100 bodů

Zklamání? Zklamání pro mého otce, nebo pro mě?

Záleží vůbec na tom kdybych teď prohrála? Byla by to moje chyba? Rozhodně by byla, když na mě Adrien sázel, že zachráním tým. „Hele klid bude to v pohodě."chytl mě někdo za rameno. Byl to Marc. Svým tenkým hlasem na mě promluvil. Ruka se mu sklouzla zpět k pasu z mého ramene. Lehce se usmíval a prokukoval mě černočernýma očima skrz jeho vlasy. Pohled na něj byl zároveň depresivní a zároveň vás z nějakého důvodu uklidňoval. „Nemůže to být v pohodě. Nemůžeme prohrát." pohledy většině týmu se obrátily na mě. „Není všem dnům konec příští rok to zkusíme znova." ozval se Wayhem který gestikuloval přátelsky rukama.
Najednou se všichni zakleli do sebe. Něco se děje snad? Pár z nich si prohodili pohledy smutku a zklamání. „Co se děje? Není to snad problém ne?" ozvala jsem se znova s trhavým hlasem v hrdle. Potřebuji vodu.
Nino se chystal promluvit.
„Ne Marinette, ty jsi ve druháku příští rok zesilníš a pomstíš tuto prohru. Ovšem..."
Podíval se na Ivana. Jeho bručiví hlas ze kterého by šel strach mi roztrpčil kolena. Ještě že jsme ho znala a věděla jsem, že uvnitř je to prostě měkkouš co se bojí myší, baví ho matika a sleduje winx club.
„Někteří z nás tenhle rok maturuji. A to znamená že už nebudeme moct hrát za náš tým když odejdeme na vejšku." zklamaně sklopil oči a ani jednou se nepodíval vpřed. Kim se k němu přidal a já si uvědomila že i on by měl maturovat. Oh Kime. Nemohla jsem se udržet a zabořila Kimovi svůj nos do hrudi, když jsem ho šla obejmout. Lehce se zarazil a strnul. Smutně se usmál a ruce mi omotal kolem krku. Budou mi chybět, je tohle ale jediná šance jak si můžou užít vítězství. Jak můžou v životě něco dokázat, víc než já. „Nechte toho. Tentokrát vyhrajeme. I kdybych měl na této lavičce zemřít." Adrienova slova se kolem ledově provalila.
Ze stran se ozvalo bubnování a hlasité jásání diváků. Z protější strany hřiště se vynořily šedivé dresy. A nejen ty, taky povýšené a zároveň děsivé pohledy hráčů. „No vida." Zabručel Adrien a já poznala na koho to je. Chlapec ve předu, mastné uhlazene vlasy dozadu. Pyšný výraz v obličeji a zelené smaragdy v ďulkách. „To je.." zachraptila jsem
„Můj bratranec. Felix." Řekl Adrien a okamžitě se postavil. Obešel mě a vydal se doprostřed hřiště, jeho odraz z druhého týmu ho následoval. Chvíli něco diskutovali. Nešlo odezirat ze rtů a ani z očí. Vedli stejně chladné pohledy na sebe. Tohle bude jistě peklo a nejen pro náš tým. Najednou se Adrien zamračil víc než předtím. Felix ovšem zůstával klidný a chladný stále jako předtím. Je vážně expert co? Pak se Adrien vrátil a než ho stihl Nino vyzvídat tak se ozval v reproduktorech hlas rozhodčího.
„Poprosím přivítání zápasu."
Všichni jsme šli za Adrienem jakožto naším kapitánem. Na druhé půlce se odehrálo to samé, bylo to zvláštní, když Felix byl téměř totožný s Adrienem. Jakobych ho viděla, ale jeho skořábka byla ještě víc děsivější než Adrienova.
