100 bodů

Už jsem říkala jak jsou přestávky strašné?

Ona je vlastně celá naše škola strašná. Hloupý žáci, ještě hloupější učitelé. Ale dneska by přestávka měla být jiná. Dneska poprvé Alya vysílá s Ninem ty noviny. Zajímalo by mě co tam vůbec budou říkat, děje se na téhle škole vlastně něco zajímavého? Sotva co zazvonil zvonek se na chodbách oběvil provoz horší než v koloně na dálnici. Když jdete mezi skřňkama na starších stupněch narazíte na kouřící děcka. Někdo tam dokonce i nasává různé prášky a další nechutné věci. Páry které se spolu na úlet libaji. Nikdy jsem nechápala a asi ještě hodně dlouho chápat nebudu jak jim to může procházet. To na druhém ročníku je to úplný ráj. I když se tam malá děcka strkají do skříněk.
Všichni se najednou shromáždili v hale. Všichni myslím ani ne polovinu školy, spíš jen ty který to zajímá nebo nevědí co dělat o přestávce. Z televize nad halou se rozezněla ta znělka ze zpráv v televizi. Hm, zřejmě se Alya nechala inspirovat opravdovýma zpráváma. Probleskly před modrým pozadím dvě čáry a poté se objevilo logo naší školy. Miraculous. „Mají to celkem povedené." Ozval se hlas vedle mě. Byla to malá drsná Alix. Takové prdítko, je tak o hlavu menší než já a to já jsem hodně malinká, aspoň si nepřijdu divně mezi těma obrama tady. Má růžové načechrané vlasy v jednom culíku na straně. Nosí roztrhané oblečení a pořád má brusle na nohou. Dokonce i teď je měla. Alya s Ninem se objevili na obrazovce,v pravém horním rohu blikalo červené světýlko live. Je to živě. „Zdravím vás já jsem Alya Cesaire. " Řekla snědovláska. Celou dobu se tam usmívala a měla na sobě, kravatu? No dobrý bože. Málem jsem na místě vybuchla smíchy, Alya by si v životě na sebe nevzala kravatu, asi to chtěla mít hodně profesionálně. „Tady Nino Lahiffe." Zamaval usměvavé do kamery. Alya na něj naštěstí neudělala žádnej úšklebek, ale já tak trochu vím jaká neslušná slovicka se jí začala honit v hlavě. „Jako první se podíváme co se událo od začátku září." Řekla Alya a nechala mluvit Nina. Jak dlouho tohle nacvičovali? Napadlo mě. Protože Alya by ho jen tak od sebe mluvit nenechala. Pro tuhle připomínku jsem se usmála. „Prváci se zúčastnili matikářské soutěže, kterou vyhrál Max Kanté. Gratuluji." Usmál se do kamery. Všichni byli sticha a nikoho nějak matikářská soutěž nezajímala. Koho taky na střední. Nino se otočil na Alyu a začala opět mluvit ona. „Dále, náš školní basketbalový tým dělal nábor, na kterej se dostali Marc Anciel a Marinette Dupian-Cheng." dorekla Alya a mile se podívala. Jakoby koukala přímo na mě a něco z ní vyřazovalo. Jak moc šílené by to bylo, kdybych řekla že to byla nějaká zvláštní energie? Kolem mě se začalo šuškat a několik lidí na mě i upozornilo. Slyšela jsem něco jako, že jsem se tam dostala jako holka. Nebo že jsem to já, která se mu v jídelně postavila. Pak už něco Alya s Ninem říkali, změna jídelníčku,oprava záchodu na všech ročnících. Stejně budou za pár týdnů znovu zničené. Reálně si myslím, že tam nikdo nechodí vykonávat potřebu. Holky na záchodky chodí kouřit a kluci- to ani nechci vědět. Byla i chvíle kde se školou roznesl drb, že to někdo dělal na holčičích záchodech. Ale co je na tom pravdy nevím.
Konečně Alya s Ninem dokecali a všichni se opět a znova rozprchli po celé hale. Alix pořád stala vedle mě. Najednou udělala krok dozadu, ťukla patami a její boty se zázračně proměnily na kolečkové brusle. „Musíš pořád všude jezdit na těch bruslí?" Podívala jsem se na ni posměšně. Musela jsem koukat dolů, abych ji viděla do obličeje. „Víš Marinette, proč někam chodit, když můžeš bruslit." Usmála se lišácky a pozadu udělala kolem mě kolečko. Nic jsem na ni neřekla, jen skřížila ruce na prsou. „Rychlejší, pohodlnější a-" zasekla se a opět bouchla patama o sebe. Kolečka se zasunula do platformy bot. „Když máš moderní technologii." Usmála se. Ta holka je trošičku padlá na hlavu, ale to jsou tu vlastně všichni, tak čemu se divím. Najednou vytáhla z kapsy na prsu staré zlaté hodinky. Tyhle nepoužívala snad ani moje babička. „Zachvilku mi začíná výtvarka. Uvidíme se tam Mari." Uchechtla se a znovu zopakovala bouchnutí chodidel a odbruslila skrz všechen dav. „Moderní technologie." Odsekla jsem posměšně. Že to říká zrovna Alix s jejíma hodinkama. Ale ty její botobrusle mi něco připomněli. Z  tréninku jsem si zapomněla v šatně boty.
Doufám že tam stále budou, sice mě moc nestály ale nechci o ně přijít. Po vyučování se tam půjdu podívat.

