Sofie Amy Riddle

9. Kapitola

A byl tady konec roku. Do té doby jsme stihli uspořádat nespočet žertíků. Kdybych vám je měla jen spočítat, byli bychom tady dalšího půl roku, a kdybych vám je měla vyjmenovat, strávili bychom tady celý rok. Takže to shrnu – bylo jich opravdu hodně. Každý vtípek jsem si užila a jsem ráda, že jsme přibrali nové členy. S nimi to byla ještě větší zábava. Hlavně Chloiny nápady byly úžasné. Ze mě a Bena je šťastný utajený pár. Nebýt Pottera, mohli bychom to říct veřejně. Teď to ví jen členové Utajených, o kterých vím, že to nikomu nevykecají.

Dopsala jsem poslední tečku do mého nového deníku, který jsem dostala od Chloe k Vánocům. Od Bena jsem dostala krásný náhrdelník s bobrem - mým patronem. Ale co jsem to dělala? Byly letní prázdniny a já jsem myslela na Vánoce.

I když jsem měla nějaké plány na léto, většinu času jsem trávila sama se svými myšlenkami. Na povrchu to vypadalo, že všechno jde dál. Ale uvnitř to bylo jinak. V hlavě mi zůstávaly vzpomínky na všechny smíšené pocity, které jsem za poslední měsíce zažila. A především na Bena. Stále jsem si připomínala tu bolest, když jsem se dozvěděla, že je mrtvý. Něco ve mně bylo zlomené.

S Utajenými jsme se domluvili, že se někdy o prázdninách sejdeme, povyprávíme, co jsme zatím zažili a vymyslíme nové vtípky.  Když jsem se s nimi měla setkat, cítila jsem se už trochu lépe. Ale v jedné věci jsem byla pevně rozhodnutá – změním svůj vzhled. Nechtěla jsem už mít tu barvu vlasů, kterou měl i můj otec dřív. Kdykoliv jsem na ně pohlédla, připomnělo mi to, jak z něj zbylo jen to beznosé monstrum.

Ano, měla jsem v plánu být blondýna s tmavšími kořínky, ale to byl jen malý krok k tomu, abych vypadala jinak. Abych byla jiná. Abych se cítila jiná.

Úplňky probíhaly čím dál hůř. Pamatovala jsem si ještě dobu, kdy to bylo teprve půl roku, co jsem se stala upírkou. V tu dobu jsem ještě klidně pobývala u sebe v pokoji a netušila jsem, že o několik let později budu muset sedět uprostřed hlubokého lesa a přemáhat se, abych nezabila nějaké zvíře nebo člověka, který zabloudil.

Poslední úplněk, který byl ještě v Bradavicích, byl obzvlášt špatný. Vypila jsem všechnu krev dvěma jelenům, a jednomu vlkovi. Kdysi mi stačila jen malá liška. Teď už mi to bylo málo. Začala jsem chápat článek, který jsem četla v jedné knize: "Upírovi se jeho upírské sklony projevují postupně. První rok je vše normální, ale postupem času pomalu ale jistě přestává být člověkem."

Byla jsem byla upírkou už skoro čtyři roky. Ta doba utekla tak rychle. Byla jsem jiná. A teď jsem už byla téměř na pokraji ztráty kontroly.

Flashback

„Ano, zabili jsme další rodinu mudlů a jednoho mudlovského šmejda," zaslechla jsem dole hlas otce a okamžitě jsem se přemístila na schody, odkud jsem začala scénu pode mnou pozorovat. Stál tam Orion Black a můj otec."Koho asi zabili tentokrát? Doufám, že nikoho z mých přátel," problesklo mi hlavou.

„Davisovi byla jasná volba." Dál jsem už poslouchat nechtěla. Utekla jsem do pokoje a brečela do polštáře. Proč mi museli zabít kluka, kterého jsem milovala? Proč byl svět tak krutý? Proč!?

End of flashback

__________

Od té doby jsem skoro nespala. Byla jsem pořád na dně, pořád jsem brečela a jedla jsem jen to, co mi donesli skřítci. Bylo to zvláštní, ale potřebovala jsem to. Chtěla jsem si připomínat, že Ben člověk byl.

Na konci července přišel ke mě do pokoje Siri. Jakmile zjistil, v jakém jsem stavu, okamžitě ke mě přiskočil, objal mě a nechal vybrečet. Až jsem se trochu uklidnila, spustil: „Na dnešek jsme se s partou domluvili, že se sejdem na Příčné, a jelikož si byla jediná, která neodpověděla, dostal jsem za úkol, zajít za tebou a vzít tě tam. Ale když teď na tebe koukám, myslím, že se asi nikam nechystáš."

„N-ne, já už musím jít taky ven z pokoje. Naposledy jsem byla venku v půlce července. Ještě že nebyl úplněk." Pomalu jsem se uklidnila. „Smím se zeptat, co se stalo tak hrozného?" optal se opatrně. „No, spíš ne. Protože já bych se pak zase rozbrečela." přiznala jsem a Siri se už na nic nevyptával.

__________

„Ahoj všichni," pozdravila jsem Utajené a už jsem se chystala do Příčné. „Ještě já! Tys na mě zapomněla, Sofinko?" uslyšela jsem za sebou. V tu chvíli jsem ztuhla. Takhle mi říkal jen jediný člověk - Ben. Ale ten byl mrtvý. Pomalu jsem se otočila a opravdu tam stál. „J-já jsem v nebi?" ptala jsem se sama sebe, „Ne, tak to není, ty se mi jen zdáš."

„Ne nezdám se ti, Sofinko, jsem tady, živý a zdravý," ubezpečil mě Ben. Vrhla jsem se k Benovi a začala brečet. „Já jsem tak šťastná, že žiješ," dostala jsem ze sebe.

„Copak já jsem umřel?" uchechtl se Ben. „No, pro mě si byl mrtvý celý červenec a to je dost dlouho," zašeptala jsem mu do ucha.

„S kým to mluvíš, Sofi? Víš, že tam nikdo není?" vrátila mě do reality Sum. Otočila jsem se zpátky. Asi jsem už vážně z Benovi smrti bláznila. Když jsem znovu pohlédla na místo, kde "stál" Ben, už tam opravdu nebyl. Ale po chvíli se opět objevil. „Teď už vím, že jsi opravdu mrtvý, Bene," zašeptala jsem.

„Jo," přiznal Ben. „Ale tvoje schopnost je vidět duchy lidí, na kterých ti záleželo. Kdykoli se budeš cítit sama, objevím se a budu ti stát po boku. Ale jedno ti řeknu, Sofinko. Najdi si někoho, kdo tě bude milovat. Žij přítomností a mysli na budoucnost. Zkus dát šanci Jamesovi. Možná tě opravdu miluje."

V tu chvíli Ben zmizel, ale jeho slova zůstala se mnou. S kamarády jsem vyšla do Příčné, rozhodnutá žít dál podle jeho posledního přání - užít si zbytek života i když bez něj.

Salut gays! Vítám vás u nové kapitoly. Doufám, že se vám líbila. Tak Ben je mrtvý a Sofie díky tomu objevila svoji další schopnost. Tohle je asi nejsmutnější kapitola, kterou jsem kdy napsala. Prvně jsem chtěla nechat Bena žít, ale nenapadal mě způsob, s jakým by se Ben a Sofie rozešli, všechny způsoby mi přišli kruté. Na to co si Sofi prožila, když se jí zdálo, že ji Ben kvůli Jamesovi odmítl.
Pište do komentářů názory a budu i ráda za nějakou tu hvězdičku.
Vaše Lili_Riddle22