100 bodů

Tak trochu jsem nechápala co se tu děje.

Do hlavních dveří nosili nějací chlapy televizi, reproduktory, kamery a další blbosti. Nechápavě jsem kolem nich prošla. Celou dobu jsem to bez jakéhokoliv důvodu sledovala. Poté jsem si všimla jak Alya se s jedním z těch chlápků baví. Držela v ruce desky s propiskou, už mi bylo tak nějak jasné co se tady děje. Nebo aspoň kdo to má na svědomí. Podezíravě jsem k ní přišla až když dokecali. „Mám se snad ptát?" ušklíbla jsem se.
„I kdyby ses neptala stejně ti to řeknu." Odmlčela. Poté se rozhlédla kolem sebe. „Ta televize půjde tamhle nahoru, aby na ni šlo vidět z celé haly." Pokřikla opět na někoho. Ostatní žáci si toho podivného povyku nevšímali, prostě dělali to co dělají vždy před vyučováním. Flákaj se, nebo si píšou taháky. Opět jsem podezíravě se podívala na Alyu. Posunula si brýle ke kořenu nosu. „Když jsme měli poradu kvůli novinám ve škole dostala jsem skvělej nápad na televizní noviny. Ne, že bychom dostávali papírové normální noviny, ale normálně společně s Ninem odmoderujeme co se stalo za poslední týden nebo den, něco jako rozhlas, ale semnou. A taky Ninem. "
Při vyslovení jeho jménu se ušklíbla. „Byl to i nápad Nina?" Zeptala jsem se jí.
„Nooo, taky se na tom podílel." Trochu křiklavě odpověděla. Rozhodně z něho neměla dvakrát radost, jenže já vím o jejich vztahu své. Co se škádlívá se rádo mívá Alyo. Kdyby mohla tak by mi tuhle větu taky říkala na mě a Adriena. Díky bohu že nemůže kvůli Lukovi, ona ví že miluji jen jeho. „Aha, takže není zas tak špatnej parťák." Ušklíbla jsem se. Ona samozřejmě jen obrátila oči v sloup. „Stejně bych radši byla sólo. Ale na zabití není, na zabití jsou ty jeho vtípky který pořád říká, nemysli nic vážně."
„A ty snad někdy něco myslíš vážně? " Uchechtla jsem se a nasadila na ni ironickej úšklebek. Alya se trošičku začervenala, ale o Ninovi pak už nepadlo ani slovo. „A co ty a první trénink?" Napjatě se na mě otočila. Teď asi přišla řada na mě se jí vyzpovídat. Vyhrnula jsem si krátký rukáv trička a ukázala jednu z několika modřín. Měla jsem skoro celé fialové rameno. „To tě Adrien zmlátil?" Ušklíbla se, když si prohlížela fialový flek. „Ne tak do cela. Celou dobu jsem trpěla a dělala toho víc než ostatní. Musela jsem stát uprostřed tělocvičny a vychytat každou střelu která na mě letěla. Jenže víš, ono je celkem těžké chytit deset míčů najednou. Mám modřiny i na místech kde jsem si myslela, že nikdy modřinu mít nebudu." Stiskla jsem pevně rty a nechala, ať si Alya udělá svůj vlastní obrázek o tréninku sama. Cítila jsem od ní, že kdyby chtěla vybuchla by smíchy, naštěstí se ovládla. „No, budeš si moct ještě hodně máknout." Asi tohle mělo naznačovat něco jako povzbuzení , jenže Alya na tohle není moc dobrá, spíš mě do všeho rve po hlavě. Jako vždy.
„Jestli mi nedáš opsat ten úkol tak tvoje opilé fotky z mých narozkách budou viset na blogu." Vyhrožovala mi jednou. Ano, moje opilé fotky. Stalo se to minulý rok na Alyiny narozeniny. Prej že mě bude hlídat a nebude mě nutit do žádného alkoholu. Uběhly dvě hodiny a už jsem byla nalitá jak zedník co přišel z práce do hospody a dal si tak dvacet  panáků. Alya si vše samozřejmě musela zdokumentovat. Je už asi nad míru jasné, že mých trapných fotek má více. Sice mi můj instinkt říká, že by nikdy někam nic nedala, ale člověk nikdy neví co ta holka na vás nafičí.
Ustaraně jsem se na ni podívala. „Já věděla, že to byl špatný nápad se tam přihlásit."
„Hovno špatný nápad. Adrien tě chce jen vykolejit aby jsi to vzdala." Tomuhle už říkám povzbuzení. Trochu mileji jsem se na ni usmála. Dokud mi síly stačí, tak budu v týmu a budu se snažit. Nejen z toho důvodu, abych si splnila svůj malý sen, ale abych ukázala Adrienovi s kým má tu čest.

