100 bodů

Lajdácky jsem si to šla po ulici.

Po cestě jsem sem tam z nudy kopla do nějakeho kamene nebo šišky,  málem jsem dokonce kopla na  přejetou krysu. „Fuj." pokrčila jsem nad tou chcíplotinou nos. Ano, tak moc jsem byla zamořena v myšlenkách. Po Halloweenu jsem si s Alyou nenapsala, ani s Adrienem, ale to se dalo očekávat, to mě tak moc nemrzelo a upřímně, mi bylo fakt jedno jestli mi on napíše nebo ne. I když jsme si koledování fakt užili- máma už stihla upéct čtyři pekáče sušenek z toho co jsem si vyprosila- nějak nutně nepotřebuji aby mi vypisoval. Vážně, to je to poslední co mě trápí. Ani pořádně nevím, v čem mám tak velkej zmatek. Možná ten náš polibek a tancování uprostřed celé školy? Brrr... Celá jsem se zachvěla. Co já vím, moje hlava je stejně zmatená jako moucha ve skleničce. Proč já! Proč já! Proč já! „Ahoj." ozvalo se.
Dobře, v tuto chvíli ve mně hrklo tak strašně moc. Mám pocit, že právě teď ta moucha v té skleničce chcípla. S nenápadným škobrtnutím a menší zástavou srdce jsem se podívala vedle sebe. Luka. To jméno samo o sobě svědčí pro mě problém. Naposledy jsme spolu mluvili v nemocnici. Ne Marinette! Přestaň myslet na nemocnici a jak Adrien málem zabil Luku. Lehce jsem se usmála. Tak moc falešný úsměv to byl. Luka se napjal a jeho otevřená bunda lehce zašustila. „nevadí,když půjdu s tebou do školy?" neutrálně koukl před sebe.
„Ne." moje odpověď přímo řezala vzduch. Tyhle chvíle nenávidím, máte pocit jako byste byli v nějakém fakt špatném a napínavé filmu, že se cítíte trapně i za ty herce. Možná se jen v blízkosti Luky musím uklidnit a Luka, ten to vždy dokázal. Když jsem měla své chvilky, či na mě prostě jen šly krámy, Luka mi vždy pomohl a stal při mně. Najednou mi jeho přítomnost méně vadila. „Byla jsi na té party o Halloweenu?" zeptal se na pohodu. Cítil vůbec tu zvláštní atmosféru co panovala? Samozřejmě si pamatuji, že jsem tam byla. Ale musela jsem to přece nějak zamaskovat. „ Bohužel ne." Marinette, ty prolhana svině.
„Ty.. Ty už jsi tam mohl nebo ne?" Nejsem s mojí paměti snad tak špatně, abych si nepamatovala, že jsem ho tam zahlédla. Takže vlastně jeho odpověď už vím dopředu. „No, jo dalo by se říct." Proč je tak opatrnej s jeho slovy? Ne že já bych nebyla,ale přijde mi, že je čím dál tím více chladnější. Luka se celou dobu díval jen před sebe a já měla možnost si prohlédnout jeho napjatý obličej. Modročerné vlasy se mu třely o hladkou pleť, která nabírala na vrázkách. - Tak co tě tak štve Luko?
Musela jsem se zamračit. „Chceš vědět, co jsem dělala s Adrienem v tom kumbálu?" nebudeme tady chodit kolem horké kaše. Ale možná jsem Lukovu pozornost zaujala až moc. Zcvrkl obočí k sobě, ale uvnitř se snažil probojovat do klidu. „Víš, jednu noc předtím jsme měli trénink a nechtěně mě s Adrienem zavřeli na celou noc do tělocvičny" nadechla jsem se zhluboka „neposlechla jsem tě a nedržela se od něj dal až to dopadlo tak, že jsme si začali povídat a já zjistila,že je vlastně fajn. Od té chvíle mi panoval v hlavě a tak jsem s ním šla do toho kumbálu aby mi poradil jak ho dostat z hlavy." Luka  nadzvedl obočí. „Co?"
„Zní to šíleně, ale tak moc jsem ho měla plnou hlavu, že jsem ho z ní chtěla dostat kvůli tobě a tak jsem mu to vysvětlila v soukromý a pak sis to vzal tak trochu jinak." Luka na mě nepohlédl, zastavil se a začal hledět do země. Jeho prameny zakrývaly skloněnou tvář. I tak jsem si všimla malých jizev na tváři, které ještě neměl zdaleka tak zahojene. Následně se praštil do čela. „Já jsem takovej idiot Marinette."
Hleděla jsem na něj. Co bych v tuhle chvíli měla asi tak říct. „No, já nebyla taky zrovna moudrá." Luka zvedl svou hlavu a konečně jeho kontrast ve tváři pronikl. „Takže... Jsme asi idioti dva?" uchechtl se. Nahodila jsem upřímný úsměv a vesele s ním souhlasila. Úsměv mi oplatil. Zbytek cesty do školy jsme si povídali jako největší kamarádi, naší minulost jsem hodila za hlavu. Je čas se posunout dál.

