100 bodů

„Právě že to přesně tak vypadá."

Řekl mírně naštvaným hlasem, který postupně sílil. Mračil se až mu vyrašily vrásky a lícní kosti. Stále nepřetržitě tikal pohledem mezi mnou a Adrienem Agrestem. „Ne Luko, prosím nech mě to vysvětlit." dala jsem ruce před sebe na svou obranu. Začala se na mě lehat úzkost a nejistota. Zmatek a panika. Nevěděla jsem co mám dělat, na venek jsem se snažila být klidná ale uvnitř jsem měla totální kaši. Luka se zamračil a já vycítla podle žíl na rukou které mu vylezli. Ucítila jsem od Adriena stejný pocit, tohle nesměrovalo dobře už teď a strach nabýval na váze. „Nepotřebuji nic vysvětlovat Marinette. Slíbila jsi mi že se budeš držet dál. Zklamala jsi mě." Nevěřícně kroutil hlavou. Adrien se napjal. „Hele kamo nechci se do toho plést. Jen jsme si s Mari povídali nic víc. "
Řekl klidně Adrien. On mě bránil. Achjo, zbavit se ho je snad nemožný úkol. Luka okamžitě pohlédl ostře na blonďáka. Rozhlédla jsem se kolem mě. Začalo se zde shromáždovat nějak moc lidí. Některé dokonce náš malý rozhovor napjatě sledovali. Je libo popcorn? Naštvaně jsem odsekla v hlavě. „Ty se nevyjádřuj sráči!" Křikl Luka na Adriena. Najednou jsem v něm viděla zlost, nenávist. Takovou jako předtím u Adriena. Co se to děje?! Takový Luka nebyl. Byl milý, láskyplný, neměl sklony k hádkám. A kdyby chtěl, vysvětlila bych mu to a on by vše pochopil. Jenže nedařilo se, těžce se nedařilo. Luka udělal naštvaný krok k Adrienovi. „Kdo je u tebe sráč? Ty zkurvysyne! Já se tady snažím bránit tvoji holku před tebou. Slyšíš jak debilně to zní?" šklebil se vražedně Adrien. Měl stejný pohled jako tenkrát před šatnou v té tmě. Přímo děsivý. „Stejně jako jsi se s ní muckal v komoře pro uklízečky?!" Kejv na něj Luka. Koutkem úst cenil zuby jako nějaká šelma. Koukali si z očí do očí a kolem nás bylo čím dál více lidí kteří tvořili menší kruh. „Už ti říkala že se nic nedělo. To ani nechápeš tak jednoduchou věc?! Jak ubohé!" usmíval se koutkem úst. „To ti jsi tady jedinej ubohej!" Zařval Luka a strkl vší silou Adriena do hrudi. Celá jsem se zlekla. Takového ho neznám. Musím vše napravit. Nějak je uklidnit.
Adrien klopýtl dozadu jedním krokem. Naštěstí se vybalancoval a nespadl. Rozhlédla jsem se za sebe. Už tu bylo solidně dost lidí. Někteří dokonce už začali pokřikovat a fandit. Zdálo se mi že jsem zahlédla telefon co vše natáčí, ale na tohle nebyl čas přemýšlet. Musela jsem ty dva zklidnit. „Ah, drž už konečně hubu! " Zařval Adrien a vší silou se napřáhl pěstí. Luka dostal silnou ránu do nosu, až se na zemi začaly objevovat kapičky krve. A teď to začalo. Adrien schytal do oka. Luka do zad. Takhle začínala snad jedna z největších bitek na škole. A ostatní fandili. Tohle bylo hodně špatné. „Hej přestaňte!" Křikla jsem a snažila se je odtrhnout. Ale nic, nedokázala jsem to, oba dávali rány na všechny strany a přišlo mi že Adrien vyhrává a to hodně. Luka už měl celou pusu zakrvácenou, na jeho bílém tričku začaly protékát potůčky krve. Vždyť on ho zabije! Začala jsem panikařit. Nedokázala jsem to sledovat, jak ho zabíjí. Měla jsem chuť křičet, řvát, zhroutit se na zem. Už jsem to nevydržela, Luka se úplně přestal bránit a nechat se bombardovat pěstmi tvrdší než skála. Utekla jsem. Proklouzla mezi davem lidí a zmizela z dění celé té strašné bitky.

„Určitě bude v pořádku Mari." Řekl klidně jakoby se nic nestalo. Přišedl si vedle mě uprostřed schodů. Seďela jsem tady už více jak hodinu a nevěděla co dělat. Luku si odvezli do nemocnice a ten vrahoun teď tady sedí vedle mě úplně na pohodu? Tomu teda říkám spravedlnost. „Ty to neříkej, málem jsi ho zabil." hlas se mi z breku lámal. Cítila jsem Adriena jak se uvolnil a hlasitě vydechl. „Jako jo, ale zasloužil si to."  cítila jsem jeho spokojený výraz. Nafuka jeden mizernej. „No jasně, a teď tady sedíš a děláš jakoby nic. Ani za to nedostaneš trest." naštvaně jsem řekla. Adrien se samozřejmě jen ucchechtl. „Tím bych se netrápil, můj táta vše zařídí." Řekl a protáhl si ruce. „Hm tatínek vše zařídí že? Víš co Adriene, nech mě být." naštvaně jsem se od něho otočila. Neřekl nic. Třeba si konečně uvědomil co způsobil. Najednou se mi pod očima objevil kousek papírku. „Co to je?" Řekla jsem zmateně ale stále naštvaným tónem. „Lístky na basketbalový zápas. Zvu tě. Neber to jako rande jen dva přátelé si vyrazili na zápas." Usmíval se mile. Ale já viděla za tím tu druhou stránku, tu špatnou stránku. Vážně Adrien je takový debil? „To snad nemyslíš vážně. Po tom všem mě teď chceš uplatit? Jsi ubohej." Kdybych mu tohle řekla ještě před pár týdny začal by se hádat, a očima by mě už proklínal, ale teď se nic takového nedělo. „Tak to není Marinette. Ale zápasy mi vždy pročistí hlavu. Třeba tobě taky. Je to jen na tobě, ale popřemýšlej o tom. Prosím."Říkal klidně, jakobych mluvila s psychologem. Naštvaně jsem mu vytrhla lístek z ruky a zandala do kapsy. Jestli doufá že tam s ním fakt půjdu tak je celkem mizernej.

Ahojky vítám vás zas a znovu 😝 konečně další kapitola že ano? Nevím jestli jsem jediná ale prostě miluji bitky v knížkách, nemohla jsem si ji nenechat odpustit. 😂 Nevím jestli bych měla být ráda že Luku teď v dalších kapitolách moc často neuvidíme, ale za to bude hodně Adrienette ( to se nechce už překvapit 😌) zatím se mějte a užívejte si víkendu, celkem mě začíná ta škola už deptat (hlavně ty roušky, ale co už, radši je budu nosit než abych byla zase v karanténě 😂) papa 🙈❤️