„Ono to ale není tak jednoduché, když ji takhle zvu na rande už tři roky. Tenhle rok nepočítám, protože tady není, že Emily?" otočí se na mě a tím mě znovu vytrhne z toku mých myšlenek.
Měla bych se víc snažit naslouchat druhým a ne se mezitím zabývat svými problémy. I když... většina mých problémů bývá daleko důležitější než ty ostatní. A teď zas přemýšlím o sobě. Skvělé.
„Vrať se konečně zpátky na zem, Sofie!" okřiknu se v duchu a vrátím se zpátky k Černému jezeru.
__________
Na plese se naštěstí nic nestalo, ale měla jsem namále, protiže jakmile jsem došla do pokoje, moje "krásná" jizva se opět začala objevovat. Bylo to jako připomínka, že mám víc štěstí než rozumu, a věděla jsem to moc dobře.
Další věc, kterou jsem si ale nechtěla připustit, byla, že Potter nebyl až tak špatný. Vždyť já se v prváku těšila na to, kdo bude za tajemným dopisem. Pak si to ale úplně zkazil, víte čím. A teď už nechci na to vůbec myslet. Proč si zrovna teď, U Merlinových ponožek, musím vybavit tu vzpomínku?!
Jak já ho nenávidím! Teď je to sice o trochu méně než na začátku, ale pořád to není tak, že bych s ním dokázala mluvit každý den. Zvládnu maximálně dvě minuty ročně, než na něj nezačnu řvát. Ale když to vezmu kolem a kolem, teď už je to půl roku. Možná je to tím, že mě každý den nezve na rande. Kdybych se s ním měla bavit pořád, vím, že bych to nezvládla.
________________
Musím se k něčemu přiznat. Zase jsem neposlouchala při hodině. A to není žádné překvapení, protože to jsem dělala pořád. Buď jsem se se Siriem nebo s Jess snažila najít nějakou zábavu, abychom se nezbláznili z nudného výkladu. Ostatní členové Pobertů a Utajených poctivě zapisovali každé slovo, i když... vlastně ne všichni. Pettigrew si každou hodinu tajně nosil jídlo a vzadu se cpával. Upřímně jsem se divila, že mu ještě nějaké oblečení zůstalo, protože kouzlo na zvětšení oblečení se smí použít jen třikrát na jednu věc.
A poslední člen Pobertů? Ten ať si dělá, co chce, hlavně když mě nechá být.
Ale zpátky k naší dnešní zábavě. Se Siriem jsme vytvořili pergamen, na který když něco napíšete a pak poklepete hůlkou, vzkaz zmizí a objeví se u osoby, které je určený. Je pravda, že nitrozpyt by byl jednodušší, ale tohle je mnohem zábavnější.
Právě jsem dostala zprávu od Siriho. Přečetla jsem ji a okamžitě přestala přemýšlet nad vším ostatním.
„Amy, ten pergamen funguje dokonale, takhle můžeme ostatní svolávat na schůzky Utajených."
Jakmile jsem dočetla, vzkaz zmizel. To byl další ochranný prvek. Kdyby někdo náhodou zapomněl pergamen, nikdy by neodhalil, že byl upravený. Vlastně...
Byl tu jen jeden problém. Nedokázali jsme odstranit jediný nedostatek. Jakmile by někdo pokusil spálit tento pergamen, začal by řvát všechny napsané vzkazy. A to opravdu byla legrace, když jsme to testovali. Musela jsem se tiše uchechtnout. Ale v nepovolaných rukou by to mohl způsobit pěknou paseku.
Odpověděla jsem Siriho na vzkaz a právě jsem si všimla, že nad mojí lavicí stojí McGonagallová. A v jejím výrazu nebylo nic, co by naznačovalo, že je nadšená. Rychle jsem poklepala hůlkou na vzkaz, ale co se stalo potom...
Náš pergamen s veletajnými informacemi se objevil v ruce profesorky McGonagallové. Proč jsem musela zvednout tu hlavu?
McGonagallová si přečetla vzkaz, který následně zmizel. Na chvíli se zarazila, což jsem u ní snad nikdy neviděla. Pak zvedla hlavu a otevřela pusu. Tohle nebylo dobré znamení. No, asi bych ji měla nechat promluvit...
„Dvojčata Wrightovi se za mnou po vyučování staví v kabinetu," oznámila a otočila se na podpatku, aby odešla, protože v tu chvíli zazvonilo.
_________________
„Sakra Amy, to jsi musela pomyslet zrovna na McGonagallovou?!" vyčetl mi Siri, zrovna když jsme šli do kabinetu profesorky. „Co když se ho pokusila spálit?"
Pohlédla jsem na něj, protože tohle jsem mu už několikrát vysvětlila: „Tak zaprvé: Promiň, že jsem při McGonagallové nepomyslela na tebe. A zadruhé: Už jsem ti to říkala. Když se někdo pokusí ten pergamen spálit, ucítím to. A ne, opravdu netuším, proč je ten pergamen spojený se mnou."
„To by mě zajímalo, proč se ho nepokusila zničit," podivil se Siri. A přiznávám, to mě vrtalo hlavou taky. „Asi se vás chce nejprve na něco zeptat, než ho zničí," řekl Remus, který se k nám najednou připojil.
„Merline, tys mě vyděsil! Kde ses tu vzal? Ty jsi Jamesovi sebral neviditelný plášť?" divil se Siri.
Remus přikývl. „Já bych se k takovému kroku nikdy nepřiměl," dodal a rychle mě políbil na tvář, „ale když jste při obědě nemluvili o ničem jiném a pak pokračovali v hodině Obraně proti černé magii nitrozpytem, co jsem měl dělat?"
„Ty nám lezeš do konverzace a ani se neohlásíš?" nasupeně řekl Siri, „mohli jsme probírat něco důležitého a tajného."
„Sofi, zase ses zamyslela, že?" vrátil mě zpět do reality Remus. Tohle mě opravdu zaskočilo.
Tak jo, už jsme tady. Hodně štěstí," rozloučil se Remus a zmizel za rohem. My jsme zaklepali na dveře kabinetu McGonagallové a po jejím typickém „Dále" jsme vešli.
Salut guys!
Jsem zpět a se mnou je tu i nová kapitolka. Budu ráda za nějaké to ❤️ nebo komentář. 💞
ČTEŠ
Sofie Amy Riddle
Fanfiction„Co takhle rande Riddleová," zařvalo na mě to pako přes celou chodbu. Jak já jsem ho nesnášela. „Co takhle ty a já, o půlnoci, na košťatech, já s odrážeckou pálkou a tebe si "omylem" spletu s potloukem, nešťastná náhoda, ty padáš dolů a asi si umíš...
