Sofie Amy Riddle

8. Kapitola

S trhnutím jsem se probudila. Pak jsem si vzpomněla, co se stalo včera večer a znovu jsem se rozbrečela.

„Co se děje, Sofi? Ty brečíš?" vtrhla do pokoje Sum. „No, jo. Včera jsem čekala na Bena v kuchyni stejně jako každý den a nečekala jsem, že přijde. Ale on přišel a řekl mi, že se mnou nechce chodit kvůli Potterovi, a že kdybych mu řekla hned, že jsme se proměnily, tak by o tom možná přemýšlel."

Dostala jsem ze sebe mezi vzlyky. Pak do pokoje přišla Jessie: „Sof, tobě se asi musel zdát nějaký zlý sen, ty s Benem od včerejška chodíš, a jak si to myslela s těma proměnama?" Teď jsem zase koukala já na ně.

„Tak nám pověz všechno, co se stalo od začátku roku," rozhodla právě přicházející Emm. „Dobře," nadechla jsem se řekla jim vše.

__________

„Tak jo, řeknu ti to takhle, stalo se to všechno, kromě té přeměny, ale všechno se to stalo úplně jinak. My jsme se o tom, že jste Utajení dozvěděli tak, že máme ve skupince Emm a Sum. Jelikož Emm chodí do Havraspáru a Sum tam chtěl klobouk zařadit, tak na to postupně přišly samy. Ben s Chloe se to dozvěděli stejně, jak se ti zdálo a zkoušet tvé nové síly jsme šly taky stejně. Až na to, že to nebylo kvůli mě a famfrpálu, ale protože jsme takhle chtěli uskutečnit náš další žertík, který mimochodem děláme pozítří." dopověděla svůj monolog Jessi.

Když to teď tak říkala, vážně jsem si vzpomněla na to, jak to pověděla. Vážně mi ale nešlo do hlavy, jak se mi mohl zdát sen o všem, co se mi stalo do včerejška, kromě toho, že tam bylo pár drobností, které se vůbec nestaly.

V hlavě Sofie:
Ben: Sofinko, co takhle, kdybysme si dneska dali snídani v kuchyni?
Sofie: Jasně, proč ne?
Ben: Tak za čtvrt hodiny u obrazu s ovocem.

Pak jsem ai ale na něco vzpomněla, Ben nevěděl o tom, že nejím, ale tak snad to skřítci nějak zařídí...

__________

„Tak copak si dáte, slečno?" vyšel z obrazu Ben a nabídl mi rámě. Já jsem se ho chytla a s úsměvem odpověděla: „Co máte v nabídce, pane?" Pak jsme spolu prošli obrazem a já spatřila stůl plný jídla.

„Skřítci mi pomáhali, podívej, je tady i tvůj oblíbený jahodový džus." ukázal na vysoký džbán mého jediného jídla i pití dohromady, které mi bohužel chutná.

Jak já jsem svoji upíří část nenáviděla, ale už jsem si na ni tak nějak zvykla. Dobré to bylo například v tom, že jsem se každé ráno chodila proletět takovou rychlostí, že jsem si mohla zaletět kamkoliv jsem chtěla. Věděl o tom jen Siri. Nebyla jsem připravená na to říct to jak holkám, tak ani Benovi.

Nalila jsem si plnou sklenku rudého nápoje a pomalu ji upíjela. „Copak ty si nedáš nic jinýho?" optal se Ben, jež si dával na talíř čtyři palačinky, ovoce s jogurtem a další věci. „Víš, já dneska nemám moc hlad," zdělila jsem mu, ale on jen nesmlouvavě zavrtěl hlavou.

„Tak to v žádném případě, vem si aspoň tyhle dvě palačinky." A tak jsem si do ruky vzala jednu z palačinek, a čekala, až mi na jazyk dopadne ta divná chuť lidského jídla. To se ale nestalo, protože jakmile jsem ukousla část palačinky, proměnila se na krev. A pak jsem si vzpomněla na slova, která mi řekl jeden ze skřítků v prvním ročníku.

__________

„Dámy, vymysla jsem bezvadnej vtípek," vtrhla jsem do pokoje, když skončila škola. „Super, zakomponujeme to do toho, co už máme vymyšlený. Mimochodem, co ty a Ben?" promyslela Emm.

„On je úplně úžasnej, vzal mě ráno na snídani. Tam bylo snad všechno a pak jsme si dali pusu. Jen mě mrzí, že to musíme kvůli Potterovi držet v tajnosti." začala jsem se rozplývat a ještě bych pokračovala, kdyby mě Jess nezastavila zvednutím ruky: „Supr, víc vědět nepotřebujeme, ale nás by taky zajímal ten tvůj vtípek." „A to je právě to," uchechtla jsem se, „Já vám to totiž neřeknu, uskutečním ho zítra při snídani. Ale zaručuju vám záchvat smíchu a to dost velkej." „Ale no tak! Sofinko!" zkoušela mě přesvědčit Sum. „Kdepak," užívala jsem si ten pocit, když oni chcou vědět něco, co já vím, ale zjistí to až zítra, „dočkejte času jako Merlin hůlky."

_________

„Tak už můžeš?" seděli jsme právě u Nebelvírského stolu při snídani a holky na mě stále narážely, kdy konečně spustím můj vtípek. Můj skvělý orientační smysl mi řekl, že osoby, které jsou součástí toho součástí (nedobrovolně a zatím o tom ani neví), jdou právě po schodech. Připravila jsem si ruku pod stůl a čekala. Až došli ke dveřím, švihla jsem rukou a v duchu řekla příslušné kouzlo.

V tu dobu do místnosti vešli Malfoy, Blackovi, Lestrangovi a další zmijozelští z našeho ročníku v svěracích kazajkách a s výraznými gumičkami a sponkami ve vlasech (i Malfoy). Ale to nebylo vše, švihla jsem rukou znovu a jako na povel se všichni svalili na zem. Na to se všichni ještě víc rozchechtali, protože se nikomu nedařilo zvednout. (Tak to bylo snad jasný, vždyť byly ve svěracích kazajkách a v těch se fakt zvednout nedá. Mimochodem, nezkoušela jsem to, ale to je jasný už jen z toho jak vypadá. )

Řeknu vám, ten pohled stál za to. Ještě že dneska byla sobota, protože kdyby byla škola nevím, jak by to dělali. Najednou Malfoy zčervenal a zaječel jak holka: „Tak nám snad někdo pomůže, ne?" Někdo z jeho koleje zvedl hůlku a pronesl formuli, to bohužel nezabralo. Protože jsem kazajky začarovala tak, že je nikdo nedokáže odčarovat. Prostě se z ní majitel bude muset dostat sám. Ten zmijozelák, který se jim snažil odčarovat kazajky je aspoň postavil a všichni nasupeně odešli.

Salut gays! Vítám vás u nové kapitoly. Doufám, že se vám líbila. Tak Sofii se vše od začátku roku jen zdálo, co na to říkáte? A na Sofiin žertík? Pište do komentářů názory a budu i ráda za nějakou tu hvězdičku.
Vaše Lili_Riddle22