Sofie Amy Riddle

9. Kapitola

A byl tady konec roku. Do té doby jsme stihli uspořádat nespočet žertíků. Kdybych vám je měla jen spočítat, byli bysme tady dalšího půl roku a kdybych vám je měla vyjmenovat, strávili bysme tady další rok. Takže vám to shrnu. Bylo jich opraaaavdu hooooodně. Každý vtípek jsem si užila a jsem ráda, že jsme přibrali nové členy. S nimi to byla ještě daleko větší zábava. Hlavně Chloiny nápady byly úžasné. Ze mě a Bena je šťastný utajený pár. Nebýt Pottera, mohli bysme to vytáhnout veřejně. Teď to ví jen členové Utajených, o kterých vím, že to nikomu nevykecají.

Dopsala jsem poslední tečku do mého nového deníku, který jsem dostala od Chloe k Vánocům. Od Bena jsem dostala krásný náhrdelník s bobrem (můj patron). Ale co jsem to dělala? Byly letní prázdniny a já jsem myslela na Vánoce.

S Utajenými jsme se domluvili, že někdy o prázdninách se sejdeme, povypravíme, co jsme zatím zažili nového a vymyslíme nějaké nové vtipy. Taky jsem přemýšlela o razantní změně mého vzhledu. Už jsem nemohla vidět tu moji barvu vlasů. Ano, líbila se mi, ale takovou barvu vlasů měl i můj otec, dřív než se z něho stalo to beznosé monstrum. Pro sebe jsem se uchechtla. Vy byste asi chtěli vědět, jakou budu mít barvu vlasů. Tak schválně......

Ano, správně. Bude ze mě blondýna s tmavšími kořínky vlasů.

Úplňky probíhaly čím dál hůř. Pamatovala jsem si ještě na dobu, kdy to bylo teprve půl roku, co jsem se stala upírkou. V tu dobu jsem ještě klidně pobývala u sebe v pokoji a netušila jsem, že o několik let později budu muset sedět uprostřed hlubokého lesa a přemáhat se, abych nezabila nějaké kolemjdoucí zvíře nebo člověka, který zabloudil.

Poslední úplněk, který byl ještě v Bradavicích, byl obzvláště špatný. Vypila jsem všechnu krev dvěma jelenům, a jednomu vlkovi. Vždy mi stačila třeba jen malá liška. Začala jsem chápat článek, který jsem četla v jedné knize.

"Upírovi se jeho upírské sklony projevují postupně. První rok je vše normální, ale postupem času pomalu ale jistě přestává být člověkem."

Já jsem byla upírkou už skoro tři roky. Hrozně rychle utekla doba, kdy jsem se jím stala.

„Ano, zabili jsme další rodinu mudlů a jednoho mudlovského šmejda," zaslechla jsem dole hlas otce a tak jsem se přemístila na schody, odkud jsem začala scénu pode mnou pozorovat. Stál tam Orion Black a můj otec. "Koho asi zabili tentokrát? Doufám, že nikoho z mých přátel,"řekla jsem si pro sebe.

„Davisovi byla jasná volba," dál jsem už poslouchat ani nechtěla. Utekla jsem do pokoje a brečela do polštáře. Proč mi museli zabít kluka, kterého jsem milovala? Proč byl svět tak krutý? Proč!!!!!!

__________

Od té doby jsem skoro nespala, pořád jsem brečela a jedla jsem jen to, co mi donesli skřítci. Ano, jedla jsem jídlo, protože mě to připomínalo, že Ben člověk byl.

Na konci července přišel ke mě do pokoje Siri. Jakmile zjistil, jak na tom jsem, okamžitě ke mě přiskočil a obejmul mě a nechal vybrečet. Až jsem se trochu uklidnila, spustil: „Na dnešek jsme se s partou domluvili, že se sejdem na Příčný, a jelikož si byla jediná, která neodpověděla, dostal jsem za úkol, zajít za tebou a vzít tě tam. Ale když teď na tebe koukám, myslím, že se asi nikam nechystáš."

„N-ne, já už musím jít taky ven z pokoje. Naposledy jsem byla venku v půlce července. Ještě že nebyl úplněk."pomalu jsem se uklidnila. „Smím se zeptat, co se stalo tak hroznýho?" optal se opatrně. „No, spíš ne. Protože já bych se pak zase rozbrečela." přiznala jsem a Siri se už na nic nevyptával.

__________

„Ahoj všichni," pozdravila jsem Utajené a už jsem se chystala do Příčné. „Ještě já! Tys na mě zapomněla, Sofinko?" uslyšela jsem za sebou. V tu dobu jsem ztuhla, takhle mi říkal jen jediný člověk, Ben, ale ten byl teď mrtvý. Pomalu jsem se otočila a opravdu tam stál. „J-já jsem v nebi?" ptala jsem se sama sebe, „Ne, tak to není, ty se mi jen zdáš."

„Ne nezdám se ti, Sofinko, jsem tady, živý a zdravý." ubezpečil mě Ben. Už jsem to nemohla vydržet. Vrhla jsem se Benovi kolem krku a zase začala brečet. „Já jsem tak šťastná, že žiješ," dostala jsem ze sebe.

„Copak já jsem umřel?" uchechtl se Ben. „No, pro mě si byl mrtvý půlku července a to je dost dlouho," zašeptala jsem mu do ucha.

„S kým to mluvíš, Sofi? Víš, že tam nikdo není?" vrátila mě do reality Sum. A tak jsem se otočila zpátky, asi jsem už z Benovi smrti vážně bláznila. Když můj zrak padl znovu na místo, kde "stál" Ben, pořád tam "stál". „Teď už vím, že jsi opravdu mrtvý, Bene," zašeptala jsem.

„No, jo," přiznal „ale tvoje schopnost je nejspíš vidět duchy lidí, na kterých ti opravdu záleželo, kdykoli se budeš cítit sama, tak se zde objevím a budu ti stát po boku. Ale jedno ti řeknu, najdi si kluka, který tě bude milovat, měj spoustu dětí a neohlížej se do minulosti, žij přítomností a mysli na budoucnost. Zkus dát šanci Jamesovi, třeba tě opravdu miluje a užij si roky a roky života." V tu chvíli Ben zmizel a já vyšla s kamarády do Příčné začít plnit Benovo poslední přání - užít si zbytek života i bez něho.

Salut gays! Vítám vás u nové kapitoly. Doufám, že se vám líbila. Tak Ben je mrtvý a Sofie díky tomu objevila svoji další schopnost. Tohle je asi nejsmutnější kapitola, kterou jsem kdy napsala. Prvně jsem chtěla nechat Bena žít, ale nenapadal mě způsob, s jakým by se Ben a Sofie rozešli, všechny způsoby mi přišli kruté. Na to co si Sofi prožila, když se jí zdálo, že ji Ben kvůli Jamesovi odmítl.
Pište do komentářů názory a budu i ráda za nějakou tu hvězdičku.
Vaše Lili_Riddle22