj monolog. „Aha, to jsem netušila a tykej mi, prosím," usmála jsem se. „Jistě slečno Riddle... pardon Sofie." uklonil se skřítek a doběhl pro čokoládu a sušenky.

__________

„Siri běž! Za chvilku to začne!" naléhala jsem na svého kamaráda, aby utekl. To taky udělal, přeměnil se do smrtinoše a utekl. Já na mýtině někde uprostřed lesa zůstala sama. Vtom jsem díky mému výbornému čichu ucítila zvláštní vůní. Vlkodlak. Můj nepřítel. To nebylo dobré...
Naštěstí se nic nestalo a já jsem dokonce nikoho nezabila. To byl úspěch. Vždy jsem zabila alespoň veverku. Ale musela jsem zjistit, kdo je ten vlkodlak...

Čaute! Vítám vás u dalšího dílu. Doufám, že tenhle příběh někdo čte. Když tak mi prosím napište váš názor na moji knihu (pozitivní i nagativní)
S pozdravem Lili_Riddle22