100 bodů

Opět jsem hodila tašku na lavici.

Unavně jsem si sedla a opět sledovala co se kolem mě děje. „Dneska o tři minuty dříve. Co se to s tebou děje proboha?" Potukala si na neviditelné hodinky a škodolibě se na mě usmívala. Ne vždy se totiž stává, že chodím někam na čas. „Haha, moc vtipné. Celý týden stále přemýšlím, jestli to byl dobrý nápad." Dumlala jsem. I kdyby to fakt špatný nápad byl, stejně jsem neměla na vybranou kvůli Alye. „Dobrý nápad? Marinette sakra. Viděla jsem co jsi minule udělala na Adriena. To bylo boží jak ses mu postavila, musím si to pořád pouštět do kola." Pobízela mě. Ano, Alya si to totiž celé nahrávala, na tu část kdy tam přišel Adrien a začal mě ponižovat, do té chvíle dokud jsem já neponížila jeho. „Vážně bylo nutné si to natáčet?" Uraženě jsem si ji prohlédla od shora dolů. „Jo bylo. Na tom videu jseš fakt hustá, takhle se mu nikdo nikdy nepostavil. Už se těším až mu to nandáš při basketu." Zlomyslně se usmála, jakoby v její očích problesklo kousek pekla. Divím se, že to po tom týdnu Alya to video stále nedala na blog. „Ještě stále nevím, jestli tam jsem. Až dneska končí nábor a přihlášky do společenských kroužků. Stále je tu šance, že se tam nedostanu. " Pomlkla jsem. Ucítila jsem, že Alya na tohle neměla co říci. I když si semnou podle jejího výrazu nebyla jistá. Stále doufala aspoň v tom, že ona se dostane do novin. Minulý týden co jsem se před celou školou postavila Adrienovi, stále na mě na obědě koukal. I když jsem od něj byla na druhé straně jídelny. Ale ten jeho pohled jsem zahlédla vždy a když jsem se na něj podívala cukl a dělal že nic. Nechápu to. A ještě lepší je, že na mě začalo mluvit více lidí. Většinou šprti, nebo ti kterým Adrien tahá trenky skoro až za krk. Na jednu stranu je hezké, že ze mě mají respekt, ale že jdu ke své skříňce a už se ke mně lísá nějakej klučík je fakt nepříjemné.
Sice jsem Adrienovi řekla, že se tam dostanu, že dám do toho vše. Ale každý se někdy zmýlí a ne každému se plní sny.

Konečné konec hodiny. A teď přestávka. O přestávkách je to vždy peklo. Teda aspoň na téhle škole. Vážně to tady nechápu. Učitelé visí jenom na penězích a nechávají ať ti starší buzerují ty menší. Ubohost...
Jdete chodbou ke skříňce a už vás očumují starší kluci, nebo něco pokřikujou. Proto na mě většinou před třídou čeká Luka. Nevím jak to dělá, že je tady vždy tak rychle po skončení hodiny a radši se ani ptát nechci.
„Alyo." Zastavila ji učitelka, když jsme měli v plánu odcházet. Po boku Alyi jsem se zastavila u její katedry. Pohledem jsem přejížděla po stole, různé testy, učebnice historie a další věci nepotřebné k životu ale ve škole být prostě musí. Učitelka vyhrabala nějaký papír a podala ho Alye. „Přihláška na novinářský kroužek. Chci tě tady dneska po škole abys zjistila co a jak. Máš čas?" Alye se rozzářily plné hnědé oči. Na ústech ji vyrazil vyceněný úsměv. „Jistě že mám díky moc. Aspoň jsem se tam dostala narozdil od Nina."Prohížela si papír s různými informacemi. Učitelka nepříjemně mlaskla. „To ne, Nino je tam taky. Budete hlavní novináři. Je to tam napsané." Jakmile to dořekla sebrala ze stolu všechny papíry s věcmi a odešla ze třídy. „No to si dělají legraci tyvole. "Znechuceně si prohlédla opět potiskaný kus papíru. Na náznak útěchy jsem ji chytla za rameno a mile se usmála. „Hele, buď ráda že jsi jen s Ninem. V týmu je on a ještě naše primadona. Chceš si to snad vyměnit?" Uchechtla jsem. Alya mi naštěstí oplatila její snědý pohled. „Máš asi pravdu. Stejně ho budu celou dobu buzerovat. Je spíše divné, že i tobě nedala přihlášku do týmu." Podivila se, když jsme zrovna šli k odchodu ze třídy, kde jsme zůstali jako poslední. Nevím sice co tím Alya myslela divného. Není na tom nic divného,  jsem se tam asi nedostala. „No to nevím, asi tam prostě nejsem." Rty se mi protahly do úzké čáry a já neměla tucha co na to více říct. „A to je dobře, nebo špatně?" Přemýšlela Alya. A měla tou otázkou pravdu. Je to na jednu stranu dobře? Třeba by celej tenhle nápad dopadl blbě, kdybych se tam dostala. Je to snad takhle lepší, že jsem promarnila stát se součástí týmu. Je tu totiž i možnost, že nikdy jindy bych se tam už nedostala, nabory se nedělají každý rok. Se zamotanýma myšlenkama jsem se koukla pod sebe a sledovala jak mé nohy prochází chodbou. „To taky nevím."

