Sofie Amy Riddle

2. Kapitola

„Sofie dělej!" „Pohni kostrou Sof!" Tohle a další připomínky, že jsme šly pozdě na naši první hodinu v Bradavicích (mimochodem byly to lektvary, kterých jsem spoustu uměla nazpaměť), jsem slyšela od mých spolubydlících Jessie a Sum (odvozenina od Summer) po celou dobu naší ranní rozcvičky. Doběhly jsme asi minutu po zvonění, a naštěstí tam profesor ještě nebyl. Viditelně jsem si oddechla a zapadla do lavice k Sirimu, který mi držel místo. 

„Že by se slečna Riddleová opozdila?" zahrál si na profesora Siri. V tu chvíli mi na lavici přistála vlaštovka. Rozložila jsem ji četla:

„Krásná jak růže jsi ty moc,
každý by ti chtěl pomoct.
Vím moc se to nerýmuje, ale snad to přežiješ. Ptám se tě tedy: Šla bys se mnou na rande Sofie Amy Riddle?
Tvůj......"

Chybělo jméno, bylo přeškrtnuté, ale já na to přijdu. Záhady mi nikdy nedělaly problém. A pak mi to došlo: mé druhé jméno věděl jen Siri. Zamračila jsem se na svého souseda. 

„To ty?" Siri si přečetl vzkaz a pak odpověděl: „Ne, ty víš, že bych to nikdy neudělal." Zdůraznil poslední větu. 

„Tak kdo tedy? Mé druhé jméno víš jen ty?" 

On se však zarazil. „Nedopatřením jsem ho řekl Peterovi, Jamesovi a Remusovi." 

„U Merlina, ale jak se ti to povedlo?" zamračila jsem se na něj. Ten dal ruce do obranného gesta

„Chtěl jsem něco říct o tobě a použil tvé druhé jméno. Nedívej se tak na mě, sama jsi řekla, že jsem ti tvým prvním jménem řekl jen jednou."

Pak jsem začala přemýšlet.

V hlavě Sofie:
Sofie: Tak, Peter to být nemůže
Sirius: Proč si přepla na nitrozpyt? A proč by to nemohl být Peter?
Sofie: zaprvé: je hodina a za druhé: ty jsi ho včera neviděl, jak se láduje vším možným? Ten má rád jen jídlo, to mi věř.
Ale pak mám velké dilema mezi Jamesem a Remusem.
Sirius: Tak to ti neporadím holka.
Sofie: U Merlina, vždyť je to jasné jak facka.
Sirius: Poděl se se mnou o to na co jsi přišla.
Sofie: Remus to nebude, ale mám dojem, že to bude James. Včera se na mě v té loďce zasněně díval. Ale zajímá mě, kam kdy a jak mě pozve.
Sirius: No, to je ve hvězdách, ale asi máme problém.

A vážně zrovna k nám, s naštvaným výrazem na tváři, přišel Křiklan. „Co tady pořád sedíte? Běžte si pro věci na lektvar, který už máte dělat deset minut." A pak odešel. „Která dvojice zvládne udělat tento lektvar do konce hodiny, získá pro svoji kolej dvacet bodů za oba." Tak to jsme měli v kapse. 

„Dojdu pro přísady," otočila jsem se na Siria. Ten nakrčil obočí. „Copak ty víš, co máme dělat?" 

„Používej mozeček Siriusku," poukázala jsem na včerejší plavbu v loďkách k Bradavicím, kde mi to samé připomínal on.

V hlavě Sofie:
Sirius: Ty ses mu dostala do hlavy?                                                                      Sofie: Nezapomínej, že se dostanu do hlavy i mému otci a Brumálovi. Sirius: Ty ses dostala do hlavy i Brumbálovi? Tomu, koho se bojí i tvůj otec?                                                                                                                           Sofie: Taky mě to překvapilo. Potřebovala jsem zjistit, jestli ví o ty víš čem, ale nemá o tom ani tucha. Teď bychom ale měli vážně začít dělat ten lektvar.

