100 bodů

Seděla jsem na kovové židli v bílé místnosti.

Moc lidí tu nebylo. Jen nějaká paní s malou holčičkou a postarší muž. Všude jsem cítila tu divnou vůni léků. Vždycky mi nemocnice přišla jako až moc temné místo. Životy tady umírají ale i žijí.
Hlavou mi proběhla myšlenka na tátu. Pamatuji si to do poslední chvíle. Bylo asi šest večer a táta tady ležel na lůžku připojený na jipce a naštěstí mu puls fungoval. Byl to den po tom co ho srazilo plnou rychlosti auto. Myslela jsem si že to přežije, že tady pár týdnů bude ležet a pak se opět vrátíme domu. Jenže to se nikdy nestalo, táta už nikdy nenavštívil naší pekárnu. Ani tu noc co jsme s mamkou strávili v nemocnici neprojevil žádnou známku že by se probral. Doktoří říkali že do pár dnů se probudí. Lhali. Druhý den ráno k nám přišli. S tím že táta přes noc přestal dýchat snažili se ho oživit. Snažili se mu prej nahodit zpět srdce. Ale pak už na obrazovce s tepem zbyla jen dlouhá čára s ohlušujícím pískáním. Poslední co jsem viděla bylo jeho mrtvé tělo zabalené v plášti jak si ho někam odvážejí. Těch pár hodin se mi drtilo srdce na kousíčky,dokud se z něj nestal prach. Cítila jsem se jakoby odpadl kousek mě, že jsem neúplná. Týden na to jsem nebyla schopna cokoliv dělat. Tu dobu mi bylo deset a to se na mě smrt táty odepsala nejvíce. Máma se semnou trápila, když jsem odmítala jist, pít a dělat cokoliv. Od té chvíle jsem na basketbalový míč nikdy nesáhla a z nemocnic měla hrůzu. A teď? Teď tu sedím a čekám.
„Slečno?" Přišla ke mě mladá paní v modrém oděvů s jmenovkou na prsu. Koukla jsem se na ni s mrtvým výrazem a ona se jen usmála. „Už můžete jít. Chcete tam odvést?" usměvavě se nabízela. Odmítla jsem. „To je v pohodě, já to najdu." zvedla jsem se ze židle a popadla dárkovou tašku co vedle mě ležela celou dobu. „Třetí patro výtahem. Pokoj čtyřicet jedna." Řekla a ja jen kývla. Konečně jsem mohla odejít z čekárny přímo k výtahu. Zmáčkla jsem tlačítko a okamžitě se mi otevřel prostorný výtah. Sem by se mohlo vejít aspoň patnáct lidi úplně v pohodě. Stiskla jsem trojku a dveře se zavřeli. Byla jsem nervózní. Co když mě ani nebude chtít vidět. Napětí bylo až velké. Necítila jsem se dobře z toho pocitu že ho budu moct zase vidět. Co když ho vážně nemiluji. Co když k němu už nic necítím. Nechtěla jsem si to přiznat. Kousla jsem se do jazyka a snažila zahnat myšlenky. Naštěstí už jsem byla v onen patře. Bylo tu ticho. Až velké ticho. Žádné sestřičky, ani doktoři. Zřejmě tady mají pacienti vážně klid. Jediné co jsem slyšela, když jsem kráčela skrz chodbu plnou dveří hospitalizovaných, byla ručička, která tikala na hodinách. Najednou jsem našla onen číslo dveří. Na zdi byl lísteček s jménem a číslem pacienta. Luka Couffaine. Hluboce jsem se nadchla a natáhla pěst abych zatukala. Jenže zastavila jsem se. Je tohle vážně dobrý nápad? Co když mě ani nebude chtít vidět? Bude se semnou vůbec už bavit. Zaťala jsem pěst a dvakrát ťukla o dveře. „Ano?" ozvalo se na druhé straně. Studenou rukou jsem sáhla na kliku a otevřela dveře. Napětí se dalo ve mně krájet. Potichu jsem sáhla na kliku, na kterou jsem zatlačila a otevřela dveře. Snažila jsem se nevypadat že panikařím, ale pochybuji že mi to šlo.
Luka tam seděl, v bílém pyžamu a pod dekou se světle modrým povlečením. Měl pár nechutných stehů na nose. Stala jsem tam u dveří a tikavě ho sledovala. Luka si zrovna četl nějakej časopis o hudbě, teda do té chvíle dokud nespatřil mě. Zmateně jsem se na něj podívala, ale pochybuji že můj pohled byl zmatenější než jeho. Luka odložil časopis. „Ehm, ahoj Marinette." Řekl s úsměvem na rtech. Vypadal že je v pohodě, sice má na obličeji pár modřín a stehy na nose, ale směje se, radost z něho přímo zářila. To mě aspoň trochu uklidnilo, ten jeho úsměv. „A-ahoj." Koktavě jsem řekla. Proč jsem se zadrhávala v mluvení, to nevím. Připadala jsem si trapně, přitom jsem tu stala před někým koho miluji, nebo snad milovala? I přes to že jsem se rozhodla navštívit Luku jsem nepřestala myslet na Adriena. Na tu pusu, na jeho objetí, jak se mu se vším svěřuji. „Co tady děláš?" Zeptal se, když se na posteli sedl více do zadu abych si já k němu mohla přisednout. