100 bodů

Tik tak, tik tak. Dlouhá utrpená škola.

Dneska nám odpadl trénink, Alya je nemocná ( beztak se ji jen nechtělo do školy) a už píšu třetí test za dnešek. V hlavě se mi lámaly, předháněly a zase objevovaly myšlenky z toho co mi Adrien primadona Agrest řekl. Ono to má bratrance?! Ono je jich víc?! Otázka, jestli je to špatně nebo dobře. „Poslední minuta." ozvalo se z katedry od profesorky protivné alias nenávidí všechny lidi na světě. Kurva, kurva, kurva! Zaškrtala jsem náhodně zbylé odpovědi, a doufala že to bude nejlépe za céčko. Odevzdala jsem s kyselým obličejem papír a vrátila se do lavice. Ještě že mě čeká poslední hodina. Podívala jsem se rychle na telefon pod lavici, abych se ujistila. No super společenské práce, přesněji keramika a tu mám s Adrienem. Dneska jsem ho na obědě nezahlédla, tak snad tam nebude, nevím pořád co si mám od toho zápasu myslet. Prostorami školy se to otřáslo zvoněním... No konečně, s hlukem mých spolužáků jsem odešla ze třídy. Šustění hlasů ostatních a poslouchání pomluv navzájem mi proklouzávalo z jednoho ucha do druhého a ven. Procházela jsem skrze ty stejné chodby se skříňkama. Bouchání plechových dveří a polorozpadlé učebnice dodávaly tu správnou atmosféru. Zase jsem zahlédla muckají sí se lidi na každém rohu budovy. Nechápu proč s tím nic neudělají. V televizích které sem před týdny nainstalovala Alya a její zprávy teď se objevil jen Nino s informacemi pro další týden. Koukla jsem se vzhůru. Keramická dílna. Ach jo, ta učitelka je na mě zasedlá. Vůbec se mi tam dneska nechtělo a to jak furt musím myslet na Aidrienova slova semnou zachvělo. Najednou zazvonilo na další hodinu. Jaká škoda, tak půjdu domů. Otočila jsem se a vydala se kupředu, zády k učebně. Kdyby jen moje hlava nenarazila do té tvrdé hrudi. „Zdravíčko." bílé zuby se zaleskly jak v animáku. Mastné blonďaté vlasy zatřpytily jak discokoule. „Čau." zachraptěl mi hlas, ale s Aidrienem to ani nehlo. „Ty snad nejdeš do třídy?" kejvl hlavou směrem ke dveřím. „Jo jdu. Ale dámy první." zšklebila jsem se a dala mu volnou cestu, aby mohl vejít první. Adrien se ironicky usmál, možná jsem ho urazila ale to přežije. Adrien vtrhl rychle do třídy. No jeje to bude pozdě. „Adrienge Agreste a Marinette jdete pozdě na hodinu."Blonďák si poklepal na neviditelné hodinky. „Jedna minuta slečno učitelko."
Zakalené staré oči na nás zamhouřily. „Stejně vám napíšu pozdní příchod, stoupněte si ke svému pracovnímu stolu."
Adrien protočil očima, jediná volná místa byla vedle sebe v zadu. Pomalu s nulovým pocitem viny jsem si sedla. Před námi na stole se leskla hliněná věc, do které Adrien hnedka nabořil prst. Sebrala jsme první zasteru co jsem viděla položenou a hodila si horní očko přes hlavu. „Mohu?" letmo se mi dotkli masivní ostrouhané prsty. Adrien držel tkaničky od zástěry a veselé se usmíval. Lehce jsem kývla. Udělal mi tam téměř dokonalou mašli, puntičkářska chvilka nesměla očividně chybět. Učitelka začala kreslit na tabuli obrazec který budeme dneska modelovat, jaké utrpení. Čárka po čárce a byl z toho hluboký talíř. Prsty od křídy utřela do zástěry. „Nechci po vás obyčejný talíř, mějte představivost, vymodelujte nějaký sortiment který talíř vylepší." dořekla a kolem se začalo špitat co kdo bude vyrábět. Podívala jsem se na stůl, hlína se mi vysmívala. „Nemám představivost" zabručel Adrien, vytáhl telefon a začal tam něco hledat a klikat. Měl totální ignor a ani se mu nedivím. Je to přeci Agrest, ten se z toho vyvlíkne jako vždycky. Roztočila jsem nejdříve točnu a tvrdou hmotu pořádně namočila. Stala se z ní pěkná blátovina. Točna na které jsem měla položené ruce mě lehce šimrala z toho jak jsem se snažila vytvořit dokonalý talířek. Začínalo to parádně, hlína se mi vlnila a zbytky vody stékaly po prstech. Točna přestávala se vlnit a tak jsem ji znova roztočila, více než jsem měla. Talíř v podobě misky se roztrhl. Nervy jsem do toho bouchla, bláto zmuchlala a začínala dělat druhý pokus. Adrienovi nabíhali koutky nahoru dokud se neuchechtl.
„Něco vtipné?" štěkla jsem.
„Vůbec, jen jak s tím zápasíš." nedokázal udržet úsměv, že mu z toho napínal celý obličej a každé zákoutí na něm. „Tak si to zkus sám, vždyť stejně nic neděláš." usmála jsem se pro sebe, snad už mě nechá být a já budu moct po tomto šílenství jít domů a spát. V tu chvíli mi svalnatá ruka projela přes rameno až k loktu. Pořádně to zastudilo, když jsem se leknutím podívala měla jsem bahenitou hlínu po celé paži. „Děláš si prdel ne?!" křikla jsem po něm, až se učitelka zvedna a začala mě očumovat.
Nevšimla jsem si ji a popadla kus hlíny a hodila ji po tom krásném a nenavidenem obličeji. Hnědá věc připomínající šišku ho trefila přímo do ďůlku kde má oko. Smích ho přešel a nastal vážný výraz, naštěstí ne tak vážný jako když hraje. „Máš to mít." další kusanec hlíny mě trefil a opatlal mi nejen zasteru ale i kalhoty, tričko a vlasy. Vlasy do prdele! Adriena jsem měla plné zuby, v prstech jsem zmáčkla a rozčvachtala další kus, to už se Adrien primadona napřahoval a jemu to skončilo ve vlasech a mě taky na nějaký ne moc příjemný části těla.
„Dupian- chengova jsi po škole!" zaječela přes celou třídu učitelka. Samozřejmě že jen na mě. Adrien měl úsměv na tváři. Hajzl, kripl. Ztichla jsem a utírala si z tváří uschlou hlínu. „Agreste ty se nesměj, po škole tady budete oba." Smích ho najednou přešel a mě se objevil. Naše bitva skončila a já zbytek hodiny už kašlala na nějaký talíř a snažila se dostat ten humus z vlasů. Jaká paráda, jen díky němu tady budu o hodinu déle.