100 bodů

„Nechceš počkat, až tu bude méně lidí?"

Řekla jsem nejistě Alye. Ironicky se na mě podívala, v jejím obličeji šlo vidět, že se mi posmívá. „Ty se snad stydíš?" Uchechtla se.
Vykukovaly jsme z rohu chodby přímo naproti školní nástěnky. Je velká snad přes celou zeď a na ní jsou vylepeny všelijaké plakáty. Třeba pozvánky na plesy, jízdní řády autobusu, školní akce, rozvrhy, ale také přihlášky do školních společenských kroužků a samotný nábor do basketbalového týmu. „Nestydím, ale co kdybychom počkali, až ve druhé chodbě nebude tolik lidí, nechci aby se mi někdo smál. Tohle je naprosto nemožná věc, že bych se dostala do týmu," v tom jsem aspoň doufala „nechci, aby si mě někdo dobíral. Představ si jak by to bylo trapné." Vymlouvala jsem si ji a snažila udělat cokoliv, aby si to Alya rozmyslela, jenže ta když něco chce, tak to taky dostane. „Trapné už je to, že tady stojíme asi pět minut a koukáme na papír na zdi." Ustaraně si odfrkla a já se snažila přehlížet její kyselý obličej. Najednou se ale k nástěnce blížil někdo z druhé chodby. Byl asi tak stejně vysoký jako já-takže celkem prcek. Marca bych poznala vždy, je stydlivý a plachý jak ryba. Ten kluk je vždy stranou davu. Naštěstí není aspoň tak moc tichý jako Juleka,ti dva by se stejně k sobě nehodili. Marc by se v podstatě nikdy k nikomu nehodil. Aspoň ne k holce. Vytáhl z kapsy pero a začal něco čmárat na onen papír, kam jsem chtěla i já. „On se chce taky přihlásit?" Udiveně jsem špitla na Alyu. „Do něj bych to nikdy neřekla. Typovala bych ho spíše na něco čmárajícího." Alya měla pravdu. Jediné co na něm obdivuji je jeho písmo. Umí psát jak králové. Má ladné a dlouhé protáhle písmo, hodně mu ho závidím. Už párkrát jsem se ho zeptala, jestli by nechtěl psát knížky, nebo komiksy a on mi na to neodpověděl. Utekl. A teď chce hrát basket? No to si dělá legraci ne? Alya vytáhla mobil a dala ho před sebe s tím, že si svoji galerii skrášlí Marcem a jeho vášní pro basket. Já jsem ji ten mobil vytrhla naštěstí dřív, než stihla cokoliv vyfotit. „Hej!" Křikla potichu. Ještě, že jsme byly tak daleko, že si nás Marc nevšiml. „Alyo, ne." jak psa jsem ji napomenula a vrátila mobil. Uraženě ho zase zastčila do kapsy. Bůh ví, co by s tou fotkou dělala. Když Marc konečně odešel, vyběhli jsme před násťenku a rozhlíželi se po přihláškách. „Novinářský kroužek, pecka." Usmála se Alya a vytáhla z ruky černý fix. Poté se svým škrabopisem podepsala. Alye by se spíše hodilo nějaké razítko, někdy mi přijde, že je tak moc na tom telefonu, že i zapomněla psát normálně rukou. Jednou, když jsme měli test, tak se mě zeptala jak se píše velký psací 'K'. Týden na to jsem si ji dobírala, že neumí psát.
Když Alya zaklapla fix, tak mi ho podala a já se z nechutí podepsala na nábor do basketbalového týmu. Těch lidí tam bylo podepsáno celkem dost, takže šance se snížila, za což jsem ráda. Nejdivnější bylo, že jsem jako jediná holka byla přihlášena do náboru. Byl to zvláštní pocit, ale svým způsobem zapáchal hrdostí.

O další kousek jsem posunula tác a sebrala si ovocný salát. Když jsem se pusunula zase, narazila jsem na starší ženskou se síťovanou čepicí. Natalíř mi mrskla žlutou břečku které se na školách říká kaše a k tomu plátek nějaké ryby. Mírně jsem nad tím pokrčila nos, smrad z té ryby mě zasvrběl v nose. Šla jsem si sednout k menší skupince u stolu, kde byla hlavně Alya. Větší silou jsem položila tác na stůl, až talíř skoro nadskočil. Alya opět mlela nějaké své příběhy a já ji jako vždy odposlouchávala. Párkrát jsem si ďobla oběda a s větší chutí začala jíst ovoce po ovoci. „Jo a to vám musím říct, Mari se přihlásila na nábor do školního basketu." Rozzářila se na všechny snědá dívka a já jen protočila zorničky. Nebyla by to Alya, kdyby tuhle novinku neřekla světu. Jakože,dříve nebo později by na to stejně všichni přišli. „Jo, ale ty jsi zase v novinářích." Na oplátku jsem i vykdákala já, na jaký papír se před pár hodinami podepsala. Alya nehnula ani brvou. Spíš mi přišlo, že na to byla pyšná. Najednou chlapec naproti mě bouchl do stolu. „Cože?!" Vyjel na ni.