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem si teda sedla. „Já, chtěla jsem vědět, jak ti je." pomlkla jsem smutně rty. Ani nevím proč, možná, že jsem to takhle cítila,zklamání. Ne z Luky, ale ze mě. To já jsem všechno pokazila. „No, je mi celkem fajn." Řekl. Nelhal, Luka by nikdy nelhal, obzvlášť ne mně. Usmála jsem se, doufám že to nevypadalo až moc falešně. Pak jsem se chytla tašku kterou sebou tahám celou tu doby a vlastně si konečně uvědomila k čemu ji tu mám. „Jo, něco jsem ti přinesla." Řekla jsem více šťastně. Vážně, těšila jsem se co na to řekne. Podala jsem mu plastovou tašku a on zvědavě vytáhl to co je uvnitř. Netrvalo dlouho než mu došlo čím jsem ho obdarovala. „Popruh na kytaru s Jackedem Stonem? Tak to je skvělý. Díky moc." radostně se usmíval a natáhl se pro něco na druhé straně postele. Nechápu že jsem si před tím té kytary nevšimla, i když mi bylo jasné, že Luka bez hudby nikam nepáchne. A já jsem za to i ráda, miluji jeho hudbu nejvíc jak můžu. Odendal svůj už starý černý popruh a přidělával nový. Bylo chvíli ticho než zase něco pověděl.
„Takže, a co ty? Jak to jde?" řekl nakonec  Luka. Vypadal že to chtěl říct hrozně moc, taky se toho nebál. Řekl mi vše na rovinu, takový on je. Spíš jsem nepochopila jeho otázku. „Jde co?" Zmateně jsem se ho zeptala. „No přece to mezi tebou i Adrienem." Ušklebil se. Nachvilku jsem vypadala že je všechno v pohodě, ale po téhle větě co z něj vyšlo jsem neměla tušení co mám dělat. „Co? Co by mezi námi bylo? Jsem jen dobří kamarádi. Vždyť já myslela že my dva-"
"Marinette..." zastavil mě naštěstí. Chytl mě za mou chladnou ruku a koukal přímo do očí. Přijde na řadu vážná věc, tohle nemám ráda. „Mám tě rád a, jsem si na sto procent jistý, že k tobě cítím něco co k nikomu jinýmu ne. Ale já viděl, jak jsi políbila Adriena. Bylo to všude v televizi. Slavný model se políbil na stadionu." Uchechtl se uprostřed vyprávění a já si najednou připadala nejvíc trapně. „Chci tím říct. Že já cítím že něco mezi tebou a tím zatraceným kriplem který mě málem zabil něco je. Asi mě budeš chápat, když po tomhle všem budeme jen kamarádi. Úžasní kamarádi. " Nemohla jsem nepřestat sledovat ty jeho oči. Možná že nebyly tak zdaleka úžasné jako smaragdy, i tak jsem je vždy milovala. Taky jsem si uvědomila, že Luka měl pravdu. Takhle to dál nepůjde. Mezi námi to takhle dál nepůjde. A i když k němu taky cítím něco co k nikomu jinýmu ne, mezi mnou a Adrienem něco je. Něco nečekaného, něco nadpřirozeného. Něco co stojí za to. Jenže jestli chci vědět co vlastně mezi námi je, musím to zjistit, tak to na světě funguje. Aspoň v mým světě.

Lhala bych kdybych vám řekla, že do psaní se mi chtělo. Popravdě.. Neměla jsem náladu ano otevřít ten hloupý wattpad (wattpad miluji ale chápeme jak to myslím 😂) poslední týdny toho na mě bylo trochu moc. Ale nebudu se vám tady svěřovat s mými komplexy  :D co chci vlastně říct tak je, že je tady konečně nová kapitola a s Lukou. Myslím si, že ten kdo čte tenhle roibeh tak se dělí na dvě části, buď Adriena miluje a Luku nesnáší, nebo nesnáší Adriena a miluje Luku. Nic mezi tím 😂😏 Doufám že teď jak se opět zavřeli školy (fakt super :)) tak budu mít více času na wattpad a věnovat se téhle knížce. Také přemýšlím i nad vánočním speciálem, ale napadají mě samé 💩💩. Ale kdybych měla nějakej bomba nápad, určitě očekávejte že vám to napíšu ✌️😁 no nic, snad se dnešní kapitola líbí a doufám že se uvidíme zase někdy brzy xd❤️