Skoro všichni žáci už opustili školu, možná tu zůstali lidi jen na mimoškolní aktivity. Já jsem si zrovna kráčela chodbou k holčičím šatnám. Kdyby nepřetržitě každou sekundu netikaly hodiny a já nechodila tak nahlas tak by tu bylo ticho. Rozhlédla jsem se kolem sebe, cestou k posledním šatnám byli rozsvícenné jen první dvě světla a postupně až na konec chodby postupovala tma. Otevřela jsem dveře s domněnkou, že tu nikdo není. Naštěstí nebyl. Jen moje bílé tenisky si to vyhřívaly pod světlem. Nechala jsem je na lavičce vedle skříňek, kam si můžete uložit věci. Zběsile jsem je popadla a zandala do batohu, hodně na těsno jsem je tam narvala. Otočila jsem se a vyšla z šatny. Zabouchla za sebou dveře. Za dveřmi, které jsem zabouchla se jako přízrak objevila osoba. Přísahala bych, že když jsem tam šla tak tady nikdo nebyl. Srdce mi naskočilo leknutim snad až do krku. Musela jsem chvíli střebat než mi došlo kdo to je. Byla tam až moc velká tma, abych mu viděla do obličeje. Ale vysoké napnuté postavení a zlaté vlasy nešly přehlédnout. „Dobrý bože. Vylekal jsi mě Adriene." Stál tam jak obr. Naháněl trochu hrůzu, ale rozhodně jsem se ho nenechala zastrašit. Nechtěla jsem se s ním bavit, už jen kvůli Lukovi. Slíbila jsem mu, že se s ním nebudu jakkoliv potýkat. Proto jsem se otočila s pocitem, že odejdu. „Vzdej to." Řekl chladně. Fajn, tohle už děsivý bylo. Zastavila jsem s k němu zády a ucítila jeho oči, jak mě sleduji. Jak noční kočka, co číhá na svou kořist. Možná teď budu znít šíleně, ale cítila jsem i jeho dech. Potichu jsem se na něj otočila. „Co?" dělala jsem že nechápu. Věděla jsem proč to řekl, abych vzdala basket, ale nechápala jsem proč tu na mě tak číhal a prostě mi to přišlo zvláštní. Najednou se ke mně přiblížil a jeho oči, smaragdové oči ve kterých se utápí každá dívka na škole. Ty oči najednou skončily v těch mých. Stál u mě blízko, až moc podivně blízko. Udělala jsem nepatrný krůček od něj. „Říkám, abys to vzdala." Chladivě mi pověděl. Stali jsme na chodbě, tam kde byla ta největší tma. Nemohla jsem vidět jeho obličej, jak se tváří, ale cítila jsem jen to, že z něj vyzařuje krutost. Ale já z něho strach neměla, už jsem se mu jednou postavila, dokážu to znovu. Zpřímila jsme se. „A když nevzdám?" Kladla jsem mu otázku na kterou hned odpověděl, ještě víc strašidelněji. „Tak se stane něco strašného. Nezahrávej si semnou Marinette. Nemusí to skončit dobře. Možná že máš odhodlání a vytrvalost, ale já nejsem pro srandu králíků. Nevydržíš všechno Mari. A dřív nebo později z týmu odejdeš, dobrovolně. Říkám to teda naposled, vzdej to a odejdi z týmu, nebo přijdou zlé časy." Jak to postupně říkával, krev ve mně tuhla. Byla jsem napjatá a na rukou jsem cítila, jak mi vyrašila husí kůže. Možná, že jsem Lukovi slíbila, že se od něj budu držet dál, jenže tohle mu nedovolím, mi vyhrožovat. Adrien je hlupák. On vážně neví co ve mně je. Stoupla jsem si na špičky a přišla blíže k němu. Naše nosy se skoro dotýkaly. „Jsi ubožák Agreste." Řekla jsem přesně tím chladným tónem. Najednou mě  obkladal strach, strach ze sebe samotné. I když na jeho obličej nebylo vidět, věděla jsem, že se mračí. Že má výraz vraha. Ale nic dal už mi neřekl. Stále jsem mu koukala do očí a vyčkávala co odpoví. Nic. Odstoupila jsem a naposled se podívala do těch zelených smaragdů. Odešla jsem z věčné tmy na konci chodby a nechala tam Adriena samotného, utápět se ve vlastních myšlenkách.

Dneska kapitola brzo já vím já vím 😂 měla jsem ji už včera předepsanou, ale ať máme nějaké odstupy v vydávání zejo 😅😏 každopádně dneska tu je Adrinette( nebo Adrimari, říkejte si tomu jak chcete :D) scénu. Tohle se mi psalo moc dobře a já to ukončím s 1405 slov. Zatím pa❤️