Sofie Amy Riddle

21. kapitola

Od doby, kdy se James dozvěděl, že nejsem Emily, uplynulo už několik dlouhých dní. Během nich jsem se zavřela v pokoji a odmítala cokoli dělat, jíst nebo se s někým setkávat. Poslední den, kdy jsem pila krev, byl tak dávno, že už si přesně nepamatuju, kdy to bylo. Možná před čtrnácti dny... možná víc. A i když se holky už několikrát ptaly, co je se mnou, nikdy jsem jim neodpověděla. Jen mi vždycky přinesly jídlo, které jsem byla schopná sotva snést pohledem, natož se do něj pustit.

Ale dnes večer... dnes večer to bylo jiné. Úplněk. Jak už jsem věděla ze své čtyřleté zkušenosti s tímto prokletím, s každým úplňkem to bylo horší. S každým úplňkem jsem byla nebezpečnější. A nechtěla jsem riskovat, že by někdo mohl zůstat v mé blízkosti, když by moje upíří přirozenost převzala kontrolu.

____________

Šla jsem do lesa se Sirim. Věděl, jak se cítím, ale byl rád, že jsem konečně opustila pokoj. I když, jak sám řekl, bylo by lepší, kdyby mě z pokoje dostalo něco jiného než úplněk. A měl pravdu. Cítila jsem to také. Jedna věc byla jasná – zítra si musím promluvit s Remusem a Jamesem.

Měla jsem spoustu času na přemýšlení. A většinu času jsem strávila myšlenkami na Jamese. Uvědomovala jsem si, že už to necítím stejně jako v září. Ačkoli jsem si to nechtěla připustit, už delší dobu jsem k Removi už necítilo to, co předtím. Vlastně jsem k němu začínala cítit něco úplně jiného – přátelství. A možná, možná jsem začala něco cítit k Jamesovi. Bylo těžké říct, co přesně to bylo, ale asi na tom měla svůj podíl i ta chvíle, co jsme si promluvili na plese. A možná i to, že mě už  nezval na rande. 

Slyšela jsem od holek, že se James a Remus asi týden nebavili. Potom přišla velká hádka, během které si vzájemně vyčítali úplně všechno, a pak se oba přesunuli do pokoje. Zbytek zůstává záhadou, ale podle všeho si to nějak vyřešili, protože od té doby se normálně baví.

________________

„Amy?" Vnímáš mě?" Siri mi mával před obličejem Siri a tím mě vytrhl z mých myšlenek. Právě jsme vstupovali do Zapovězeného lesa a úplněk měl nastat do půl hodiny. Vždycky jsme sem chodili dřív aby se pak stihl vrátit do školy a jít spolu s Poberty podpořit Rema coby zvěromág, který se každý úplněk měnil na vlkodlaka.

„Jasně, že jo," usmála jsem se od ucha k uchu, ale oba jsme věděli, že je ten úsměv falešnější, než moje ochota jíst.

„Neboj se, promluvíš si s nimi. Uvidíš, že to bude lepší," snažil se mě uklidnit, ale moc mu to nešlo.

„Problém je, že už asi nevnímám Rema víc než kamaráda. Už to tak cítím delší dobu, ale asi jsem si to jen nechtěla připustit. A teď možná cítím něco k Jamesovi," řekla jsem a vydechla.

Siri se usmál. „Tys asi neslyšela konec rozhovoru mezi Jamesem a Remem, co?" 

Zavrtěla jsem hlavou: „Ne."

„Tak si promluv s Remem a uvidíš. A pokud jde o Jamese, asi by sis s ním taky mohla promluvit. Ale já už se musím vrátit, abych stihl kluky," řekl s úsměvem a zmizel mezi stromy.

Rozběhla jsem se upíří rychlostí na své oblíbené místo. Byl to palouk v lese, kde jsem trávila každý úplněk v Bradavicích. Byl dost daleko, aby sem nezabloudil žádný student, ale zároveň dost blízko, abych na něj stihla doběhnout za čtvrt hodiny.

________________

Les byl jiný, když přišel úplněk. Měsíční světlo se dralo skrze větve, vytvářelo temné stíny a odráželo se v mých očích jako zrcadlo mých temných myšlenek. Cítila jsem, jak mi tělem proudí síla, která mě přitahovala k něčemu... nebo spíš někomu. Zvířata, každý zvuk, každý pohyb, který jsem považovala za svůj, byl jako pozvání. Tělo mi svíral hlad, tak silný, že to bránilo mému dechu. Naposledy jsem se  napila, už ani nevím kdy.

Měsíc zářil na obloze, na palouku, kde jsem stála, jeho světlo mi pronikalo pod kůži, jako by mě ovládalo. Bylo těžké se ovládnout, těžké nedopustit se něčeho, co jsem tolik nenáviděla – zabíjení. Moje upíří přirozenost byla teď silnější než kdy jindy, a já jsem ji nemohla zastavit.Dnes večer to ale bylo jiné. Dnes večer to bylo silnější. Když měsíční světlo zalilo les, všechny moje zábrany zmizely, a já věděla, že musím lovit.

_______________

Úplněk skončil, ale já věděla, že jsem dnes překročila hranici. Sice jsem nepotkala žádného člověka, ale na svých rukách mám krev. Dvě srnky, několik veverek, liška... To všechno jsem zabila. Cítila jsem to, ale věděla jsem, že to musím přijmout. Po chvíli jsem zvolnila tempo a z lesa vyšla asi za hodinu. Siri na mě čekal jako vždy.

„Tak už seš konečně tady," usmál se, „Jak to dneska probíhalo?" 

Vyprávěla jsem mu o svém úlovku, ačkoli jsem z toho cítila smutek. Povzbudivě se na mě usmál, a připomněl mi, že za to nemůžu.  Potom jsme rychle zamířili zpátky do Bradavic. Už se blížila půlnoc, ale já byla stále plná energie. I když jsem spala možná dvě hodiny denně, byla jsem čilá, jako bych měla za sebou týden odpočinku.

Když jsme došli do společenky, rozloučili jsme se a o chvíli později oba zmizeli ve svých pokojích.

Salut gays, Vítám vás u nové kapitoly Sofie Amy Riddle. ❤️ nebo 💬 moc potěší. S pozdravem vaše Lili