Sofie Amy Riddle

17. Kapitola

„Ono to ale není tak jednoduché, když ji takhle zvu na rande už tři roky. Tenhle rok nepočítám, protože tady není, že Emily?” otočí se na mě a tím mě znovu vytrhne z toku mých myšlenek. Měla bych se víc snažit naslouchat druhým a ne se mezitím zabývat mými problémy i když jsou skoro vždy mnohem důležitější. No, tohle také není moc dobré. Ale tak co? Život uprostřed čistokrevných maniaků na mě přece jen nechal nějaké známky a i když jsem se snažila sebevíc, přece jen jsem se nedokázala od několika věcí odtrhnout. A už zase moc přemýšlím.
»Vrať se konečně zpátky na zem, Sofie!« okřiknu se v duchu a poté už jsem konečně zpátky u Černého jezera.

__________

Na plese se naštěstí nic nestalo, ale měla jsem namále, páč jakmile jsem došla do pokoje, moje "krásná" jizva se opět začala objevovat. Já jsem měla víc štěstí než rozumu a moc dobře jsem si to uvědomovala. Další věc, kterou jsem si ale vůbec nechtěla připustit byla, že Potter nebyl až tak špatný. Vždyť já jsem se i v prváku těšila na to, kdo bude za tajemným dopisem. Pak si to ale úplně zkazil vy víte čím. Už na to ani nechci myslet, tak proč se mi U Merlinových ponožek musela zrovna teď vybavit tahle vzpomínka?! Jak já ho nenávidím! Teď je to sice o trochu méně než na začátku, ale pořád to není tak, že bych se s ním zvládla bavit každý den 24 hodin. Zvládnu maximálně dvě minuty za rok na něj neřvat. I když když to vezmu kolem a kolem, tak teď už je to půl roku. To bude asi tím, že mě každý den nezve na rande. Ale kdybych se s ním měla bavit každý den, tak vím na sto procent, že bych to nezvládla.

________________

Musím se k něčemu přiznat. Zase jsem neposlouchala při hodině. I když, to není žádné přiznání, protože to jsem dělala neustále. Vždycky jsem si buď se Siriem nebo s Jess, nebo s oběma našla zábavu abychom se neunudili k smrti. Ostatní členové Pobertů a Utajených si poctivě zapisovali každé slovo. Teda vlastně všichni ne. Pettigrew si na každou hodinu propašoval jídlo a vzadu se cpal. Upřímně jsem se divila, že mu nějaké oblečení ještě je, protože kouzlo na zvětšení oblečení se smí použít na jednu věc maximálně třikrát. No a poslední člen Pobertů? Ten ať si dělá co chce,  hlavně když si mě nevšímá.

Ale zpátky k naší dnešní zábavě. Se Siriem jsme vytvořili pergamen, a když na něj něco napíšete a poté poklepete hůlkou, tak zmizí a objeví se u osoby s kterou si píšete. Vím, že je jednodušší použít nitrozpyt, ale tohle je mnohem zábavnější. Právě mi přišla zpráva od Siriho, tak jsem přestala opět nad vším přemýšlet a přečetla si jeho vzkaz.

Stálo na něm: "Amy, ten pergamen funguje dokonale takhle můžeme ostatní svolávat na schůzky Utajených." Hned, jak jsem dočetla, vzkaz zmizel. To byl další ochranný prvek kdyby náhodou někdo zapomněl náš pergamen, tak nálezce nikdy nezjistí, že byl upravený. Vlastně...

Jedna věc by tady byla. Nedokázali jsme odstranit jediný nedostatek. Jakmile totiž chcete tento upravený pergamen spálit, začne na vás postupně řvát (ano, řvát) všechny napsané vzkazy od konce.
Je to docela vtipný, protože kolikrát, když jsme to zkoušeli, pergamen opravdu perlil. Pro sebe jsem se uchechtla. Ale v nepovolaných rukou by mohl způsobit paseku. Odepsala jsem Sirimu na vzkaz, zvedla jsem hlavu a zjistila, že nad mou lavicí stojí McGonagallová a není moc nadšená. Rychle jsem poklepala hůlkou na vzkaz, ale to neuhodnete, co se stalo potom...

Náš pergamen s veletajnými a veledůležitými informacemi se objevil v ruce naší milované profesorky. Proč jen jsem musela zvednout tu hlavu! To je průšvih!

McGonagallová si přečetla vzkaz, který následně zmizel. V tu chvíli se na chvíli zarazila, což jsem u ní snad ještě nikdy nezažila, potom zvedla hlavu a otevřela pusu. Tohle nebylo moc dobré znamení. Tak jo asi bych ji mohla nechat promluvit...
„Dvojčata Wrightovi se za mnou po vyučování staví v kabinetu.” domluvila, potom se otočila na podpatku a odešla z učebny, protože v tu chvíli zazvonilo.

_________________

„Sakra Amy, to jsi musela pomyslet zrovna na McGonagallku?!“ vyčetl mi Siri už asi po sté, zrovna když jsme byli na cestě do kabinetu zmíněné profesorky, „Co když se ho pokusila spálit?“ Já jsem se na něho podívala s otázkou v očích, protože tohle jsem mu už několikrát vysvětlovala: „Tak zaprvé: Promiň, že když mi nad hlavou dřepěla McGonagallová, tak jsem nepomyslela na tebe. A zadruhé: A už jsem ti to vysvětlovala tak stokrát! Když se někdo pokusí ten pergamen spálit, tak to ucítím a ne, netuším, proč je ten pergamen se mnou spojený.“

„To by mě zajímalo, proč se ho nepokusila zničit,“ divil se Siri. Upřímně, to vrtalo hlavou i mě. „Asi proto, že se vás chce prvně zeptat na pár otázek, než ho zničí, ne?“ objevil se najednou vedle nás Remus. „Merline, tys mi dal! Kde ses tady vzal?! Tos vzal Jamesovi neviditelný plášť, ty takový slušňák?“ divil se můj společník při špatnostech.

Remus přikývl, „Já bych se k takovému kroku nikdy nepřiměl,“ dal mi rychlou pusu a pak pokračoval, „jenže vy jste při obědě nemluvili o ničem jiném, a pak jste pokračovali i v Obraně proti černé magii nitrozpytem, tak co jsem podle vás jako měl dělat?“

„Ty nám lezeš do konverzace a ani na sebe nějak neupozorníš?“ naštval se Siri, „víš, mohli jsme probírat něco důležitýho a tajnýho.“ Kupříkladu další vtípek Utajených, když už jsme přišli o možnost, jak ostatní kontaktovat. Protože by nebylo moc dobré, kdyby se nápad na žert dostal do nesprávných rukou některého z profesorů nebo člena Pobertů. Aspoň ne do chvíle než vychytáme poslední mouchy a že to ještě nějakou dobu potrvá, to asi nemusím zmiňovat.
„Sofi, ty ses zas zamyslela, že?“ vrátil mě zpět do reality Remus. Jejda....

„Tak jo, už jsme tady. Tak hodně štěstí. Já budu muset,“ rozloučil se s námi Rem u dveří naší milované profesorky McGonagallové. Proč bysme ji potom chodili dobrovolně navštěvovat? Já teda jiný důvod nevidím. Siri zaklepal na dveře a po zaznění typického "dále" jsme vkročili do profesorčina kabinetu.

Salut guys!
Jsem zpět a se mnou je tu i nová kapitolka. Budu ráda za nějaké to ❤️ nebo komentář. 💞