Sofie Amy Riddle

18. Kapitola

„Sednout!” přikázala nám Minnie hned, jakmile jsme vstoupili do kabinetu. Před námi stáli dvě židle a tak jsme se na ně s obavami usadili. Znala jsem židle, na které když se posadíte normálně, tak vás přivážou nebo i něco dalšího. Siri je samozřejmě znal taky. „Nebojte, nejsou nijak očarované, jen jsem se vás na něco před vaším trestem chtěla zeptat. Trest vás samozřejmě nemine, protože jste nedávali pozor při mé hodině, ale taky by mě zajímalo, jak už vám asi došlo, jak to je s tím pergamenem. Nedáte si čaj?” nabídla nám a my jsme se s udivením napili přichystaného čaje.

Maličko jsem se uvolnila. Minnie se dokonce po svém kratším monologu I usmála, což se moc často nestávalo. Vlastně jsem ji ještě neviděla, aby se usmála. Po chvíli jsem ale byla ještě víc napnutá. Pročpak ? To se dozvíte hned, jak vám řeknu co následovalo hned poté.

„Víte, někoho mi tím hodně připomínáte. Vlastně nejen tím, už o tom uvažuju delší dobu a zatím mi přidáváte čím dál víc důkazů. No, ale abych se dostala k věci. Řekněte mi, jestli to není pravda, ale jsem si tím na devadesát procent jistá. Vy dva nejste dvojčata Wrightovi z Austrálie, ale Sofie a Sirius, kteří by teď měli být v Austrálii. Jen mi řekněte jedno, jak jste dokázali přesvědčit ředitele o tom, že to tak není?” Siri se už už chystal popřít pravdu o nás dvou, ale já jsem jen nepatrně zavrtěla hlavou. Nemělo smysl Minnie přesvědčovat o opaku, protože bylo vidět že by si to nenechala vymluvit. Ale nebyla jsem si jistá, jestli jí chci povědět to, že dokážu ovlivnit mysl Brumbála.

„No, víte paní profesorko,” začala jsem a Siri mi v tom nebránil, protože věděl, že to musím být já, kdo jí vše řekne, „nemá cenu zapírat kdo jsme, když už vám to došlo. Ale doufám, že nikomu jinému z profesorského sboru jste to neřekla nebo jim to taky nedošlo.” Nečekala jsem na odpověď a rovnou pokračovala: „Každopádně to, jak jsem přesvědčila Brumbála vám neřeknu a doufám, že se s ním o našem rozhovoru nezmíníte.”

Poté, co jsem dopověděla můj monolog jsem vrhla na Minnie ten nejkouzelnějších úsměv jaký jsem dokázala vytvořit a čekala, jak zareaguje.

„Slečno Riddleová, vy my snad vyhrožujete?!” vrhla na mě naopak ten nejhorší obličej. „Ale vůbec ne,” snažila jsem se rychle zachránit situaci, ale jak na mě tak na Sirim bylo vidět, že jestli něco rychle neuděláme, tak je s naším divadlem konec. Musela jsem vyjít s pravdou ven. A teď jsem nemyslela, mojí schopnost, ale důvod proč jsem tohle vůbec vymyslela.

„Víte paní profesorko, máte naprosté právo jít teď za panem ředitelem. A jakmile byste to udělala, tak bychom s tím hned skončili, protože tohle by se mu asi moc nelíbilo. Ale než to uděláte, tak byste asi měla znát důvod toho, proč jsem s tím vlastně začala.” Na chvíli jsem se odmlčela a poté, co Minnie přikývla, jsem si trochu oddychla a pokračovala ve vysvětlování.

Řekla jsem jí vše od té doby, co jsem začala chodit s Benem a co se stalo potom. I jak mi pomáhá, že mě teď Potter nezve každý den na rande a že jsem možná dokázala zařídit, aby tomu tak nebylo i po mém "návratu".

Poté, co jsem skončila, se na mě Minnie smutně usmála. „Sofie, tohle jsem vůbec nevěděla. To s panem Davisem je mi líto. Ale i přesto jste to nemusela řešit takovýmto způsobem. Dobrá, do konce roku se můžete vydávat za dvojčata, což vám jde mimořádně dobře, ale od příštího roku vás tady chci vidět opět jako Siriuse Blacka a Sofii Amy Riddleová bez námitek.”

Tak tohle mě dorazilo, od Minnie jsem čekala cokoli, ale tohle rozhodně ne. A podle udiveného výrazu Siriho to nečekal ani on. Po chvíli jsme ale opět uslyšeli hlas naší oblíbené profesorky.

„Trest vás ale přesto nemine. Půjdete do Zapovězeného lesa a přinesete mi odtud několik bylin. Madame Pomfreyová si stěžovala, že se jí už dost zúžily zásoby. Tady máte seznam a v jedenáct večer vás tady chci opět vidět se všemi bylinami.” poté nás pokynutím ruky propustila.

O chvíli později jsme už stáli před již zmíněným lesem. A protože byl leden, tak se na to Siri oblékl. Já jsem se moc oblékat nemusela. Díky tomu, že jsem byla upírka, mi bylo vždy teplo. Ale oblékat jsem se musela stejně, protože by bylo divné, kdybych v této roční době nosila pouze triko a kraťasy.

„S tvojí rychlostí a orientací bysme to měli mít za chvíli hotový,” usmál se na mě Siri. „Hele, nemysli si, že to za tebe všechno oddřu. Ten trest máme i zčásti kvůli tobě. Takže si to pěkně rozdělíme půl na půl, ale abys zase moc nekecal, tak si klidně vezmu ty byliny nejdál a ty můžeš zůstat tady. Teď je půl desátý. Tak za hoďku bys to mohl mít hotový ne? Není toho tam zas až tolik. Myslím tak kolem dvaceti v tvém seznamu.”

Na druhou stranu papíru jsem Sirimu zběžně nakreslila, kde by co měl najít a pomocí duplikovacího kouzla si vytvořila i seznam pro sebe. Jen abych věděla, co mám na seznamu já. Protože zapamatovat všechno jsem si prostě nedokázala.

O deset minut později jsem vše měla schované v malé krabičce, kterou jsem si zajistila nezjistitelným zvětšovacím kouzlem. Protože vláčet s sebou tolik bylin, když jsem se chtěla pořádně proběhnout by nebylo dobré.

Už ani nevím, kdy jsem se cítila opět tolik volná. Je sice pravda, že jsem každý den létala, ale tenhle pocit nic nepřekonalo. Dokázala bych takhle běhat hodiny a hodiny. V tom ke mně dorazila příjemná vůně. Ani nevím, kdy naposledy jsem se napila a tak jsem se i přes své prvotní opovržení vydala za vůní. Jedno by mě ale zajímalo, kdo se zatoulal až takhle daleko do lesa. Protože tohle byla jasná lidská vůně, zvířata mi totiž voněla o trochu méně.

Jakmile jsem dorazila na místo, odkud vůně pocházela, zarazila jsem se. Měla jsem co dělat, abych se na toho člověka hned nevrhla. Nejraději bych odtud hned utekla, ale to uvědomění, že jsem krev neměla už takovou dobu, mi nedovolilo se od onoho člověka odtrhnout. Teda ne přímo od něho, ale od jeho tepny.

Salut gays,
Vítám vás po trochu delší době u nové kapitoly Sofie Amy Riddle. ❤️ nebo 💬 moc potěší.
S pozdravem vaše Lili