100 bodů

Celý den ve škole jsem ani neměla čas s někým pořádně promluvit.

Hlavně ne s Alyou. Na druhou stranu jsem si nebyla jistá, jestli bych byla schopna ji říct s kým jdu na halloweensky ples. Ten incident z kiss cam ještě nějak přežila, přece jen to bylo do televize, jenže jak by se tvářila, kdybych ji řekla že jsem souhlasila s tím, že půjdu s Adrienem na ples. Popravdě.. Možná to nechci ani vědět. Prostě se jí budu celý večer vyhejbat. Hluboce jsem si povzdechla a jen doufala, že ten Adrienuv plán neselže. Ano, Adrien měl plán. Za půl hodiny by měl přijet a jet společně semnou do školy. Nevěděla jsem, jestli to nemám zrušit, vůbec se mi tam nechtělo a vždy když jsem se do tohohle všeho ponořila myšlenkama hlouběji, začala se mi motat hlava. Zkoušela jsem si kostým, kterej jsem vlastně od dne, kdy mi ho Adrien předal neotevřela, nevím, prostě nebyl čas a nebo jsem prostě a jednoduše zapomněla. No co, když jsem se mrkla pod krabici v pekárně už jsme neměla chuť se podívat ten den pořádně. A najednou to bylo tady, halloween. Zhluboka jsem se nadechla a protřepala si před zrcadlem ruce. Stala jsem tam jen tak v kostýmů superhrdinky. Je to přece halloween, musím se bavit a ne se stresovat kvůli fakt debilnímu kostýmu a ještě debilnějšímu klukovi, ke kterému ani nevím co vlastně cítím. Tak či tak je svým způsobem idiot, pěknej idiot. Jak jsem se prohlížela v zrcadle, musela jsem uznat, že to na mě pasovalo perfektně. Buď má Adrienuv táta fakt dobrej odhad na mou postavu, nebo si mě Adrien potají měřil, což nevím jak by udělal. Nechci ani znát pravdu a budu doufat v to první. I když tohle byla jediná pozitivní věc, stejně mě mrzelo, že jsem si tenhle rok nic nestihla udělat pro sebe. Nakonec mi to ale nedalo, přemýšlela jsem co tak vylepšit tomu divnému kostýmu, dokud jsem se neposadila ke stolu, a nevytahla moje staré jojo které mi přivezla babička z Kanady. Popravdě jsem nakonec udělala celkem dost vylepšení, než bylo třeba ale ten pocit z toho už byl lepší. Najednou se z mého podivně ušklebujícího výrazu zjevil menší úsměv. Koukla jsem se ještě naposled do zrcadla, na upnutý červený kostým s černými puntíky a sladěným jojem společně s přemalovanýma náušnicema. Jen jsem si utáhla dva culíky spletené z mých tmavých vlasů a okamžitě běžela dolů, protože Adrien na mě už čekal. Já sama jsem byla překvapená co si vzal za kostým a jaký bude mít názor na moje vylepšení.