„To ne, já se tam přihlásil taky!" Vystrašeně se na ni Nino podíval. V tom na Alyu přešel zlověstný výraz. „Tak doufám, že tě tam nepřijmou, ty totiž o sólokaprech nevíš vůbec nic." Dloubla si do něj Alya. V tom si Nino narovnal kšiltovku a mezi nima začala opět slovní válka. Ano, opět. Tihle dva se handrkují už pěkně dlouho. Stejně si myslím, že nakonec skončí spolu. Vždy když se někdo někomu posmívá znamená to, že se mu ten člověk líbí. Tak už to prostě bývá, jak ve filmech, tak i v realitě. Ovšem jsem nevěděla, že Nino se zajímá o novinářinu. Nehraje náhodou také za školní basket? A nepatří náhodou do Agrestova gangu? Tak co teprve ten brejloun dělá u stolu s Alyou. No, neříkala jsem to, prostě láska. Zvedla jsem svůj tác s poloplným talířem jídla a šla to odnést. Přemýšlela jsem stále nad tím basketem, pokud mě tam vážně vezmou, nemusí to skončit dobře. Vlastně ani nevím, jak to skončí. Co když bude nějaký turnaj a náš tým prohraje? Sice to byl můj sen vyhrávat v basketu, ale ne, když v tom týmu je někdo jako Adrien Agreste.
Udělala jsem opět krok v před, ovšem někdo mi jaksi nedovolil jít dál. Můj tác s jídlem do něčeho narazil a mě vypadl z rukou na druhou stranu tak, že se překlopil. Můj oběd skončil na něčím triku. „No to snad ne!" Zaječel pisklavý hlas a já ucítila na sobě několik pohledu ostatních. Chtěla jsem se omluvit, ale na Chloe by to bylo marné. Tak jsem tam jen tak stála a sledovala její naštvaný výraz. „Ty jseš takové nemehlo panebože! Neumíš dávat pozor na cestu blbko?" Možná že kdybys nebyla taková primadona, mohla by jsi uhnout, nebo mě upozornit. v duchu se mi opět navalovala hromada nadávek, ale ani jedna nevyšla na povrch země. „Ty-Ty jak se jmenuješ? Jseš ta Marinette Dupian-Cheng! Tebe si pamatuji z minulého roku, kdyby nebylo té užvaněné holky, ještě teď bys skončila s hromady odpadků na hlavě. I když ne, sama jsi odpad. To triko mě stálo několik stovek eur, to si zaplatíš!" Pokřikovala a já neměla sebemenší odvahu co říct, ale ve mně se vařila krev zlostí a nenávistí. Kdybych mohla, skočila bych po ní a dala ji takovou facku, že ji bude povídat i svým vnoučatům. Nejhorší na tom bylo to, že to co řekla byla pravda. Minulý rok, když jsem byla v prváku mě ona a její banda holek šikanovala. Bylo to strašný. Skoro každý den, když jsem to nejméně čekala, tak mi vysypala na hlavu koš z jídelny. A moje hlava už se setkala s brokolicovým koktejlem. Dva týdny starým dortem, nebo rozmačkanou mandarinkou. Nebýt ale Alyy možná by mi to dělala dodnes,v tom měla pravdu. Alya zrovna minulý rok začínala svůj blog, chtěla najít nějakého super sólokapra, ale to se jí nedařilo,dokud ji s tím nepomohla Chloe. Po skončení vyučování tady Alya zůstala o kousek déle kvůli přezkoušení, nikdo z žáků na škole kromě ní nebyl. Alya procházela kolem kumbálu, kde mají uklízečky ten svůj prapodivný vozíček a další nepotřebný věci.