Všichni se seřadili a kapitáni si podali ruce s vousatým rozhodčím. Šli jsme pomalu zpět k lavičce a čekali až za pár sekund začne první čtvrtina. Krev ve mně vařila, ale nebyla jsem jediná, pohledy všech zvážnely a i když věděli že prohrajou tak byli zapálení do boje.
Milo s ostatními čtyřmi hráči  se postavil k okraji hřiště. Milo bude hrát. Nikdy nehrál, byl důležitá součást týmu ale nebyl jeho svaly, nebo rychlost, byl mozek a mozek má trucovat na lavičce. V protějším týmu vyšla čísla na šedivích dresech. Patnáct, devět, dva, dvacet tři a osm. Nevypadali děsivě až na číslo dva, ten chlápek měl vyholenou celou hlavu a na plešce mu koukal japonský drak. Tohle není středoškolák ale rodič v krizi středního věku, je mi určitě přes dvacet. Byl vyšší než Ivan a to je naše velmi silná obrana, který dokonce teď jde i hrát s Milem.
Napětí stoupalo a mně se zdál i vzduch hustší, ovšem to víc žralo Adriena než mě. Klečel na lavičce, prsty měl propletené a ruce opřené o stehna, která se tiskla k lavičce. Ten už vypil skoro celou láhev, měla jsem důvod bát se, ale hlas v hlavě mi napovídal že bude v pohodě. Je to přeci Agrest.
Náš tým už stal na hřišti okolo nakresleného kolečka. Zvládlo hrobové ticho, dokonce i diváci, kterých tu bylo víc než obvykle zmlkli. Tohle bude ještě zajímavé, nadechla jsem se a vydechla. Zrovna po mém výdechu se ozvalo ohlušujicí písknutí. Rozehrávači na stejno vyskočili. Málokdy se nestalo že by Ivan prohral rozkok. Ale dnešek byl jinej a atmosféra byla jiná než vždycky. Ivan to zvoral i přesto že jsme všichni viděli, že skákal nejvýš co mohl. Nebyla možnost aby ten druhý to mohl vyhrát a přesto míč skončil v jeho rukou. Kluci se nachvili udivili, ale tato věc z nich po sekundě odpadla. Teď bylo důležité získat míč a bránit koš. Brejlatej kluk s culikem aka číslo patnáct, získal míč, přihrál ho dalšímu hráči v šedivém. Nino se proti němu rozběhl ve chvíli kdy míč chytl, a povedlo se, získal ho. A jak je známe, Nina nikdo v driblingu nepor- oči se mi rozšířili a zorničky vypadali že každou chvíli mi bouchnou. Nino už míč neměl, během dvou sekund ho dostal ten potetovanej chlap. Co to mělo bejt?! Zděsila jsem se a okamžitě se podívala na Adriena který se tvářil pořád urvaně.
Ivan začal bránit míč a když viděl jak plešoun se hodlá hodit trojku, zasáhl. Ale stalo se něco co bych doufala že se nestane. Míč ho minul a dostal se do čistého koše. Na tabuli se proti nám objevila ďábelská trojka. Nebylo možné, Ivan jasně vyskočil o několik centimetrů víš než on tak - jak?! Hodila jsem ostrý pohled na Adriena. Ten se koukal na Mila na hřišti, na toho Mila který běžel za míčem jak naprostý ubožák a byl úplně k ničemu. Najednou blonďák zašeptal „Už to začalo."

Ahojky <3
Veselé Vánoce, které už nejsou. A ejhle vánoční zázrak!🥳
Trochu mi to trvalo jako obvykle, ovšem přiznávám že jsem se k této kapitole občas vrátila a něco napsala, takže nemám až tak černé svědomí :D

Ah konečně další část, víte jak je zvláštní, že to už rok a půl píšu. No myslím, že nejsem jediná, kdo z toho šílí, moc se omlouvám 😭

Užívejte si ještě Silvestr, zbytek svátku a třeba, třeba se stane i silvestrovský zázrak 😏