Poslední hodina. Není nic lepšího než pocit, kdy konečně zazvoní a vy můžete jít domů. Myslím, že tohle znají úplně všichni. Byli jsme zrovna uprostřed hodiny fyziky. Takže nuda. Hlavu jsem měla opřenou o dlaň a znuděně sledovala ženskou před tabulí co mele o gravitaci a dalších prkotinách. Napadlo mě, proč všichni učitele fyziky nebo chemie mají plášť, brýle a vypadají jak ajnštajn. Hm zvláštní přemýšlela jsem. Takove myšlenky mám, když se nudím, přemýšlím o divných věcech, které jsou přirozené. Když už vypadalo že nudnějí a lepší čas na spaní být nemůže rozezněl se po celé třídě zvuk reproduktoru. Školní rozhlas. „Poprosím Marinette Dupian-Chengdo ředitelny." Panebože, co jsem provedla? Najednou jak na lusknutí moje hlava začala chytat černou barvu a já už viděla vše špatné. Přemýšlela jsem co jsem za poslední týden udělala, že musím do ředitelny. Začal si snad na mě stěžovat Adrien? Nedivila bych se kdyby ne. Nebo ještě hůře. Chloe. „Hah, co jsi provedla? " Zasmála se na mě Alya ze židle. Zmateně jsem pokrčila rameny. Prošla jsem kolem ostatních lavici a nechala na sebe padnout všechny zaujaté pohledy ostatních.
Zaťukala jsem na ředitelnu a počkala až se někdo ozve. „Dále." Zaslechla jsem tlumeně přes dveře a vešla dovnitř. „Dobrý den." Zmateně jsem se podívala po ředitelně. Vypadala vcelku dobře, prostorná místnost, po stranách knihovny s dokumenty. Na opačné zdi velké prosklené okno, před ním kancelářský stůl a dvě židle. Na jedné seděl nějaký starý muž a za stolem ředitel. Něco někam zapisoval a u toho si mumlal po vousy. Po chvilce na mě zvedl hlavu a společně s tím staříkem mě sledovali. „Marinette, posaď se prosím."docela vážně pověděl. Už teď se mi to nelíbilo. Nejistě jsem si sedla. „Nic jsem neudělala." vystřelilo ze mě jak kdybych byla na nějakém výslechu. No, i když svým způsobem to jako výslech ve vězení tady vypadalo. Najednou se ředitel zasmál a upravil límeček u saka. „Nic jsi neprovedla Marinette.". Ujistil. Což fakt zafungovalo. Uklidnilo mě to a já přestala být tak napnutá.„Tak proč tady mám být?" Zmateně jsem sjela na pohled staříka. A co tady zase dělá on. Až tohle řeknu Alye posere se smíchy. „Viděl jsem, že jsi se přihlásila na nábor do školního basketbalového týmu." Posadil se více do židle a chvíli mě nechal vstřebat to co řekl. Takže o to tu šlo. Basket. Tak jsem se tam nakonec dostala? Nezbívalo nic, než jen poslouchat. „Tohle je pan Fu. Trenér basketbalového týmu na naší škole. " Pohlédla jsem na staršího může. Mile se usmíval. Nevěděla jsem, že někdo jako on trénuje tady basket. Vidím ho poprvé. Natáhl ke mně ruku a já s ní nejistě zatřásla. „Víš Marinette, ve vašem školním týmu jsou jenom kluci. Proto mě zarazilo když jsi se tam přihlásila. Chvíli jsem zkoušel a bádal jestli je to dobrý nápad vzít do týmu holku. Když se kapitán Adrien Agreste řídí pravidlem 'bez holek'. "nechutné pravidlo. Ale pokračuj. „Příjmu tě do týmu. Jsi dívka a nějak mě moje smysly nutí tě do týmu přidat. Přijdeš mi chytrá a vyzrála na to, abys všechny kluky v týmu nějak zkrotila. Jsis teda vážně jistá, že chceš do toho jít?" Prohlédl jsi mě. Já to naštěstí udělala dříve než on. Jsem si tím vážně jistá? Jít do toho a stát se součástí týmu. Něco mi říká, že bych od Adriena dostala ještě větší peklo. Jenže risk je zisk. Nesmím se toho bát. Prostě se opřít do všeho a zkrotit tu bestii ve mně. Když o tom sním, tak to nemůžu změnit ne? Nakonec jsem teda souhlasila.
„Výborně, tady máš přihlášku a informace. Budu se na tebe těšit na prvním tréninku Marinette." Řekl, když mi podal skoro stejný papír jako Alye. Ve mně to tancovalo radostí, jako kdybych sama v sobě slavila silvestr. Ale taktéž se mi kladlo nekonečno otázek, jak tohle vše dopadne.
Cestou do třídy jsem si složila papír do kapsy a s úsměvem na tváři jsem ve třídě usedla vedle Alyi. Pohledy se na mě opět přilepily. Hlavně její. „Co ti to tam udělali bože můj? Usmíváš se jak na drogách. Stalo se snad něco? " Hnedka se začala vyptávat, když jsem dosedla vedle ni. Opřela jsem se o židli a usmála se někam do prázdná. „Ano stalo. A zkus hádat co. Máš tři pokusy."

Dneska kapitola pozdě já vím, já vím. 😅😂 Bohužel jsem celý den neměla moc času, takže vše na poslední chvíli zejo 😂👌 snad nevadí, že jsem si teď přes víkend dala malinkou pauzičku, beztak kapitola nemůže být každý den, to by pak byla nuda 😏 Mari se teda konečně dostala do týmu. Tak jsem celkem zvědavá na Adriena, co s ním vymyslím.. Muhaha 😂 přeji každopádně krásný zbytek prázdnin (za dva týdny je škola, a ano, budu to připomínat :D) zatím pa❤️