100 bodů

Celý den jsem na to nepřestávala myslet.

Úplně jiný Adrien. Úplně jiný pohled jsem na něj měla. Přišlo mi, jakobych nemyslela na nic jiného. Jen na jeho lehký dotek když jsem házela na koš. Jak se na mě usmíval když jsme se chystali jít spát. Jak jsme včera ráno nepozorovaně utekli, když vešla uklízečka. Nejraději bych si teď profackovala, myslím na to nerada, ale na druhou stranu i ráda. Tyhle pocity jsou strašné. Chtěla jsem dostat pěstí a probrat se z toho všeho. „Fajn co s tebou je do prdele." Práskla předemnou moje skříňka která byla před chvílí otevřená do kořán. Kov hlasitě se rozezněl až mi zapískalo nepříjemně v uší. Naštvaně jsem na Alyu pohlédla. Myslela jsem si že jsem ze sebe vydala nejhorší výraz, ale Alya a její naštvanost mě přesvědčila okamžitě. „Nic." Odpověděla jsem chladně. „Nedělej, znám tě moc dobře. Včera jsi nebyla ve škole, už pět minut čumíš do otevřené skříňky a usměvavě se šklebíš. Takže, kdo to je a ví to Luka?" civěla jsem na ni jak na ducha. Prostě Alya, ví vše a nemusíte ji říct ani slovo. Povzdechla jsem si a snažila co nejrychleji vymyslet výmluvu. Pak ale prošel kolem mě, jeho skupina s Chloe. Nasazoval ten svůj egomoidní výraz dokud si mě nevšiml. Usmál se, mile stejně jako tu noc. A Alya to vše sledovala. Spatřila jsem ty její strašidelné kaštanové oči. „Aha! Tak tohle bych od tebe nečekala." Zaraženě skřížila ruce na prsou. „Nic mezi námi není. Omylem nás společně zavřeli v tělocvičně minulou noc. Proto jsem včera nebyla ve škole, dobře? Vyřešeno, už to nebudeme řešit." Odsekla jsem a zamkla skříňku. „Jo jasně, takže jste spolu-"
„Alyo fuj, tohle by mě nenapadlo."
„Tebe ne, ale jeho určitě ano. Takže, kdy se do dozví Luka?" Stále mě naštvaně pozorovala. Dala jsem oči v sloup. „Jen jsme si povídali, na tom není nic špatného. Zjistila jsem že není tak zlej jak se zdá. Jinak se vážně nic nestalo, tak už se mě na to prosím přestaň vyptávat Alyo, děkuji." Luka. Slíbila jsem mu že se s ním nebudu bavit. Je mi jasné, že kdybych Alye řekla že jsem ho s Adrienem podvedla - což se nestalo - neřekla by mu to, nebo se aspoň o to pokusila, nevykecá nic takového. Spíš mě trápí to že na něj myslím teď víc než na Luku, jakoby mě ovládal ale nechtěně. Bylo mi špatně. Otočila jsem se od Alyi zády a chtěla odejít. Popadla mě za zápěstí. „Jen nechci aby se ti něco stalo." Řekla klidně. Pustila mě a ústa pomlkla do pouhé čáry. „Víš, jsi moje nejlepší kamarádka. Mám o tebe strach."
„Ach bože, jsi stejně paranoidní jako Luka. Slibuji že vše je oká a já se s ním pokusím nekomunikovat." to už jsem zkoušela a dopadlo to, že jsme oba zůstaly přes noc v tělocvičně. Alya se konečně pousmála. „Fajn, ale jestli ti něco udělá, tak ho zbiju do krve a tvá fotka z narozek bude venku." Uchechtla se a poté mě objala. S tím že ho zbije nežertovala, to mi bylo jasné. Alya je toho schopna někomu něco udělat jen kvůli mě. „Dobře." Usmála jsem se. Poté už jen s myšlenkami na něj jsme obě odešly do třídy.

Nemohla jsem to už udržet. Utíkala jsem, taška mi sem tam vlala a bylo mi u zadku jestli mi z toho něco vypadne. Prudce jsem otevřela dveře, div že se nerozbily a kdyby jo, co by se stalo, nic. Zamkla jsem za sebou jen tak tak a naklonila se nad bílou mísou plné nechutné vody. Obsah mého žaludku najednou skončil v záchodě. No, nebylo mi dvakrát dobře. Slyšela jsem jak někdo přišel, ale měla jsem nezájem. Teď jsem měla hlavu kolem a zvracela můj oběd který jsem ani nejedla. Vlastně nevím co ze mě vyšlo. Když jsem byla konečně prázdná, zakašlala jsem si. Stále jsem měla tu hnusnou pachuť směsi všeho. Utřela jsem si pusu do rukávu a poté pohlédla do zakalené toaletové vody. „Panebože." Nakrčila jsem nos a spláchla.
Vyšla jsem až jsem si byla jistá že tady jsem úplně sama. Pomalu jsem otevřela dveře. Předemnou se objevilo zrcadlo. Spatřila jsem sebe. Hlava se mi třásla, všechno kolem mě řinčilo. Jakoby mi někdo dal na hlavu hrnec a bouchl do něj kladivem. Byla to bolest. Opřela jsem se o umyvadlo. Chvíli jsem přemýšlela co dělat. Pustila jsem vodu a umyla si obličej. Možná mi to ulehčilo hlavu. Stále jsem nemohla nepřestat myslet na Adriena. „Co to semnou je?" Opakovala jsem si. Miluji snad Luku, Adrien je nechutnej, zlej a praštěnej. Ale něco má něco co půlka mého těla chce a druhá ne. Mám teď ještě větší strach z Luky. Cítím k němu něco co k nikomu jinému ne, tak proč mám plnou mysl Adriena? Pokud se chci tohohle pocitu zbavit, musím přestat se s tím zasraným blonďákem vídat. Přestat na něj koukat a dělat že neexistuje tak jako to bylo a doufám že i bude. Jinak se zblázním.

Mno,dalsi kapitola zase o trochu později no. Tak snad nevadí takovýhle odstupy😂 naštěstí se budu snažit vydávat co nejvíc, ale víte co, devátá třída tenhle rok přijímačky, velký špatný přichází 🤣 snad se vám dnešní taková menší kapitolka líbila 😌 zatím Čusík 🙈