Sofie Amy Riddle

Prolog

Ahoj, jmenuji se Sofie. Je mi 10 let za měsíc mi bude 11 let. Za rok budu nastupovat do Bradavic. Narozeniny mám 1. 9. vím, mohla jsem být v Bradavicích už tento rok, ale mě to nevadí, protože se mnou do ročníku bude nastupovat Siri je mi bratrem, kterého jsem vždycky chtěla, ale nikdy se mi to nesplnilo- matku jsem nepoznala (zemřela při porodu) a otec je Pán Zla neboli Lord Voldemort. Co víc si přát? Ale zpět do současnosti. Mám tmavě hnědé vlasy i oči. Nejraději nosím jeany a trička, ale to otec neschvaluje, a tak na každou čistokrevnou slavnost (a že jich není málo) musím mít šaty až na zem. Vždy si v nich připadám jako stará bába, ale což na můj názor se nikdy nikdo neptal. Předpokládá se, že se stanu smrtijedkou a budu věrná svému otci, ale já mám jiné plány, snažím se najít otcovy slabiny, abych ho mohla spolu se Sirim zabít. Možná vám to přijde divné, že přemýšlím o tomhle už v 10 letech, ale tohle studuju už od svých 7 let.
Najednou se ze zdola ozval zvonek, potom jsem slyšela hlasy a zase zabouchnutí dveří. "To byla ale krátká návštěva" pomyslela jsem si. Domem se rozlehl otcův hlas: „Sofie Amy Riddle! Pojď ihned dolů! Máš tady návštěvu." Ve spěchu jsem na sebe hodila černý jeanový kraťasy a červený tričko (dneska bylo opravdu velký horko) a spěchala dolů. Na schodech jsem se zastavila. Stál tam s kufrem v ruce, rty se mi roztáhly do šťastného úsměvu a zase jsem se rozběhla. „Siriusku!!" zakřičela jsem do ucha svému nejlepšímu a také jedinému kamarádovi a samou radostí ho povalila na zem. „Amynko!!!" oplatil mi vřelé objetí na zemi. Zvedli jsme se. Po tomto našem přivítání jsme chytli šílený záchvat smíchu. A tak jsme se opět svalili na zem. Až jsme se uklidnili, tak jsem si všimla, že se na mě otec varovně mračí a tak jsem nasadila svoji nenáviděnou ledovou masku. Otec si odešel něco zařídit. Samozřejmě že jsem věděla, že šel do našeho druhého sídla, kde se vždy konaly schůze smrtijedů pravidelně první pondělí v měsíci. Teď jsem to ale nehodlala řešit a otočila se na Siria: „Na jak dlouho tady seš?" „Na měsíc," odpověděl energeticky, já jsem výskla a vzpomněla si, jak jsme se poprvé potkali.

Flashback
„Otče, musím tam jít, vždyť je mi teprve devět?" snažila jsem se otce přesvědčit, abych nemusela jít na vánoční čistokrevný ples, který pořádali Blackovi. „Ano, Sofie, musíš říkám ti to naposledy. Je to tvoje povinnost. Buď ráda, že máš čist..." přestala jsem vnímat. Zase ty řeči o čisté krvi, jak já je nesnáším. Musela jsem na sebe navléknout nějaké šaty dlouhé až na zem. Šaty byly jak jinak než zelené (hnusná barva), měly na sobě snad tisíce volánků a sukně byla strašně široká, jedním slovem- hrůza.

__________

„Vítám vás na vánočním večírku, doufám, že se vám tady bude líbit." přivítal nás Orin Black, hrozně otci podlejzal. Poté jeho manželka zavolala jejich syny: „Siriusi! Regulusi!" Krátkovlasý a menší přiběhl hned, ale dlouhovlasý a vyšší šel co nejvíc pomalu. „Sofie," otočila se na mě Walburga Blacková, „Tohle je náš mladší syn Regulus Aractus Black," ukázala na krátkovlasého, „a tohle je náš starší syn Sirius Orion Black," představila i dlouhovlasého. Nepatrně jsem pokývala hlavou a odešla k nějakému stolku.

