100 bodů

„Vánoční turnaj jo?"

„Tak samozřejmě, je součástí toho normálního, a to je na tom to skvělé." Rozpovídal se mi Kim. Mezitím co Adrien jen přihlížel všechny kolem sebe. Jeho dres s číslem devět nevypadal tak šťastně a plný energie jako vždy. Vůbec dneska vše bylo takový prazvláštní, až na Kima, ten byl tak otravnej až jsem ho začala mít i ráda. O Milovi jsem se ani nevyjádřovala, stejně zašklí výraz jako vždycky. A možná jsem věděla i proč, co jsem se tam dozvěděla o drbacím hráčovi aka Nino drbna číslo dvě aka druhá Alia, tak i Milo měl s týmem proti kterému dneska hrajeme něco spojeného. Nechtěl mi Nino říct co (protože je to blbec a nevěděl) ale prej je to šťavnaté. Nemohu přestat na to myslet, na vše co se stalo nemůžu přestat myslet. Adrien se o mě boji a proto mě chtěl sbouchat? Achjo, je to marné prostě se jen musím soustředit.
Navlékla jsem si svůj propocený, dres. Ačkoliv byl vypraný, tak stejně ten puch potu nezmizí, a to podle mě nikdy. Na kraťasech jsem měla furt skvrnu od proteinového mléka, které jsem ochutnala před měsícem od Kima. Idiot mi polil dres a nejde to dolů. Ani pěkná vzpomínka to není, protože to chutnalo zkysle, až na to že mělo normální konzistenci. Beztak si myslím, že když šel Kim na záchod tak to vyblil. Frajirek napařenej. Dres zakryl moji hruď a sem tam šla vidět má černá podprsenka, Adrien se na mě letmo díval abych si ho nevšimla... Bohužel všimla. Možná nepřestával mít soutěživej výraz,ale pochybuji že zápas byla jediná věc která se mu motala v hlavě. Vždy vypadá že má pevné myšlenky ( za to já nikdy) ale v tuhle chvíli si nejsem jistá. Jsem si vůbec někdy něčím jistá? Na tréninku na mě nic neřekl, dělala jsem a trénovala jako ostatní. Nikomu to snad nepřišlo divný? Když hrajeme proti tomu škaredýmu týmu, neměla bych trénovat více než obvykle. Přece mě Adrien nemůže ušetřit jen díky tomu co se teď mezi námi děje. Ne, to by rozhodně neudělal, je přísný na můj trénink a chtě nechtě by mě zničil jako psa abych byla nejlepší. Stojí za tím něco víc. Musí. Jinak to není primadona Agrest.
„To si děláš prdel ne?!" zařval najednou přes celou šatnu Nino.
Ale ne, Nino. To je případ sám o sobě  ještě k tomu, když řve na blondaka s naprosto bezemočním výrazem.
„Musím se mu postavit." napjal svaly Adrien, jinak ovšem se nehnul.
„Ty si snad nepamatuješ jak to dopadlo posledně?" zaječel Nino okamžitě. Všichni měli pozornost na nich.
Adrien se nehnul, nenapnul svaly jen mu koukal hlouběji do duše. Byl to jeho kámoš, nemůže ho přece umlatit jako... Jako...
„Vždy jsi se pokusil s ním hrát, ale okamžitě jak jsi vlezl na hřiště přišel. Odjel si a nechal si nás tam samotné. Mám ti říct jaký byl výsledek?" navažoval se Nino ačkoliv bych věděla o čem je řeč.. Vlastně jsem to tušila a doufala že se mýlím.
„Vo co se teď vůbec snažíš." řekl s naprostým klidem. Co to Adrienovi přelezlo přes nos?
„deset sto Adriene. O zasranych devadesát a víc bodů jsme vždy prohráli. Protože si tam nebyl a vždy ses o to pokoušel a dával nám naději která upadla. Zase nám ji dáš nebo se na to vysereš a vzdáš to teď ať se můžeme psychicky připravit."
Nino se najednou objevil s rudou tváří o obrysu ruky přes celou tvář. Mlasknuti šlo slyšet snad i ven ze stadionu. Byla to ovšem jen neškodná facka. Adrien najednou sklonil hlavu a ďábelsky se pousmál svými křivými rty. Ninovi musel proběhnout strach mezi očima. Chytl se své rudé tváře kam před chvílí schytal Adrienovu ruku. „Dneska je to jiné. Dneska vyhrajeme i kdybych měl kvůli mému otcovi zemřít." uchechtaval se Adrien. Měl plán, děsivej plán. A to se mi z nějaké části i líbilo.
„Jak to myslíš kapitáne?" ozval se najednou neškodný Wayhem.
Vlasy mu padaly do obličeje přes křivý úsměv a polootevřené oči.
„Protože máme ji."  jeden prst společně s dalšími čtrnáctmi očima směřoval přímo na mě.

Do arény jsme všichni šli s lehkostí a vražednými pohledy. Připadala jsem si jako ve zpomaleném záběru. Kim si pro efekt pročísl svou bujně nalakovanou kštici. V takové situaci bylo těžké se nemát. Na hřišti jsme si položili na lavičku svá pití a mikiny. Diváků bylo přehnaně více než obvykle. Podívala jsem se na Adriena. Hledal ho, hledal svého otce někde v davu. Neviděla jsem ho, ale vím že bych ho poznala. Byl by to muž, vysoký, světle vlasy a tvrdá čelist jako kovadlina. Koukal by se děsivé, pevně. Adrien to vzdal. Sedl si na lavičku, proplet prsty o kterých se později opřel čelo. Přemýšlel snad nad strategií? Na výrazech ostatních nevypadalo že by mu nějak věřili. Tak či tak zoufalství ze všech vyzařovalo, byť to bylo jen málo stále tam bylo. Milo si povzdechl, sedl si dal od Adriena a pomocí pana Fua všem říkal jak mají hrát. „Fajn, přeměníme sestavu, první půjde-" ukázal pernamentí fixou „Nino, Marc, Kim, Wayhem a já" fixa skončila na jeho hrudi. Všichni se na sebe zmateně podívali, včetně mě. Milo nikdy nehrál, na tréninku byl horší než Wayhem. Nemůže přece hrát, však nás ( podle strachu ostatních) rozdrtí hned na začátku. „Nechci být nějak zlej ale-"
Začal Kim, když ho Nino zastavil hubenou rukou. Černé vlasy mu spadly do obličeje.
„Musím tam být, nemůžu vám říct co mám v plánu jinak se všechno pokazí, takže jediná možnost kterou máte je mi věřit."

Helou helou panstvo 🤩
Všimli jste si mimochodem že mám furt jinej pozdrav? Možná bych si měla vymyslet jeden a ten používat 👁️👄👁️

Nová kapitola is here! Ano neuvěřitelné že jsem ji vydala do měsíce no wow.

Bohužel je to teď trošku těžší a nemám čas, takže pokud někdo má typ jak přečíst nějakou maturitní knížku do 3 dnů a kde ji sehnat, sem s tím, díky ❤️

Parádně si vychutnávam Adriena a hádky nebudu říkat nic, dnes je to trochu suchá kapitolka. Ale abychom uvedli jen věci na správnou míru,tak trochu mám pocit že další bude dlouhá a budu to pomalu vzdávat achjo 😭

Každopádně si užívejte listopad než přijdou vánoce (vím že nechcete haha), kdo ví třeba letos bude vánoční příběh a nebudu ho dopisovat ještě v dubnu 😏

Zatím ahoj milankové ૮₍ ˃ ⤙ ˂ ₎ა

(zase jiný pozdrav!)