__________

Lektvar jsme zvládli připravit rychle. (Hlavně díky tomu, že u tohoto lektvaru mám několik triků v rukávu.) Po hodině jsem se Sum a Jessie zamířily na oběd do Velké síně. U vchodu stál však James a zastoupil nám cestu. Co asi po mně chce? „Tak co Riddleová? Přijmeš moji nabídku? Co takhle rande?" 

„Takže to byl vážně on," pomyslela jsem si, ale zkazil to. „Co takhle nikdy, Pottere?" zakřičela jsem nazpět a utekla z Velké síně. Dneska se mi prostě nechtělo jíst v jeho přítomnosti. Asi si myslíte, že jsem utíkala do Nebelvírské společenské místnosti brečet, ale to já nikdy nebyla. Namířila jsem si to rovnou do kuchyně ke skřítkům. Jak jsem věděla. kde jsou? To bylo snadné -  mám totiž jednu úžasnou schopnost. Když vstoupím do nějakého domu, hradu, zámku, okamžitě vím, kde co je. Díky tomu jsme se Sirim vytvořili mapu Riddle Manoru a Black Manoru, kde se pohybovali tečky se jmény, abychom věděli, kdo se kde právě nachází. Byla to fakt užitečná věc, nikdy nás nikdo nechytil a nevystrašil. Ať už jsme dělali nějaký žertík, nebo jsme si v noci šli jen pro jídlo. Chtěli jsme také udělat podobnou mapu Bradavic. Na to chceme vrhnout už zítra. Já totiž používám bezhůlkovou magii. Ani mě nepřekvapilo, že ji ovládám - vždyť když mi bylo devět, přivolala jsem si koště, protože můj otec tuhle magii uměl taky. Jo, mimochodem, miluju famfrpál. Příští rok se spolu se Siriem chci ucházet o roli odrážeče.

„Nezapomeň, že je dneska úplněk, Amy," zavolal na mě Siri, když jsem si to štrádovala do kuchyně.
Na úplňek nejsem krotká upírka jako obvykle (nepiju lidskou krev a nevyhledávám zabíjení), ale krev zvířat a občas i lidí, pokud to neudržím, to je jiná věc. A pak už je to složitější.

„Co si pán a slečna přejí?" zeptal se jeden z domácích skřítků pisklavým hlasem. „Horkou čokoládu a sušenky," odpověděl Siri. Než skřítek stihl odejít zastavila jsem ho rukou.

„Jak jste poznali, že nejím lidské jídlo?" zeptala jsem se opatrně. 

„My jsme nic nepoznali, slečno," odpověděl skřítek,  „ale když jste vzala do ruky ten džus, sám se přizpůsobil díky vaší magii. Od teď už  vám ho ale připravíme rovnou tak, jak potřebujete."

„Aha, to jsem netušila. A tykej mi, prosím," usmála jsem se. 

„Jistě slečno Riddle... pardon Sofie," uklonil se skřítek a zmizel, aby přinesl objednávku.

__________

„Siri běž! Za chvíli to začne!" naléhala jsem na něj, aby utekl. 

To udělal, přeměnil se do smrtinoše a rychle zmizel. Já na mýtině zůstala sama. V tu chvíli jsem díky svému vynikajícímu čichu ucítila zvláštní vůní. Vlkodlak. Můj nepřítel. To nebylo dobré...

Naštěstí se nic nestalo a já dokonce nikoho nezabila. Což byl úspěch - vždycky jsem zabila alespoň veverku. Ale tentokrát to bylo jiné. Musela jsem zjistit, kdo je ten vlkodlak...

Čaute! Vítám vás u dalšího dílu. Doufám, že tenhle příběh někdo čte. Když tak mi prosím napište váš názor na moji knihu (pozitivní i negativní)
S pozdravem Lili_Riddle22