Z něhoš šli slyšet vážně zvláštní zvuky, věděla, že tam někdo je a naštěstí ten někdo nezamkl. Alya ze zvědavosti otevřela dveře. To co spatřila „To bys vážně nechtěla vidět na vlastní oči." Řekla mi, když ten příběh vyprávěla. Já jsem se nad tím jen zasmála. V kumbálu byla polonahá Chloe, jak se mucká s Kimem - namachrovaný týpek z Adrienova týmu, není to nějak velká primadona, spíš jen má větší ego, ale nepokazí žádnou srandu- Alya je stihla vyblejsknout dříve, než si toho všimli. Ach to ponížení, kdyby to dala na blog. Ovšem pak s ní Chloe udělala obchod, tu fotku Alya vymaže a přestane mi házet plesnivé dorty na hlavu. Od té doby mám klid a té holky si nevšímám. Jenže já už znám Alyu moc dobře, určitě tu fotku má někde schovanou pro případ nouze. Nechci vědět kde a ani proč a jak, už mi stačilo to, že mi ji jednou ukázala. „Chceš to vidět?" Rozesmála se napjatě. Já jsem ji jasně řekla že ne, ale stejně mi mobil s onen fotečkou strčila pod nos. „No to si děláš prdel!" Vybuchla jsem smíchy. Alya se zdá být až moc ignorantní a zlá, ale když se k ní chováte tak jak máte, stane se vaší nejlepší kamarádkou. Proto ji mám tak moc ráda,vždy mě podrží.
„Co se stalo?" Přišel k té spoušti samotný 'král' Adrien Agrest alias Primadona číslo jedna. Koukl na mě a na tác, který ležel na zemi a poté sjel pohledem na upatlanou blondýnu. „Ona to na mě vyhodila Adriene!" křikla a opět si nechala na sebe posvítit pozornost. Všichni, ale snad úplně všichni nás sledovali... Tak moc trapně jsem se necítila od chvíle, co mi skončil milkshake ve vlasech - ten den jsem si musela hlavu mít pět krát, abych to sundala- Adrien smrštil obočí a pohlédl na mě, jakoby bych byla kus něčího bobku. „Hele, nejsi ty Dupian-Chengová? Ty jsi se přihlásila na nábor do mého týmu." naštvaně na mě pohlédl. Já jsem hluboce polka knedlík v krku a ignorancky jsem konečně něco řekla. „Jo a co má být?" Skřížila jsem ruce na prsou. „Co má být? Holčičko, ty se tam nemůžeš dostat, copak neznáš pravidlo 'bez holek'? Co by jsi tam tak dělala? Bych ti tam urval všechny končetiny. Vzdej to a vymaž tu svoji přihlášku, na tohle nemáš nulo." na tohle nemáš nulo měl pravdu? Co když na to fakt nemám? Ty jeho slova ve mně vyvolaly úzkost, zradu. Co když můj sen být nejlepší je vážně blbý.
„To nedáš!" Křičel na mě táta, když jsem se ho snažila opět porazit. Vystřelila jsem drobnými rucemi na koš ale on ho zase s lehkostí chytl. „Tati, proč mi pořád nadáváš,že to nezvládnu?" Zmateně jsem se na něj podívala. On se rozesmál. „Víš, snažím se ti dotat více odvahy. Čím víc na tebe budu řvát, tím víc budeš chtít dokázat, že to co říkám není pravda. Dojde ti, že tě chci jen zmanipulovat, a nic z toho není pravda. Snaž se to obrátit ve svůj prospěch."
Táta měl pravdu. Adrien mě chce jen z toho vyřadit, nechce abych byla v jeho týmu. Ale co když to zvládnu a ukážu mu, že na to mám. Chtěla bych vidět ten jeho výraz.
Přiblížila jsem se k němu a dloubla ho prstem do hrudi. „Tak poslouchej ty frajere. Budu se snažit dostat se do týmu, a ukážu ti co ve mně je. Budeš pak ještě brečet na kolenou štěstím, že mě tam máš. Dávala bych si pozor na jazyk, protože to tvé nadávání a ponižování mohu vzít ve svůj prospěch." Sledovala jsem mu oči a postupně jsem v nich viděla úzkost a zmatek. Sebrala jsem tác s talířem a odnesla ho. Nic už na mě nezařval, ani neřekl, prostě nic. Jen jsem cítila pohledy všech ostatních a hlavně jeho bandy. „Tyvole, ta se mi líbí, je hustá. " Ozval se zamnou Kim. „Drž hubu!" napomenul ho Adrien. Dále už jsem nic neslyšela. Jen se mi v hlavě přemítal jeho zmatený obličej, jak mu zelené oči tikaly a on neměl páru co mi říct. Pro potěšení jsem se sama sobě usmála.

Další kapitolka je tu ✌️ zatím jsem s tím hodně spokojená a konečně tu máme setkání Marinette s Adrienem uuuu😱
Zatím se mi nejvíc líbí Alya, na ni jsem fakt pyšná😂jsem celkem ráda, že dneska jsem ji vydala takhle brzo, moje pravidelné vydávání se mi začíná líbit 👌😂uvidíme se u příští kapitoly(nevim, co mám dál psát lol XD) zatím ahoj ❤️