100 bodů

Slabý podzimní vánek mě praštil do obličeje.

Celej náš tým se za společných zvuku kroků a dechu vytácel z ohromného stadionu. S pocitem vítězstvím v krvi. Ještě před pár minutama nosili Kim a Nino Marca na ramenou. Bůh ví proč zrovna oni a proč zrovna jeho, možná proto, že je oproti ostatním dvakrát tenčí. Po nekonečném koukání do země a potemnělém povídáním v uchu Wayhema a Kima o tom, kdo má víc holubů v nose, jsem se podívala na Adriena. Tak o dvacet centimetrů větší kluk šel předemnou, jeho blonďaté vlasy se sem tam houpaly... Nadechla jsem stud ve vzduchu. Lehce se mi tělo zachvělo. K autobusu nás dělilo pár metrů, míchali jsme se s diváky, kteří nás po celých čtyřicet minut zápasu upřeně sledovali. Konečně jsem najednou spatřila Adrienuv kamenný obličej. Na postup do dalšího kola se netvářil moc nadšeně. Pořád ovšem nedokážu z hlavy dostat jeho hru. Míč nikdy nezůstával na místě, dribloval, přihrával a házel se do koše každou chvíli. Jenže to nebylo jediné odkryté tajemství... Moje hra, jak to všichni říkají. Byla jsem monstrum. Vychytala jsem každou jejich nahrávku, míč se jim do rukou nedostával díky mě několik minut. Dokázala jsem přehonit všechny i přes to, že jsem se rozběhla pozdě. To všechno on udělal. Upřímně se bojím co přijde dále. Najednou jsme konečně zastavili u autobusu. Tašky jsme narvali do dolní části busu a postupně nastupovali. Adrien pořád ani nepípnul a i přesto jsem si k němu zase sedla. Už jsem to očividně brala automaticky. Chvíli se Milo dohadoval s panem řidičem, bylo mi jedno co to bylo, hlavně jsem už chtěla být ve škole. A nejlépe i doma. Adrien měl nepochybně něčeho plnou hlavu, trápilo ho něco. Cítila jsem to. Stud mi projel tělem. „Jestli si myslíš,že tím skončí tvůj osobní trénink, tak..."
„Ja nechci aby skončil." odsekla jsem ho zaraženě. Pochopila jsem, proč mě trénuje takhle. Proč dělám něco jiného než ostatní, bylo to mé vlastní zlepšení. Hlavou mi probleskla vzpomínka na tátu.
„Fajn," řekl tence „to je dobře." 
-
Na jaře vždy začíná nová éra. Tak mi to teda jako malé přišlo. Čerstvá vůně kopretin a plevelu. A jak mi chyběl ten otravný hmyz. Jenže ze všeho nejvíc,když se začíná oteplovat se těším na hraní basketu s tátou. Konečně po dlouhých čtyřech měsících jsme šli na naše blízké hřiště si zahrát s tátou. No myslela jsem si to, však takhle jsme to vždycky dělávali. Jenže tentokrát tam už někdo byl a táta ve vytahané mikině se culil stejně tak když dopeče sušenky. „Dneska si semnou nezahraješ." pověděl mi zdálky, když jsem konečně spatřila těch pět dětí pod košem. Za pár dní jsem měla mít narozeniny a moje devíti leté já s žádnými kamarády nechtělo se k nim ani přiblížit. Ovšem můj táta na to měl jiný názor. „Ale já chci hrát s tebou, nechci to měnit."
„Někdy člověk potřebuje změnu, aby se přiučil" řekl s pevnou tváří a přesto šťastným knírem „k tomu, jsi nikdy s nikým jiným nehrála, pojď bude to zábava." nevěřila jsem mu a ani těm dětem tam. Přesto to bylo něco nového a jiného. Pak přišly moje desáté narozeniny, dvojciferný věk a dort ve tvaru basketballového koše. Po měsíci táta zemřel a já už na míč nesáhla.
-
Nechtělo se mi s ním mluvit, celou cestu ke škole jsem přemýšlela. Na tátu,na basket na Adriena. Seděl vedle mě a ani se nehnul. Tvář měl jako kovadlinu. Jediný co jsem slyšela celou jízdu byl Kim a jeho divné storky. Upřímně jsem žádný z nich nevěřila, protože yetty neexistuje.
Ještě že už zastavil ten podělaný autobus. Na nic jsem nečekala a vyšla ven. Celej náš tým se rozloučil a každý si šel svou vlastní cestou po tom, co autobusák odjel. Každý až na Adriena. „Ty nejdeš domů?" zeptala jsem se ho ve stále větrném počasí. „Přijede bodyguard"
„Jo jasně, já zapomněla. Ty jsi přeci bohatý." Usmála jsem se mému malému vtípku, Adrien však nehnul brvou kromě toho, že mu vítr pohrával s kukuřičnými vlasy. „No tak se měj." nakročila jsem vpřed, zády k němu. Po dnešním zápasu jsem se těšila do teplé vany.
„Nevím proč se mi to děje." ozval se hrubý hlas, ve kterým jsem slyšela smutek. Otočila jsem se pravým uchem na něj. „Co se ti děje?"
„Vždy po zápase, nevím co se sebou mám dělat. Přemýšlím, nad životem, nad smrtí, nad láskou, na to co by se dělo kdybych někdy prohrál." kdybych někdy prohrál. Chce tím říct, že nikdy neprohrál?
„Ty jsi-"
„Ne, víš že náš tým nikdy nevyhrál šampionát. Vždy prohrál a to jen kvůli tomu, že jsem tam nebyl."
„Proč jsi tam-"
„Můj otec." dál už jsem se nevyptávala. Jeho otec je slavný návrhář, moc se o něm nezmiňuje, jen když jsme my dva spolu.
„A možná kvůli tomu se po zápase chovám divně. Jenže teď mám strach Marinette. Protože nás čeká další zápas s ním" s ním? S kým? Nevím čeho se mám bát jeho nebo toho o kom mluví. Adrien teď rozhodně nebyl v pořádku. Najednou se z rohu ulice objevilo černý na mě až moc drahý auto. Adrien se ovšem nehnul stále koukal někam skrze mě. „on je důvod, proč jsme vždycky prohráli a já tam nebyl kvůli mému otci. Nedovolil mi s ním hrát jakýkoliv západ. Je ještě větší monstrum než já, než ty. A teď když budeme v kvalifikaci s ním budeme hrát další zápas"
Auto prudce zabrzdilo a Adrien pomalu nastupoval do auta. Otevřel dveře a pohlédl mi až do duše. „Felix, můj bratranec." s těmito slovy auto zabouchl. Do pár sekund s hlasitým motorem a pískající gumou zmizelo.

Zdravíčko <3
To jsem zase já, buď mě po takovéto době budete mít plné zuby nebo budete skákat radostí, že jsem se ozvala.
Haha, už je to měsíc, a za to si sypu popel na hlavu 😫 bohužel tahle kapitola byla trochu voříšek, ale já to zvládla na krásných 900 slov... Uf
Tuhle knihu píšu přes rok panebože a ještě tam chci dát tolik věcí. Takže se máte ještě hodně těšit.. Menší spoiler: bude to teď spicy 😈

Užívejte prázdnin dokud ještě jsou, pak už nebude čas na zábavu... Zatím čauko✌️