100 bodů

Stále mě pozoroval z druhé strany jídelny.

Byl zrovna čas oběda. Nejistě jsem se šťourala v jídle. Koutkem oka jsem se na něj vždy pochvilce podívala, přesně v ten moment kdy on mě pražil pohledem. „Řeknu vám, že jsem se pěkně naštvala." Ozvala se Alya u toho, když bouchla tácem o stůl. Samozřejmě hnedka vedle mě, takže můj tác taky nadskočil. Nejistě jsem se na ni podívala. Vypadala jsem jak polomrtvá. Už dva dny přemýšlím o Adrienovi. O tom co mi řekl. Byl to zvláštní pocit a já kolem toho měla plnou hlavu. Chtěla jsem to dostat z hlavy, vážně ale nešlo to. Už tak jsem tady seďela celá malátna, vážně mi z toho všeho nebylo dobře. „S Ninem jsme měli dělat na novinkách a on si sedí u stolu s Agrestem." Uraženě řekla a zabodla vidličku do hromádky rýže, co měla na talíři. Nedávala jsem moc pozor o čem si povídají, celou dobu jsem sledovala skoro nedotknutelné jídlo, dokud mi někdo nesáhl na rameno. „Si v pohodě kočko?" Ozvala se Alya nejistě. Podívala jsem se na ni s drobným úsměvem,abych nevypadala úplně zklesle. „Jo jsem..." Zhluboka jsem se nadechla a opět panenkama koukla na něho. Naše oči se zas a opět setkaly. „Udělal ti něco Adrien? " zarazila se Alya. Vypadala na moment, že o mně měla vážně strach a byla celá nejistá, naštěstí jsem ji hnedka uklidnila. „Ne to ne, jen.. On mi vyhrožoval. Že když neodejdu z týmu stane se něco špatného." Polkla jsem velký knedlík zaseklý v krku. Po zádech mi opět naskočil mráz. Najednou jsem se necítila tak ostražitá. Chtěla bych něco, co by mi srovnalo hlavu. „To je debil. Doufám, že ses mu postavila." Uchechtla se. Jo, už to byla zase ona. Posměšná Alya. Dala jsem oči v sloup. „Od něj si nenechám nic líbit přece." Ujistila jsem ji. Alya se samozřejmě usmála. Najednou se i ona na něj podívala, ovšem on nereagoval. Asi nějak ty jeho divné smyslové buňky vygenerují, kdy se na něj dívám zrovna já. „Víš Alyo, když mi to říkal přišlo mi to takové-" Zasekla jsem se a rozmýšlela.
„Takové co?" Vytáhla podivně obočí. Zvláštní, děsivé, okouzlující, zarážející, zmatené, podivné. Prostě směsice všech emocí. Jak dobré, tak i ty špatné.
„Takové vtipné. Hah, to je vážně hlupák." Uchechtla jsem se. Nevím, jestli to znělo nějak přesvědčivě, ale Alya se do široká usmála a začala se smát. „Hah, to je pravda." Řekla a opět si začala povídat s ostatními. Jo, pravda.

