100 bodů

Ten zvuk byl nesnesitelný.

Už jsem to nemohla vydržet. Po několika protočení na posteli, jsem se konečně odhodlala k tomu podívat se na mobil. Budík mi vyzváněl už nejméně deset minut. Myslela jsem si to. „Achjo... " Zabrblala jsem protivně a natáhla se po neposednem telefonu. Bylo půl deváté. Sakra. Půl deváté. Okamžitě jsem vystřelila z postele, až jsem málem narazila do stropu. Mám palandu těsně nad stropem, pod padacími dvířky na střešní verandu. Chybělo málo abych je omylem hlavou otevřela. Seběhla jsem schůdky a okamžitě popadla čisté oblečení a kartáček na zuby. Mezitím co jsem si na půl čistila zuby, jsem se snažila obléknout. Tím že jsem skákala po pokoji jsem se snažila nasadit pravou ponožku. Vůbec mě a mou inteligenci nenapadlo že si ji můžu nasadit v sedě. „Marinette co to je tam nahoře za rány?!" Začala na mě křičet máma když se mi to konečně povedlo. Popadla jsem svuj batoh a okamžitě sešla ze schodů mého pokoje do obývací kuchyně. „Dobré ráno Marinette." Řekla mamka, když zrovna vytahovala z trouby čerstvé sušenky, přesně ty, které dělal táta. „Musím jít,mám tě ráda." Jednu tu čokoládovou pochoutku jsem popadla. V tom mě mamka ale přinutila zastavit. „Počkej mladá dámo, kam to jdeš?"
Řekla mile. Takhle milou, když jsem zaspala do školy, jsem ji neviděla už několik let. Mamka mi vždy říká ať vstanu a opakuje to nejméně desetkrát, jenže teď byla naprosto v pohodě. Ne že by nikdy nebyla v pohodě, miluji ji a je skvělá, ale od té chvíle co odešel táta mi přijde den co den jiná. Buď má velké změny nálad, nebo je protivná, nebo má dny, kdy ji je všechno jedno. Dříve jsme společně chodili k psychologovi,teď už tam chodí jen máma. Psycholog říkal, že už jsem se ze ztráty taťky dostala. Jenže, já pořád na něj myslím, připomínám si naše společné chvíle a snažím se splnit náš společný sen.
Vykouleně jsme se podívala na mamku. „No přece do školy." Zmateně jsem řekla. Mamka se usmála a protočila očima, jako bych byla nějaká hlupačka. „Vždyť je dnes svátek, nejde se do školy ani do práce." achjo, tohle jsem celá já. Jakto že mi to nedošlo. Uvolnila jsem se a hodila pod schody do pokoje batoh. „Kam zase jdeš? " Ozvala se znova uprostřed voňavé kuchyně. Kousla jsem si do horké sušenky a unaveně odpověďela. „Do postele."

