Sofie Amy Riddle

12. Kapitola

„Hele, nechtěla bys už konečně dát Jamesovi nějakou nápovědu, že seš Sofie? Protože jinak tady budete v téhle podobě až do konce sedmého ročníku," řekl Remus a já jsem si povzdechla. Už to trvalo tak dlouho, ale jak to říct? Jak mu vysvětlit, že jsem vlastně někdo úplně jiný?

„To je sice pravda, ale ještě ho chci nechat chvilku vydusit," uchechtla jsem se a upila ze své skleničky "jahodového džusu". Musela jsem ho pít čím dál víc, abych neudělala něco, co bych později litovala. Nenáviděla jsem to, ale už to byla součást mě.

„Víš, teď mě napadá, že jsem tě už strašně dlouho neviděl jíst," pokračoval Remus a já jsem se zamračila. Věděla jsem, že už začíná tušit, že se něco děje, a tentokrát jsem to nemohla ignorovat. „Na vem si tady jednu palačinku," nabídl mi. Dívala jsem se na ni podezřívavě. To jsem už opravdu dlouho neudělala. Kousla jsem do ní, ale okamžitě jsem ji měla venku. Pochopil to.

„Ty potřebuješ na ošetřovnu, a to okamžitě!" řekl rozhodně.

„Víš, Remusi, já bych ti měla něco říct," začala jsem pomalu, slova jsem výbírala hodně váhavě. „Willi?" 

„Slečna Sofie si bude přát další várku jahodového džusu?" zeptal se, ale já jsem ho zastavila. 

„To taky, Willi, ale nejdřív potřebuju ještě něco jiného. Dones mi nůž."

„Vy mu to chcete říct?" zeptal se vyděšeně, ale já jsem přikývla. Věděla jsem, že se to neobejde bez následků.

„Tady je," podal mi Willi nůž okamžitě, jako by už tušil, co mám v úmyslu. Vzala jsem ho a podala ho Removi. „Řízni mě. Neboj, můžu tě ujistit, že se mi nic nestane." 

Zaváhal. Viděla jsem, že se mu to nelíbí. „Tohle bys neměla dělat," řekl tiše, ale nakonec vzal nůž do ruky. Nejspíš cítil, že už jsem rozhodnutá. Skoro nepatrně mě řízl a já jsem vzala nůž a prohloubila ránu. V tu chvíli už byla ruka opět v pořádku. Remus na mě jen zíral, zmatený a vyděšený.

„To je nějaká tvoje schopnost, kterou jsi sdědila po otci?" zeptal se, ale já jsem zavrtěla hlavou.

„To není tak úplně pravda," začala jsem, „vlastně vůbec. Víš už to budou skoro čtyři roky, co se to stalo. A není to úplně jednoduchý to vysvětlit." Měla jsem na krajíčku slzy, ale musela jsem to říct. „Nevím, kde začít. Až ti to řeknu, možná se mnou už nebudeš chtít mít nic společného." 

„Zkus od začátku," řekl klidně. Jeho slova mi dala odvahu, i když jsem byla úplně vyčerpaná tím, co jsem měla říct.

__________

„Takže ty jsi u-upírka," řekl Remus s údivem, ale beze strachu, což mě překvapilo. Vždyť jsem ho mohla okamžitě vysát. „No víš, když jsi mi tohle řekla, asi bych ti měl taky něco říct," začal opatrně.

„Já asi vím, co mi teď chceš říct. Kluci to vědí, že?" ujistila jsem se. Když přikývl, pokračovala jsem, „Vím co jsi, ale ráda bych věděla, jak a kdy se to stalo."

__________

Poté, co jsme si navzájem prozradili své příběhy, které nás navždy změnili, se na mě Rem zadíval s vážným výrazem. „Copak je?" zeptala jsem se, ale v jeho očích jsem zahlédla něco víc než jen zvědavost.

V tu chvíli mě políbil. Krátce, ale naprosto nečekaně. Srdce mi bušilo tak rychle, že jsem na okamžik zapomněla dýchat. Bylo to něco, co jsem už dlouho necítila. Slzy mi stékaly po tvářích, ale nebyly to jen slzy smutku. Bylo to, jako by se část mě konečně začala uzdravovat.

„Promiň. To jsem neměl dělat," omlouval se okamžitě, „James by mě asi zabil, a vlkodlaci a upíří se nenávidí, ale já tě prostě nedokážu nenávidět."

„Ne, ne, to není kvůli tomuhle," ujistila jsem ho, i když jsem věděla, že se musím vypořádat i s tím, co to pro nás znamená. „Víš jak o prázdninách umřel Chloin bratranec Ben?" Přikývl. „Ty jsi se s ním kamarádila?" 

Zavrtěla jsem hlavou. „Já jsem s ním chodila.," řekla jsem, a slzy mi začaly stékat po tvářích.

„Pojď sem," řekl Remus a přitáhl si mě do náruče. Potřebovala jsem to. Útěchu. Ne někoho, kdo mě pokaždé zval na rande, ale někoho, kdo mě chápal.

„Holky a Sirius to věděli?" zeptal se, když jsem se jakž takž uklidnila. 

„Ano, víš, ještě něco bys měl vědět," pokračovala jsem. „Občas se tady Ben objeví a říká mi co bych měla dělat. Pomáhá mi to, ale zároveň mi to bere sílu."

V tu chvíli jsem zaslechla jeho hlas. „Co to děláš Sofinko?" Znělo to jako Ben. „Co tím myslíš, Bene?", i když jeho slova se zdála znepokojující.

"Odhádníš každého kluka, který tě má rád. Když už ti nevoní Potter, proč jsi odmítla Remuse? Je hodný. Nemusíš se pořád ohlížet na mě. Tím mě do světa živých nepřivedeš."

Napadla mě myšlenka.

„Tak na to ani nemysli, a nikdy to nezkoušej. Víš, kolika lidem bys tady chyběla? Zkus to, a já tě zastavím," rozzuřil se Ben. „Ale tohle je naposledy, co mě vidíš. Už tě nebudu chránit. Posmrtné zákony zakazují, abych se objevoval."

Ben zmizel, a já jsem se zhroutila. „Sofinko," slyšela jsem Remův hlas. Snažil se mě uklidnit, ale já jsem znovu začala brečet. „T-takhle m-mi ř-říkal B-B-Ben," stěží jsem vyslovila mezi vzlyky.

„Ššš, bude to dobrý," řekl Remus a vzal mě do náruče. „Teď tě odnesu na kolej?"

„Ne," řekla jsem a zarazila ho. „Teď tam nechci jít. Nechci, aby mě viděli takhle. Co takhle komnata nejvyšší potřeby?" 

„Jasně," přikývl a jsme tam byli. Ležela jsem na obrovské měkké posteli, a Remus seděl u mě, četl knihu, ale já jsem už nemohla dál. Zavřela jsem oči a konečně usnula. Bylo to osvobozující.

Salut gays! Vítám vás po dlouhé době u nové kapitoly. Doufám, že se vám líbila.
Pište do komentářů názory a budu i ráda za nějakou tu hvězdičku.
Vaše Lili_Riddle22