100 bodů

Byla hodina literatury. Nedávala jsem pozor skoro na nic.

V hlavě se mi mísily myšlenky. Tak jako poslední týden co jsem nebyla ve škole. Po mé menší nehodě na záchodech mě propustili domů. Bolelo mě od žaludku a neměla jsem chuť k ničemu. A teď jsem tady. Uprostřed nudné hodiny a par lavic zamnou sedí primadona. Už ani nevím kdy jsem ho naposled takhle nazvala. Určitě ale někdy před tou nocí. Vážně, myslela jsem si že pobyt doma mi dá dvě a dvě k sobě. Ale nic. Moje hlava je zmatená. Cítila jsem ten pohled, kyselý, jedovatý, smaragdově okouzlující pohled zamnou. Nepatrně jsem se za sebe podívala. Všiml si mého prazvláštního obličeje a pomlkle se usmál. Ihned jsem se otočila zpět a začala nervózně kousat svůj ret. Jestli to takhle půjde dál zachvilku se dokoušu do masa. Nedalo mi to spát. Chtěla jsem ho dostat z hlavy. Chtěla jsem abych se o něj nezajímal, nesnášela jsem ho. Nesnášela jsem ho nejvíc na světě, tak proč jeho obličej mám stále před očima. Proč na své ruce cítím jeho jemné doteky polštářků prstů? Proč slyším někde v zadu ten jeho tvrdý hlas? Proč jsem najednou začala mít v hlavě jeho a ne Luku? Byl to nepopsatelný pocit. Milujete jednoho kluka ale nedokážete se zbavit toho kterého nesnášíte. Jak tak nad tím přemýšlím, tak tohle není normální věc, přijde mi že to mám jen já. Chci prostě přijít na jiné myšlenky, ale jak? Snažila jsem se mu celý den vyhíbat, už ráno za mnou přišel a já utekla pryč. O přestávce mi zamával a já ho ignorovala, asi si toho všiml že se ho snažím zbavit. Jestli chci něco takového udělat, a dostat ho z hlavy, budu potřebovat pomoc.
Koutkem oka jsem se koukla na Alyu, která nedávala pozor na své okolí a se sluchátky v uších sledovala displej pod lavicí. Ne, ona asi nebude ta správná volba která by mi mohla s tímhle pomoct. Luka to už nepřipadá v úvahu, jediná možnost je-
Hluboce jsme se nadechla a znova koukla za sebe. Zamával mi s úsměvem na rtech. Jo, tohle je hodně šílené.

Já se mu snažím co nejvíce vyhíbat a teď jdu za ním s tím s čím jdu. Mám strach, co mu mám vůbec říct, nebo spíše jak mu to mám říct. Pochopí to vůbec? Bude na mě křičet? Tohle bylo znepokojivé, jen teda pro mě. Přišla jsem k jeho skříňce, kde stál, vyčkala jsem až bude sám a bez té napudrované Chloe a jeho bandy. „Ehm... Adriene?" Potichu jsem na něj řekla. Okamžitě upoutal jeho pohled jen na mě. „Marinette! Myslel jsem si že už semnou nepromluvíš."Usmal se láskyplně. Fujtajbl! Tohle byl takový nezvyk. Vždy byl namachrovaný týpeček a teď ho vidím úplně jinak. Je milý, usměvavý a nemá ego někde nahoře. Přijde mi jakoby měl dvě stránky. „No víš potřebuji s tebou o ničem mluvit." stiskla jsem čelist k sobě. Neúprosně jsem se kousla do vnitřku úst. Adrien na mě vyvalil oči. „Ehm, chceš mluvit o té noci v tělocvičně? Hele, já se fakt omlouvám, nechtěl jsem se tě dotknout. Ale přišel jsem na to že jsi cel-"
„Ne,o ničem jiném." potichu jsem špitla. Adrien se prapodivně podíval. Skrabatilo se mu čelo. „„Ehm.. Dobrá? A o čem?" Nastavil jedno ucho blíže ke mně. Rozhlédla jsem se kolem a snažila najít místo kde mu vše vysvětlím po svém. Vzala jsem ho za zápěstí a zatáhla do nejbližší komory pro uklízečky. Zabouchla za sebou dveře a čekala až na chodbě bude méně lidí. „Marinette?" Zmateně na mě pohlédl přilepený na zdi se skříženýma rukama. Nadechla jsem se a obrátila na něj. „Fajn, mám problém. Možná to bude znít šíleně. Ale potřebuji se tě zbavit."Destikulovala jsem rukama na strany. „Cože?" Ještě víc zmateněji než to šlo se na mě podíval. „Adriene. Nedokážu tě dostat z hlavy. Pořád myslím na tu noc. Pořád musím na tebe myslet. Ne že bych k tobě něco cítila mám už Luku. Ale je to strašně nepříjemný pocit. Prosím pomoz mi." škemrala jsem se spojeným rukama. Adrien zatřásl hlavou,až mu blonďaté vlasy zavlály kolem. Některé dokonce mu dopadly před oči. „Takže abych to pochopil," stiskl si kořen nosu pro lepší pochopení. „Ty po mně chceš abych sebe dostal z tvé hlavy?" nevěřícně kroutil hlavou. Pokyvovala jsem. „Přesně tak. Vím že to zní sakra divně. Ale jsem naprosto zoufalá a ty mi dokážeš pomoct." udělala jsem na něj psí oči, nedokázala jsem z jeho výrazu posoudit jestli to fungovalo. „Fajn." řekl chladně nakonec. „Co fajn?" Rychle jsem odpověděla. „Pomůžu ti. Sice bych v životě nevěřil že na něco takového kývnu. Ale dobrá,pokusím se ti pomoct abys na mě přestala myslet." usmál se. Sice moc důvěryhodný úsměv to nebyl, ale aspoň něco. „Díky." Oddychla jsem si. Třeba to fakt bude fungovat. Nevím sice jak to chce udělat, když to nedokázalo ani zvracení ale nechám se překvapit. Jak řekl Adrien, i mě by nenapadlo že někdy něco takového budu dělat. Ale zoufalé časy si žádají zoufalá rozhodnutí. Jakmile náš celkem zvláštní rozhovor skončil, otevřela jsem dveře komory. Adrien byl okamžitě zamnou a najednou jsme oba skončili na chodbě. Musela jsem se zastavit, protože to co jsem uviděla, to se nedalo nepřehlédnout. Spatřila jsem ty akvamarýnové oči. Jak neúprosně tikaji mezi mnou a Adriena. Jak vůbec nechápe co se právě stalo. Viděl to? Viděl jak jsme oba vešli z malé mistnůstky? Pod tímhle se každému výbavy jen jedna věc. Ret mi spadl dolů, až se mi pusa neúprosně třesala,přišla na mě panika. „Luko, ne-ne-není to tak jak to vypadá."

Ahojky. Zase po nějaké menší době. Jo já vím, kapitolky už nejsou tak často jako třeba každý den 🙈😂 ale aspoň jedna nebo dvě týdně, i na to jsem pyšná😉 víte, poslední ročník na škole, příprava na přijímačky, mám ještě větší stres než o karanténu (stejně v ní skončíme znovu 😂) doufám že knížku dopíšu do vánoc 😅 každopádně tady máme další potyčku s Adrienem a Marinette. Vlastně ještě Luka. No snad jste zvědaví co se s ním bude dít dále a jak na to vše bude reagovat, uuu jsem napjatá 😂😝 zatím ahoj a snad to bude co nejdříve 🥰