Nebylo to tak, že bych se ho bála. Adrien se mi jen vysmíval a chtěl mě zastrašit, to mi bylo jasné. Jenže ten divný pocit, ten pocit nejistoty když mi koukal do očí a lišácky se usmíval. Bylo to. Nevím jaké to bylo, můj mozek se stále nedokáže rozhodnout jestli si mám vážně dávat pozor. Všechno to zavání.
Okamžitě jsem popadla plastovou červenou láhev na pití. Byl konec tréninku, naštěstí mi Adrien nedával zabrat. Dělala jsem vše co ostatní. Vlastně, Adrien mě ignoroval. Dělá to snad schválně? Achjo, moje myšlenky jsou celé zmatené. Kdybych mohla, chtěla bych se mu podívat do hlavy, zjistit vlastně jaký je. Jenže nemůžu a ani nevím jestli by to byl dobrý nápad. Doběhli jsme zrovna pět koleček, kde na každém rohu tělocvičny jsme museli udělat deset dřepů. Adrien se opět flákal. Zajímalo by mě, kdy taky bude trénovat. Popadla jsem flašku a chtěla zrovna jít k šatně. „Mari, pojď semnou." Ozval se Fu zamnou. Stal tam on a kousek od něho Adrien, který samozřejmě dělal, že tady nejsem. I tak náš začínající rozhovor sledoval koutkem oka. Jak nenápadné. Fu mě zavedl do kabinetu pro učitele na stranách tělocvičny. Tělocvikáři tady mají nějaké spisy a i pomůcky, jako třeba kužely na štafetu, miliony píšťalek které z celého srdce nenávidím. Jakmile jsem vešla dovnitř všimla jsem si většího psacího stolu. Že by tu měli nějak uklizeno se říct nedalo. Fu začal šmátrat v nějaké sportovní tašce. Chvíli jsem dumala a přemýšlela, co to tam dělá. Najednou vytáhl černočerný dres. Dres, který má každý hráč v týmu, až na mě... Teda do teďka. „Promiň, nevěděl jsem jaké chceš číslo, tak máš pětku." Usmál se a podal mi sportovní látku sešitou do dresu. Můj první dres. Ano, nikdy jsem žádný neměla a vždy jsem se ho snažila získat. Několikrát jsem se pokoušela ho ukrást tátovi.
„Zase hledáš můj dres?" Uchechtl se, když načapal moje deseti leté já, jak se prohrabává ve skříních v kuchyni. Taky doteď nechápu proč jsem ho hledala kuchyni. „Ehm, no já." Nevěděla jsme co říct. Malá Marinette byla bez slova. Najednou se tatínkův knír usmál. „Víš Mari, jednoho dne dres taky dostaneš. Jenže není to hnedka. Víš, dres si musíš vysloužit. Stejně tak jako pocit z výhry."
„Ale já nikdy nevyhraju." Ušklíbla jsem se.
Spatřila jsem jeho oči, jak se nademnou rozplívají a říkají, že jestli chci něco v životě dokázat, tak to dokážu. „Když nebudeš přestávat se snažit tak jo a slibuji, že jednoho dne dostaneš dres se svým jménem." ten den kdy mi ho měl táta dát se nikdy nestal a taky nestane.
Pořádně jsem si prohlédla své příjmení nad číslem pět. Dupain-Cheng. Byla jsem na sebe pyšná že ho mám. Ale přišla otázka, jestli jsem si ho vážně zasloužila tak jak říkal táta. To už bohužel asi nezjistím a zůstane to záhadou. „Děkuji moc." Usmála jsem se na Fua a ten jen kývl hlavou. Okamžitě jsem vyšla z kabinetu a šla až na druhou stranu přes tělocvičnu k holčičím šatnám. Jakmile jsem se otočila za sebe, Fu zmizel. Asi šel přes klučičí šatny, nebo ještě zůstal v kabinetu. Nějak jsem to přestávala řešit. „Takže ty jsi mě nepochopila."Opět ten jedovatý hlas. Stal tam. Byl opřený o tyč basketbalového koše na který se hráči vždy snaží trefit míč. Smrštila jsem na něj obočí. „Nejsem tak blbá abych se tě bála Agreste." Vyrazilo ze mě. Blonďák se zamračil ještě více. Naštěstí tu bylo všude světlo, takže to nebylo až na tolik děsivé jako minule. „Bohužel bys měla být. Říkal jsem, abysis semnou nezahrávala a odešla z týmu. Očividně jsi dostala už i dres. Gratuluji." zatleskal mi ironicky. Snažila jsem se udržet hněv na uzdě a nevybuchnout. „Jo? Však basket můžou hrát i holky."
„Tak si najdi nějakej holčičí tým ve městě a ne na naší škole." Zamračil se. „Ale ty nerozhoduješ o tom, co budu hrát a dělat." Propalovala jsem ho pohledem a on dělal to samé. Byla to jako hádka s ďáblem. „Ne, ale rozhoduji o tom co se komu stane." Usmál se jak Joker. Potkat ho takhle někde v lese asi bych zdrhala. Jenže tady je bezmocný, jeho výhrůžky mi přijdou trapné. Nevydržela jsem to a přiblížila jsem se k němu. Staly jsme od sebe jen necelý metr a mě přišlo, jakoby bych znovu slyšela a cítila jeho tep. „Ty rozhoduješ maximálně o tom, kolik lidí zmanipuluješ ty náfuko." Zamračila jsem se. Ovšem jen protočil očima. „Náfuko?" Uchechtl se. Ano, vysmíval se mi. Přišla jsem mu vtipná, ale to jsem chtěla změnit. Chtěla jsem mu v mozku udělat přesně to co on udělal mě. Zmatky. „Jo náfuka. Jsi drzí, namyšlený frajírek, který vyhrožuje a šikanuje všechny. Nedivím se ani, že jsi na každého tak zlej, když ani nemáš srdce, city jsi prostě jen jedna velká-" Křičela jsem na něj celou dobu. Dokud jsem se nezarazila. I Adriena to překvapilo. Všechna světla v celé místnosti začala pomalu zhasínat, dokud se neobjevila tma. Někdo z venku zmáčkl vypínač. Okamžitě jsem odběhla od Adriena ke dveřím. Byla všude tma a já se rychle snažila nahmátnout kliku a zatáhnout za ty masivní dveře. Nešlo to, ani k sobě když jsem tahala, ani od sebe. Adrien ke mně přiběhl s tím, že mi pomůže to odtlačit. Ale nic. Uvědomila jsem si co se stalo, zamkli nás tady. Na celou noc. A nejhorší na tom bylo, že jsem v celičké obří místnosti byla jen já a on...

Nová kapitola is here😂 vím že se s tím pořád chválím ale jsem prostě pyšná na moje pravidelné vydávání 😎 každopádně tu máme opět Adrienette scénu a chytří už vědí že bude i v další kapitolce. 🙈 Každopádně jsem ráda, že dneska mi už ten wattpad neblbne. Včera mi nešli vydávat kapitoly a měla jsem to celý porouchaný. Dokonce mi to i psalo že jsem měla koncept z roku 1970 🤣🤷‍♀️ no nic, vše už je v pořádku a já mohu jít konečně s dobrým pocitem do hajan. 👋❤️