V zrcadle jsem se otočila, abych uviděla svůj dres s číslem pět ze zadu. Následně jsem si utáhla culík, až mi trochu tahal za kůži na čele. Popadla jsem flašku vody a vtrhla do tělocvičny. Většina kluků tam už stála v řadě a něco klábosila, Marc nejmenší a nejtižší kluk z týmu byl úplně na konci řady. Pamatuji si přesně jak jsme ho zahlédli se zapisovat,nemůžu uvěřit, že o ho vzali. „Marinette, dělej zařaď se." pokřikl na mě Adrien s píšťalkou na krku. Pokroutila jsem očima a hodila na lavičku láhev s vodou. Stoupla si vedle Marca a vyčkavala co z té blonďaté nádhery zase vyjde. Adrien se napřímil, jako nějaký voják...pf herec. „Jistě si někteří všimli, že zítra nás čeká úplně první zápas v letošní sezóně. Někteří trénovali tvrději, někteří ne... Ale jsme tým a společně můžeme mít šanci vyhrát." Kráčel od konce řady k druhé. Najednou vešel do tělocvičny Fu, s papíry a magnetickou tabulkou s fixky. „Nesu rozpis zápasů." oznámil Fu, mezitím co pomalu kráčel k nám. Už má taky pár let a tak se Ivan sebral a šel mu naproti pomoct. Fu poděkoval a Ivan papíry předal Adrienovi, ten ostatní popohnal, aby si šli k němu sednout do kruhu. Dále ukázal rozpis zápasu a hlavní sestavu. Na papíře byla políčka na levé a pravé straně s názvy týmu všech škol z okolí Paříže. Různé čáry, které se větvily do jednotlivých zápasu a kol, do čtvrtfinále, semifinále a finále. A ten kdo vxhrá finále půjde na mistrovství Francie. Nejdřív se ovšem musí probojovat přes prvních škol a až pak postoupit do osmifinále. Adrien ukázal píšťalkou na jejich nápis uprostřed odvětví. „Zítřejší zápas budeme hrát s Befanou , škola na kraji Paříže. Minulou sezónu se nedostali daleko, takže nemějte strachy, pokud nemají eso v rukávu vyhrajeme na devadesát devět procent. Ale hlavně je nepodceňujte,to je to nejhorší co můžete v basketu udělat."dále vykládal o ostatních týmech, proti kterým pravděpodobně budeme hrát. Kdo je jaké číslo, a v čem je dobrý jaký hráč a jak moc si na ně musíme dávat pozor. Všechny tyhle informace musel skládat hodně dlouho. „Teď kdo bude v základní pětce." pětkou Adrien myslel prvních pět hráčů z týmu, kteří budou hrát na začátku čtvrtiny. Zápasy se rozdělují na čtvrtiny a každá z nich má deset minut, přestávka mezi druhou a třetí čtvrtinou - tedy poločasy - je vždy patnáct minut.
Adrien se podíval na všechny hráče v kruhu, obzvláště na mě se zaměřil, nebo mi to alespoň přišlo, a poté na Fua, který seděl na lavičce za ním. Ten vstal, až se jeho kolena lehounce zatřepala. Podíval se na kruh hráču, včetně mě. „V základní sestavě bude Adrien, Kim, Marc, Nino.. " ukazoval postupně na ty, které vybral. Nějak jsme nevěřila,že bych měla být v základu. Lehce mi projel mráz po zádech, když ukázal na mě. „..a Marinette."