Sofie Amy Riddle

18. Kapitola

„Sednout!" přikázala nám Minnie hned, jakmile jsme vstoupili do kabinetu. Před námi stály dvě židle, a tak jsme se na ně s obavami usadili. Znala jsem židle, které, jakmile se na ně posadíte, vás přivážou nebo  provedou něco horšího. Siri je samozřejmě znal taky. 

„Nebojte, nejsou nijak očarované. Jen jsem se vás chtěla na něco zeptat, než si odpykáte svůj trest. A samozřejmě, trest vás nemine, protože jste při mé hodině nedávali pozor. Ale zajímalo by mě něco jiného. Jak už jste asi pochopili, jde o ten pergamen. Nedáte si čaj?" nabídla a ukázala na dvě kouřící šálky.

Sirius i já jsme si vyměnili pohled, ale nakonec jsme si vzali každý svůj šálek a opatrně se napili. Minnie se usmála. Poprvé jsem ji viděla se opravdu usmívat. Na chvíli jsem se uvolnila, ale netrvalo to dlouho.

„Víte, někoho mi hodně připomínáte. Vlastně nejen vzhledem. Uvažovala jsem o tom už nějakou dobu a pořád mi přidáváte další a další důkazy. Tak mi řekněte... Jste skutečně dvojčata Wrightovi z Austrálie? Nebo spíš Sofie a Sirius, kteří by teď měli být v Austrálii? A mohla bych se zeptat, jak jste přesvědčili ředitele, aby tomu uvěřil?"

Sirius už se nadechoval k odpovědi, ale lehce jsem zavrtěla hlavou. Nemělo smysl Minnie lhát. Měla jasno. Ale ještě jsem se nerozhodla, zda jí prozradím pravdu o své schopnosti ovlivňovat mysl druhých.

„Víte, paní profesorko," začala jsem a Sirius se mnou souhlasně mlčky seděl. „Nemá smysl zapírat. Už jste na to přišla sama. Ale doufám, že jste o tom ještě s nikým nemluvila a ani to neplánujete." Nečekala jsem na odpověď a rovnou pokračovala: „A co se týče Brumbála, nebudu vám říkat, jak jsem ho přesvědčila. Doufám, že se s ním o tom ani nezmíníte."

Vrhla jsem na ni nejkouzelnější úsměv, jaký jsem dokázala.

„Slečno Riddleová, vy mi snad vyhrožujete?!"

„Ale vůbec ne!" snažila jsem se situaci zachránit, ale viděla jsem, že Minnie se to nijak zvlášť nelíbí. Pokud jsme nechtěli, aby se naše divadlo okamžitě zhroutilo, musela jsem přestat s vytáčkami a říct pravdu – alespoň její část.

„Víte, profesorko, máte plné právo jít za ředitelem. A pokud to uděláte, je s naším převlekem konec. Ale než to uděláte, měla byste znát důvod, proč jsem tohle vůbec vymyslela." Chvíli jsem se odmlčela a čekala na její reakci. Když lehce přikývla, ulevilo se mi a začala jsem vyprávět.

Vyložila jsem jí vše od začátku mého vztahu s Benem, co se stalo potom, jak mi tahle záměna pomáhá a také jak mi dává šanci uniknout Potterovým neustálým pozvánkám na rande. Doufala jsem, že jsem snad dokázala zajistit, aby to tak zůstalo i po mém "návratu".

Když jsem skončila, Minnie se na mě smutně usmála. „Sofie, tohle jsem nevěděla. Je mi to líto. Ale i přesto jste to nemusela řešit tímto způsobem. Dobře, do konce roku se můžete vydávat za Wrightovy, ale příští rok chci v Bradavicích opět vidět Sofii Amy Riddleovou a Siriuse Blacka. Bez diskuzí."

Zůstala jsem zaskočená. Takový výsledek jsem rozhodně nečekala, ani Sirius ne. Minnie ale ještě neskončila.

„Trest vás ovšem nemine. Půjete do Zapovězeného lesa a přinesete několik bylin pro madame Pomfreyovou. Tady máte seznam. V jedenáct vás tu chci vidět se všími bylinami."

A tak jsme se o chvíli později ocitli na kraji Zapovězeného lesa...

„S tvojí rychlostí a orientací by to mělo být hotové raz dva," ušklíbl se Siri.

„Protočila jsem oči. „Hele, nemysli si, že to za tebe všechno oddřu. Ten trest máme i kvůli tobě. Takže si to pěkně rozdělíme půl na půl. Ale abys neřekl, vezmu si byliny, co rostou nejdál, a ty zůstaneš tady. Teď je půl desáté, takže za hoďku bys to měl mít hotové, ne? Není toho zas tolik, maximálně dvacet druhů."

Protočila jsem oči. „Hele, nemysli si, že to za tebe všechno oddřu. Ten trest máme i kvůli tobě. Takže si to pěkně rozdělíme půl na půl. Ale abys neřekl, vezmu si byliny, co rostou nejdál, a ty zůstaneš tady. Teď je půl desáté, takže za hoďku bys to měl mít hotové, ne? Není toho zas tolik, maximálně dvacet druhů."

O deset minut později jsem už měla všechny byliny bezpečně uložené v malé krabičce, kterou jsem očarovala zvětšovacím kouzlem. Vláčet se s plnou náručí rostlin nebylo zrovna ideální, zvlášť když jsem si chtěla užít trochu pohybu.

A tak jsem se rozběhla.

Ten pocit svobody byl nepopsatelný. Létání bylo skvělé, ale běh... běh byl něco jiného. Vítr mi svištěl kolem tváře, větve stromů se míhaly v mém periferním vidění. Tohle bych mohla dělat celé hodiny.

Pak se ke mně donesla vůně.

Zastavila jsem se tak prudce, až pod mými podrážkami zapraskaly větvičky.

Lidská vůně.

Ani nevím, kdy naposledy jsem se napila. Srdce se mi rozbušilo vzrušením i odporem k sobě samé. Musím pryč, napověděl mi instinkt. Ale mé tělo se odmítalo pohnout.

Hlad mi svíral útroby.

Věděla jsem, že bych měla utéct, ale nedokázala jsem se odtrhnout. Ne přímo od toho člověka, ale od pulzujícího života v jeho tepně.

Salut gays,
Vítám vás po trochu delší době u nové kapitoly Sofie Amy Riddle. ❤️ nebo 💬 moc potěší.
S pozdravem vaše Lili