Sofie Amy Riddle

12. Kapitola

„Hele, nechtěla bys už konečně dát Jamesovi nějakou nápovědu, že seš Sofie? Protože jinak tady budete v téhle podobě až do konce sedmého ročníku,” zeptal se mě Remus. Už asi měsíc jsme se každý den v pět hodin scházeli v kuchyni, ale nikdo o tom nevěděl. Přiznávám, nebylo to tak špatný, jak jsem si představovala.

„To je sice pravda, ale ještě ho chci nechat chvilku vydusit,” uchechtla jsem se a upila ze své skleničky "jahodového džusu". Musela jsem ho vypít čím dál tím víc, abych náhodou někoho omylem nevypila. Jak já jsem tuhle svoji část nenáviděla.

„Víš teď mě napadá, já jsem tě už strašně dlouho neviděl jíst,” a bylo to tady, věděla jsem, že Removi začne časem docházet, že se něco děje. „Na vem si tady jednu palačinku,” nabídl mi a já se na něj skepticky podívala. Jak sám řekl, nejedla jsem už opravdu hodně dlouho, tak jsem nevěděla, co mám očekávat, že se stane. Jednou jsem si kousla, ale to jsem neměla dělat, protože okamžitě jsem to měla venku.

Remus se na mě podíval s rozhodností v očích, tohle vůbec nebylo dobrý. „Ty potřebuješ na ošetřovnu a to okamžitě!” „Víš, Remusi, já bych ti měla něco říct,” začala jsem pomalu, „Willi?” „Slečna Sofie si bude přát další várku jahodového džusu?” zeptal se a už zvedal džbán, ale já jsem ho zastavila zvednutím ruky, „to taky, Willi, ale nejdřív potřebuju ještě něco jiného, dones mi nůž.” „Vy mu to chcete říct?” divil se a já jsem přikývla.

„Tady je,” podal mi Willi nůž téměř okamžitě. Já jsem ho předala Removi a sdělila mu: „Řízni mě, neboj můžu tě ujistit, že se mi nic nestane.” Na Removi bylo vidět, že by nejradši udělal cokoli jiného, ale nakonec přece jen vzal do ruky nůž. Skoro nepatrně mě řízl, a tak jsem ho vzala a trochu ránu prohloubila. O ani ne minutu jsem měla ruku zcela v pořádku.

„To je nějaká tvoje schopnost, kterou jsi sdědila po otci?” zavřela jsem hlavou na znamení nesouhlasu. Sice jsem ho mohla nechat v téhle lži, ale když jsem se už rozhodla, že mu to řeknu, nechtěla jsem couvnout. „No to není tak úplně pravda,” začala jsem, „vlastně to vůbec není pravda. Víš už to bude skoro deset let co se to stalo. Ono není úplně jednoduchý to říct. Nevím kde mám začít. Až ti to řeknu, možná už se mnou nebudeš chtít mít nic společného.” „Zkus od začátku,” usmál se a čekal, a tak jsem poprvé někomu vyprávěla můj příběh.

__________

„Takže ty jsi u-upírka,” zeptal se s údivem. Vůbec be se strachem, což jsem se dost divila. Přece jenom jsem ho mohla celého vypít. „No víš, když jsi se mi takhle svěřila asi bych ti taky měl něco říct,” začal. „Já asi vím, co mi teď chceš říct, kluci to vědí že?” ujistila jsem se a když přikývl, pokračovala jsem, „no tak vím co jsi, ale ráda bych věděla, jak a kdy se to stalo.”

__________

Poté, co jsme si navzájem prozradili své příběhy, které nás navždy změnili, se na mě Rem dloute zadíval. „Copak je?” usmála jsem se. V tu chvíli Remus přilepil rty na ty mé a krátce mě políbil. Já jsem v tu chvíli měla slzy na krajíčku, tak moc mi to připomnělo Bena.

„Promiň. To jsem neměl dělat,” omlouval se hned, „James by mě asi zabil a vlkodlaci a upíří se odjekživa nenávidí, ale já tě prostě nedokážu nenávidět.”

„Ne, ne, to není kvůli tomuhle,” ujistila jsem ho hned, „víš jak o prázdninách umřel Chloin bratranec Ben?” Přikývl: „Ty jsi se s ním kamarádila?” Zavrtěla jsem hlavou: „Já jsem s ním ch-chodila.” Teď už mi slzy tekly proudem. „Pojď sem,” přitáhl si mě do objetí. Přesně tohle jsem teď potřebovala, útěchu. Žádný zváni na rande od Pottera, asi proto jsem dostala tenhle nápad.

„Holky a Sirius to věděli?” zeptal se poté, co jsem se jakž takž uklidnila. Přikývla jsem: „Víš, ještě něco tady je, co bys měl vědět, občas se tady Ben objeví a říká mi co bych měla dělat. To mi dodává sílu ale i mi ji bere.”

"Co to děláš Sofinko?" poznala jsem Benův hlas. „Co tím myslíš, Bene?” podivila jsem se jeho slovům.

"Odhadníš od sebe každého kluka, který tě má třeba jen trochu rád. Když už ti nevoní Potter, proč si zase odmítla Remuse? Ten je hodný. Nemusíš se pořád ohližet na mě, tím mě do světa živých nepřivedeš."
Pak mě napadla jedna myšlenka.

"Tak na to ani nemysli, a nikdy se nepovaž to uskutečnit. Víš kolika lidem bys tady chyběla? Zkus to a já tě zastavím." naštval se Ben. "Už budu muset jít Sofi. Ještě jedna věc, tohle je naposledy, co mě vidíš. Budu tě dal chránit, abys neudělala nějakou blbost, ale to je všechno. Už se u tebe nemůžu objevit. Zakazují to posmrtné zákony."

Ben domluvil a v tu chvíli zmizel. Já jsem se zase naplno rozbrečela. „Sofinko,” snažil se mě uklidnit Rem, ale já jsem se rozbrečela ještě víc. „T-takhle m-mi ř-říkal B-B-Ben,” dostala jsem te sebe mezi vzlyky.

„Ššš, to bude dobrý,” vzal mě do náručí a chystal se mě odnést na kolej, ale já jsem ho zarazila. „Teďka tam nechci jít. Nechci, aby mě viděli takhle, co takhle komnata nejvyšší potřeby?” Přikývl a za chvíli jsem už ležela na obrovské měkké posteli. Remus si sedl do blízkého křesla s knihou v ruce. „Prospi se, kdyby něco jsem tady.” V tu dobu jsem už spala, protože jsem už dlouho nebyla tak ospalá. Už dlouho jsem spala jen hodinu denně, protože jsem zbytek noci probrečela. Tohle bylo pro  mě hrozně osvobozující.

Salut gays! Vítám vás po dlouhé době u nové kapitoly. Doufám, že se vám líbila.
Pište do komentářů názory a budu i ráda za nějakou tu hvězdičku.
Vaše Lili_Riddle22