100 bodů

Nohy se už unavovaly, myslela jsem si, že to nestihnu.

Utíkala jsem až k parku, kde měl stát náš autobus s týmem. Měla jsem tam být už před deseti minutama, ale hledala jsem boty na basket po celým pokoji, nakonec jsem je našla pod gaučem v obýváku, nechápu kde se tam vzaly. Boty jsem teď měla strčené ve své černorůžové sportovní tašce,která se lehce houpala, když jsem se zastavila. Plíce mi na chvíli přestaly pracovat, musela jsem se pořádně nadechnout. Celou cestu jsem běžela, snad šest ulic. Zvedla jsem hlavu do nebe a hluboce dýchala, zatažené mraky se mi vysmívaly. Poté jsem s těžkým dechem koukla před sebe. Parkoval tam středně vysoký autobus s obřím potiskem MIRACULOUS na straně. Pod ním už vyčkávali kluci a Fu.
Usmála jsem se na ně už z dálky a  rychlými kroky jim šla naproti. „Kde jsi jako byla? " vyhrl se na mě Adrien s rošťáckým úsměvem. Ostatní kluci po mě koukali a vyčkávali pomalu na odpověď. „Hledala jsem boty, promiňte."
„Adrien se tě nemohl dočkat"řekl vysmátě Kim,který se na všechny křenil a u toho si upravoval nalakované vlasy. V tu chvíli jsem doufala, ať mu to jeho číro počas zápasu zvadne potem. Adrien se na něj zamračil, Nino se otočil a vrazil mu fešny pohlavek na vzpamatování. „Zklidni hormon fešáku." Oznámil mu Nino. Kim sebou trhl jako kapr na souši. Ostatní se nad ním zasmáli. Lehce jsem se uchechtla na uraženého Kima,který si hladil hlavu zezadu. „Fajn, jsme všichni" proslovil se Milo u dveří autobusu s nějakým seznamem v ruce „kluci můžeme jet, roztleskávačky dorazí později." Oznámil Milo a okamžitě se s ostatními nasardinkoval do autobusu. A vůbec mě nemrzelo, že řekl kluci. Hej, vypadám snad jako kluk? Vím, že sám Adrien říkal, že nemám podceňovat ostatní týmy, ale mě on podceňovat mohl. Takže, proč já nemůžu Mila, vždyť sebrat nějaký informace o ostatních týmech není tak těžké. Upřímně, teď mi primadona nepřijde tak strašná jako na začátku roku. Nevím, jestli to říkám ráda, nebo ne, ale přijde mi,že všechny tyhle situace co se mi za poslední dva měsíce staly se začínají dávat do pořádku. Ještě by to chtělo legendární pár Alya a Nino a byla bych spokojená.
S myšlenkami plnou hlavu jsem si sedla na první dvě volná místa, která jsem objevila. Celej autobus smrděl potem a starou hadrovinou. Sedačky byly obtáhlé fialovou látkou s nějakými chaotickými vzory. Ta na kterou jsem si sedla měla dokonce velký hnědý vlek na opěradle. První co mě napadlo bylo, jestli tady není klimatizace a jak se otevírá okno. Zvedla jsem se a pokusila nějak otevřít to malé okénko navrchu. Ne, že by mělo pomoct v tom nepříjemném vzduchu tady. Nemusela jsem čekat dlouho, k oknu se natáhla mohutná ruka a jedním tahnutim okénko otevřela. Pohlédla jsem za sebe. „Snad nehraješ zápas tak jako otevíráš okna." zaškádlil Adrien. Ironicky jsem se zatvářila a zpět si sedla. „Nech si toho jo." uraženě jsem se zavrtala do flekaté sedačky, samozřejmě, že si Adrien sedl vedle mě. „Stále se zlobíš co se stalo na Halloweenu?" řekl více než potichu. „Ticho." Okřikla jsem ho. Vážně nestojím o to, aby někdo slyšel jak jsme trávili Halloween. Adrienovi polevil úsměv na tváři a tvrdě se opřel do sedačky, která byla čistší než ta moje a stejně z ní vyletěl prudce prach. „Moc se bojíš, ostatní nás těžko uslyší a vlastně, pochybuji, že je to zajímá."  uchechtl se do dusného vzduchu, který se po otevření okna nějak nezlepšil. To už se dávno autobus rozjel. „Hm.. Ne." řekla jsem mu nakonec s cuknutím ve tváři.
„Co ne?"
„Nejsem naštvaná kvůli ,ty víš čemu."
„Halloweenu"
„Jo"
„Aha, ale i tak jsi naštvaná."
Na to jsem neměla co říct,protože to byla pravda. Víte, na člověka, díky kterému máte na těle deset modřín je nemožné nebýt naštvaný. Ještě k tomu, když si máma myslela,že mě ve škole šikanují a mlátí jakmile zahlédla modřiny na rameni. Což, je vlastně svým způsobem pravda. Po mém mlčení si Adrien povzdechl. „Tak mi to řekni ne?"
Taktéž jsem si povzdechla, při mírném houpáním autobusu jsem se posadila k němu rovně. „Proč mi na tréninku nedáš pokoj. Pořád musím dělat těžší věci než ostatní, kvůli tobě mám všude modřiny. Neříkám, že bych neměla mít tvrdé tréninky, ale když já,tak i ostatní." složila jsem naštvaně ruce a upírala pohled na klidného Adriena. Ten na odpověď příliš nespěchal. Po chvíli si natáhl ruce za hlavu a pohodlně se opřel do fialové látky plnou prachu a potu. Zavřel oči a promluvil. „Achjo, Marinette. Asi si říkáš, že proč tě takhle buzeruji od začátku, když teď jsme už v pohodě" otevřel na mě jen jedno oko, aby uviděl mou reakci. Hlava mi lehce zakývala, protože ano, měl pravdu. Nedávalo mi to smysl, ze začátku mě nenáviděl, dobýral si mě, byl jako uchýl, co na mě číhal na každém rohu. Proto jsem si myslela, že dělal takové tréninky, sám mi vyhrožoval, že je nezvládnu  že budu trpět a další takové sračky. Ale on nepřestal,tak proč?? Primadona je pro mě větší záhadou, než jsem si kdy myslela.
Adrien opět zavřel oči.
„No...Moje odpověď se mi už potvrdila, teď je řada na tobě."
Cože?!