Nějak jsem neměla náladu na nic. Nejen po mém plašném probuzení, ale celkově. Z dojmu, že za dva dny jdu s Adrienem na ples. Přemýšlela jsem, jestli nemám dělat nějaký kostým, jenže sám Adrien řekl, že sežene od svého táty. To je celý on, ani jsem si neuvědomila, že od té chvíle, co se spolu vídáme a neřveme na sebe vzájemně, mi přestává vadit ta jeho nafoukanost a posedlost svého taty, nebo aspoň jeho penězi. Nechtěla jsem si to přiznat, ale připadalo mi, že ho vychovávám k lepšímu. Adrien mi přijde každým dnem milejší, koho by přece jinak pozval na ples? O Chloe jsem už ani neslyšela. Přemýšlím, jestli po tomhle všem mám být na sebe pyšná.
Uprostřed mého přemýšlivého dunění u domácích úkoly někdo zazvonil na celý byt. „Marinette jdi tam!" Křikla na mě máma. Já jsem se okamžitě odrazila od kolečkové židle. Byla jsem na jednu stranu ráda, že si mohu nachvilku odpočinout od úkolů. Seběhla jsem schody do obýváku, rychle si nandala domácí papuče a vyšla z bytu.
Seběhla jsem co nejrychleji schody pod modrým kobercem na chodbě, která vedla až dolů do naší pekárny. Jakmile jsem se dostala ke dveřím do pekárny, otevřela jsem je a vešla dovnitř. I když mamka za dnešek už zavřela, stále jsem cítila pozůstatky dnešních čerstvých croissantů a chleba. Ta vůně mi vždy připomínala tátu. Tátu, který vařil všelijaké druhy chleba. Vanilkové croissanty a brownies s třešnovou náplní. A tatoty duhové makronky jsem měla nejraději, naučil mě nejen hrát basket, ale také všechno co vím o pečení. S rozcuchanými vlasy a v teplákách jsem otevřela hlavní dveře pekárny, až se trochu zahoupala vysačka s oboustranným nápisem zavřeno, či otevřeno. „Ano?" Řekla jsem poloznuděným výrazem na chlapa co tam stál. „Ahoj Ma-" než mi došlo, že je to Adrien alias primadona. „Co tady děláš? " vyjela jsem na něj zuřivě. Chudáka jsem ho nenechala ani domluvit, až se překvapeně lekl. V tu chvíli mi bylo jedno co měl na srdci, zajímalo mě spíše, jak zjistil moji adresu a proč mě otravuje ten parchant. Chtěla jsem si ho celého prohlédnout, až jsem si všimla krabice kterou drží. „No já, přinesl jsem ti něco." Adrien mi něco přinesl? Adrien se choval mile? Něco tu nesedělo. Zmateně jsem se na to podívala a pak koukla k němu do očí, do těch přehnaně zelených, až kyselých očí. „Ehm? A co to je?" Zmateně jsem si prohlížela černou krabici od bot. Adrien se uchechtl. „Neříkal jsem, že seženu na ten ples nějaký kostýmy? Tak tady ho máš. Je to jediný kus na světě od táty, speciálně pro nás." Pyšně se naparoval frajírek. „Pff, no dobrý prosím tě, doufám že to není nějaká blbost." zasmála jsem se a otevřela na půl krabici, než mě teda zastavil. „Hele, ani to nezkoušej, podívej se na to až sama." usmál se debilně. Já jen protočila oči. „No coje? Nechci aby jsis to teď rozmyslela, protože tě mám přečtenou Marinette Dupian-chengova. " irnociky s krabicí v ruce jsem se podívala do toho blbeho obličeje. „Hm, no jasně. Jsi strašnej." Dala jsem mu ne moc hezký kompliment. Nad kterým se Adrien samozřejmě usmál jako sluníčko. „Já vím, proto semnou jdeš na ples. Takže tě tady v pátek vyzvednu a doufám, že budeš mít ten kostým na sobě."  Mrknul šarmansky. Dřív než jsem stačila cokoliv říci na svou obranu, odešel za roh a pak už temně šel slyšet motor nějakého fakt luxusního auta. Se smíšenými pocity jsem vešla zpět do tepla domu. Možná že jsem s tím měla počkat až v pokoji, nebo na ples, jenže mně moje svědomí a zvědavost nedala. Pootevřela jsem krabici a lehce nakoukla. Jakmile jsem uviděla červenočernou barvu, už se mi o tom kostýmů udělal svůj vlastní obrázek...

Je to tady😂 další kapitola! Jej, kolikrát to ja ještě budu opakovat, asi když jste to přečetli až sem, tak je jasné, že je to další kapitola(dobře už přestanu 😂) Já vím, že tentokrát se čekalo trošičku déle.. Holt, covid mě vždy nějakým způsobem vyždíme. K dnešní kapitole nemám moc co říct, spíše byla taková na odlehčení XD jen by mě zajímala jedna otázka... Máte nějakou představu, co za kostýmy bude Adrien s Marinette mít? 🤫 🙆‍♀️ Celkem mě překvapuje, že už se blížím k 20 kapitole a já mám stále ještě hodně věcí co chci do příběhu zakomponovat😅 zatím se mějte, u další doufám že brzké kapitole 🥰 (tohle jsem psala vždy a vždy mi trvalo dlouho než byla další venku, takže na to moc nesázejte 😂🙈)