Prudce jsem vrazila do dveří, které se okamžitě otevřeli před Adrienem. Teda doufám že to byl Adrien, protože vypadal trochu jako kočičí muž. „Vidíš, já říkal, že ti to bude slušet."Chvastal se. Já jsem se jen napřímila a lehce se zamračila. „A to jako nepozdravíš?" Adrien se samozřejmě uchechtl. „Zdravím vás má dámo, jste připravena na noc plnou hrůzy? " zavlnil mi prstama před ksichtem jako Malfoy na Harryho a jeho mozkomory. Dala jsem oči sloup,teda jen nachvilku. Adrien měl fakt... No, nevěděla jsem jak ho popsat. Vypadal, skvěle. Vážně skvěle. Kdybych se neudržela, tak bych určitě měla hubu do kořán. Chtěla jsem mu pochválit ten jeho kostým, kdyby mě nepředběhl. „Koukám, že jsis trochu poupravila masku beruščí superhrdinky. Teda, alespoň si nepamatuji, že k tomu patřilo jojo a náušnice a vlastně ty dva culiky jsou fakt bezva." usmíval se ten blonďatý hajzlík. „Jo, ehm díky, necítila jsem se v tom, bylo to takový prázdný, tohle mi přijde fajn... No a ty vypadáš taky dobře. Celkem." Nevěděla jsem co říct, nechtěla jsem ho chválit a vypadat, že ho balím i přes to všechno co se mezi námi dělo a co k němu cítím nebo necítím se snažím udržovat odstup. Adrien se usmál a mile mi poděkoval. Nevím proč, ale chyběl mi primadona Adrien. Nebyl už tak nafoukany ani tak hnusný, byl prostě jako skvělý kámoš a já byla čím dál více v koncích. Proč prostě nemůže být normální jako má začátku roku. Teda on nikdy nebyl normální, spíše byl svým vlastním způsobem. Celou cestu, co jsme jeli v jeho drahém autě jsem neustále nedokázala nepřestat myslet na jeho kostým. Ani mě nepřekvapilo, že se neobtěžoval učesat, pořád měl to svoje zlatavé vrabčí hnízdo. Ovšem jeho kostým kočičího hrdiny byl úchvatný. Byl celý černý, jako přesně ta kočka která vám přijde přes cestu a doufáte, že nebudete mít smůlu. Místo ocasu byl pásek a vážně jsem neměla tušení jak připevnil uši k hlavě. Nešlo si nevšimnout, že měl kontaktní kočičí čočky. Neuvědomila jsem si, jak dlouho na něj koukám, dokud se na mě také netočil. „ Co je? " Zeptal se udiveně. Okamžitě jsem se koukla z okýnka na druhé straně. Achjo, že já jsem s tím vším souhlasila. I když on mi teď byla za zády, stále jsem cítila jeho neuvěřitelný úsměv. Nevím proč jsme spolu celou dobu v autě nemluvili, možná že jsem se já jen styděla a Adriena to ani nezajímalo.
Ulevilo se mi, když jsem uviděla naší školu. Celkem to tu žilo, najednou mě popadl menší stres, všichni nás uvidí spolu, Marinette Dupian-Cheng a Adrien Agrest, nejlepší kluk na škole. Bylo mi najednou příšerně a ještě víc příšerně mi bude až potkám Alyu. Ale jde přece jen o halloween, není to žádný maturiťák ani královská svatba, prostě jen aby se člověk bavil a ještě k tomu, Adrien mi slíbil, že o půlnoci až to tady skončí půjdeme koledovat. Bylo mi celkem líto, že nepůjdu s Alyou... Od chvíle když táta... Od chvíle když táta odešel jsem chodila koledovat jen s Alyou. Můj táta byl na koledu nejlepší, vždy vybodoval nejlepší sladkosti které pak dával do pečení. Croissanty z karamelek byli nejlepší. V hlavě mi ubíhaly myšlenky na tátu, vždy když na něj myslím se uklidňuji. „Mari? Jsi v pohodě?" Zastavil moje vzpomínkové chvilky chlapec se kterým sedíme už asi pět minut v autě. „Co je?!" Křikla jsem na něj omylem. Neudržela jsem se až se na mě jeho divnej šofér podíval. Lehce jsem se začervenala. „Pro-proč nejdeme?" Zeptala jsem se nejistě. „No, vypadala jsi zamýšleně, tak jsem chvilku počkal." Zasmál se a poté něco vylovil z podsedačky. Zaujatě jsem ho sledovala, dokud mi nepodal podivnou škrabošku v podobě mé halloweenské masky. „Říkal jsem, že mám plán. S tímhle nás nikdo nepozná." Mrknul lišácky a podal mi ji. Nebudu lhát, lehce jsem se ho dotkla, až jsem se zachvěla. Naštěstí vypadal, že to nepostřehl. Oba jsme si nasadili škrabošky, Adrien měl obyčejnou černou, ovšem jakmile si ji nasadil tak byl k nepoznání. „No? Jak vypadám?" Zeptala jsem se ho a on se rozesmál. „Máš to obráceně." Začal se chechtat na můj ironický výraz. „Ty jsi ale idiot." zařazené jsem se usmála. V duchu jsem měla chuť vyprsknout smíchy. Nasadila jsem si ji a společně s panem Agrestem, teda teď už kocourem vyšla ven. Nikdo na nás nekoukal. Skupinky holek převlečeny za různé princezny, roztleskávačky nebo upírky na Adriena ani nepřihmouřily oka. Bylo to zvláštní, protože v normální dny už by na něm každa mohla oči nechat. Neuvědomovala jsem si, jak skvělý je halloween, každý může být čímkoli chce a já právě teď můžu být tajemná beruška se svým kocourem. Koukla jsem na Adriena a jemně se pousmála. „Jdeme se bavit?" Řekla jsem a on se okamžitě rozzářil. „Bál jsem se, že se nezeptáš." Popadl mě za zápěstí a táhl směr škola, čím blíže jsme byli, tím víc bylo jeho auto minulost. A tím víc taky byla slyšet hudba a šla vidět halloweenska výzdoba.