__________

Seděla jsem u jednoho stolu a popíjela nějaký džus. Bylo mi totálně jedno co piju, jediné, na co jsem dokázala myslet bylo, kdy už budu moct konečně vypadnout z tohohle večírku. Už jsem to tady nemohla vydržet, ty všechny řečičky o čisté krvi, a tak jsem šla po chvíli na vzduch, na chvíli vypnout. To mi ale nebylo přáno, jelikož za mnou o chvíli později někdo přišel: „Co chceš?" zeptala jsem se chladně osoby stojící za mnou. „Přišel jsem se zeptat, jak se bavíš." Teď už jsem poznala, s kým mám tu čest za mnou stál Regulus Aractus Black. „Poslala tě tvoje matka?" optala jsem se bez zájmu. „Ne," odpověděl až moc rychle, „takže ty to chceš vědět jen tak?" zeptala jsem se ho ještě klidně. Když ale přikývl vypěnila jsem: „Vůbec se mi tady nelíbí, hlavně ty všechny řeči o čistý krvi. Není tady nikdo normální, s kým bych si mohla popovídat o normálních starostech. Po mém výbuchu Black hned odešel, ale stejně jsem neměla klid. Po chvíli se dveře otevřely po druhé: „To mě nemůžeš nechat na pokoji Blacku? Už jsem ti přece na tu tvoji de*ilní otázku odpověděla: Nebaví mě to tady." poslední slovo jsem zakřičela, abych ho vypudila pryč. On ale zůstával. „Regulusi Bla..." otočila jsem se a zůstala stát přikovaná na místě s otevřenou pusou, za mnou tentokráte nestál Regulus ale Sirius. „Taky se tady nebavím," uchechtl se nad mou pusou, která se teď vytvarovala do písmene O. „A proč bych ti to jako měla věřit?" zeptala jsem se. „Tak zaprvé," usmál se. Počkat, on se vážně usmál? Asi sem špatně viděla. Blackové se nesmějou. Ale. Přesto mi to nedolalo a zeptala jsem se. „Zdálo se mi to, nebo ses vážně usmál?" zněla jsem překvapeně a taky že jsem byla hoodně překvapená. „Ne, nezdálo se ti to,"usmál se od ucha k uchu, „ale už mě nepřerušuj, prosím." Vytřeštila jsem oči: „Tys zaprosil?" podíval se na mě malilinko naštvaně, a jo on vlastně chtěl, abych ho nepřerušovala, nevadí... Pro sebe jsem se uchechtla. „Ano, zaprosil jsem, ale poté, co ti řeknu nějaká fakta ti to ani nebude připadat divné. A už mě nepřerušuj," vztáhl varovně prst. Když jsem přikývla, tak pokračoval. „Takže zaprvé: když nás matka představovala, tak představila prvně Reguluse, i přes to, že já jsem starší. Zadruhé: nikdy bych za tebou nešel bez vědomí matky a zatřetí bych tě rád pozval k sobě do pokoje, abys to viděla na vlastní oči." Otočil se a vyšel domů, ve dveřích se ale zastavil. „Pokud se však nechceš vrátit k nim," ukázal na místnost, kde se slavnost konala. „Ne, díky," rozešla jsem se za Siriusem. Ve dveřích jeho pokoje jsem se zastavila, byl vymalováný červnou barvou a měl zlaté povlečení na posteli. Jako čekala jsem cokoli, ale tohle ani ve snu. On vážně nebyl jako jeho rodina. „A teď ty. Jak mi dokážeš, že nejsi jako tvůj otec?" obrátil svou pozornost ke mě. „No jelikož jsi slyšel vše, co jsem křičela na Reguluse, tak ti ani nemusím odpovídat." Chtěl něco namítnout, já jsem začala mluvit dřív, než vůbec stačil otevřít pusu:„Ano, vím že si mě poslouchal." „No dobře, máš pravdu," přiznal porážku a já se na něj vítězně usmála. „Kamarádi?" zeptal se s nadějí v hlase Sirius. „Kamarádi." potvrdila jsem a přijala jeho nataženou ruku. A tak začalo mé kamarádství se Siriem.

End of Flashback

Ahoj, vítám vás u mého příběhu o životě Voldemortovy dcery. Je to můj první příběh, tak na to prosím berte ohled. Doufám, že se najde alespoň jeden člověk, kterému se můj příběh bude líbit. Kdyby se vám náhodou líbil hodně, zanechte mi prosím hvězdičku nebo koment, každý mě potěší. 😁
S láskou LiliRiddle22