Mrholilo. Nebylo zrovna nádherně, když jsem vešla ze školy. Ale ta vůně. Miluji vůni deště. Je to něco nepopsatelného. Jakoby vám tělem procházelo těch tisíce a tisíce kapek z nebe. Říká se, že když prší tak nebe pláče. Pff, pěkná kravina. Uchechtla jsem se v hlavě. Mírněji se usmála a šla do toho vlkého počasí. Neudělala jsem ani krok a na svém zápěstí ucítila chladnou ruku. Lekla jsem se. „Dneska nejdeš domů sama můzo." Oslovil mě kouzelný hlas. Otočila jsem se na něj a více do široka se pousmála. Stiskla jsem Lukovi pevněji ruku a společně šli dál od školy k nám domů. K naší malé skromné pekárny. „Jak se ti zatím líbí nový školní rok Marinette? Není toho na tebe trochu moc? " Staral se opět Luka. Druhou ruku jsem bezmocně dala do kapes bundy a směle se pousmála. „Jo, dobrý. Přihlásila jsem se do basketbalového týmu." ucítila jsem jak se Luka napjal. Možná nebylo zrovna dobré mu to říkat, určitě ne teď. „Jako náš školní basket?" cítila jsem jak je stále nepjaty a nechtěl přestat. I přes naše spojené ruce jsem cítila jeho zběsilí tlukot srdce. „Jo." Odmlkla jsem. Kousla jsem se do vnitřka úst a netrpělivě vyčkávala co má Luka na srdci. „Mari, to nebyl dobrý nápad." Měl pravdu, i já si tohle říkám. Ale tak nějak pořád tam chci bejt, něco mě tam táhne. Jo jasně, touha po tátovi, můj malý sen. Jenže není to všechno, ještě něco v tom je a nějak  mi něco v mojí hlavě říká abych nezjistila co. „Proč myslíš?" Stiskla jsem nervně čelist k sobě, tohle je hra o nervy. „Mám o tebe strach." Řekl jakoby zpíval. Melodicky a ustaraně,jakovy odříkával nějakej jeho verš. Nic jsem na jeho odpověď neřekla. Poté začal zase mluvit. „Mám strach o tebe a Adriena. Je v týmu kapitánem  a nebude ti dělat moc dobře Mari. Nechci aby ses s ním bavila. Není to o žárlivosti nebo tak něco. Ale na téhle škole jsem déle než ty a vím jaký Adrien je. Krutější než vypadá. Může se ti něco stát, může ti něco udělat, může si tě omotat kolem prstu. Já znám jeho triky kvůli němu už přešlo několik dívek na psychiatra. Slib mi, že s ním nebudeš mluvit, nebudeš si ho všímat. Prosím Marinette, já- fakt se o tebe bojím. " Jak to odříkával čím dál více, padala na mě úzkost. Malá úzkost. Na jednu stranu jsem z Luky měla respekt. Ale Adrien je možná krutý a namachrovaný blbeček. Jenže když mu ukážu že není nejlepší a jen nula co se přiživuje na tatínkovi, dokážu mu zdeptat život. „Ale Luko, s tímhle se o mně nemusíš bát. Dokážu pořádně myslet a nenechat si od něj nic líbit." Usmála jsem se na, aby aspoň pochopil jak vážná jsem. Úsměv bohužel asi nestačil. „V tom já ti věřím, ale zkus se od něj vážně držet dál. Nechci ti nic zakazovat. Chci jen aby jsi mi slíbila, že si vážně budeš dávat pozor a nezapleteš se do něčeho."
„Dobře slibuji." Najednou jsem ucítila jak jeho splašený puls a napětí ustoupilo. Což mě také uklidnilo. A než jsem stačila ještě něco říct, stáli jsem před dveřmi naši pekárny.

Ejou, nová kapitola je tady 🤪 po dvou dnech pokud se nepletu, což je super. Jo, dneska se mi vážně psalo dobře a dokonce jsem kapitolu stihla před osmou. No jsem na sebe pyšná 😅😂 než se rozloučím, chci moc poděkovat, že už jsme dosáhli 100 reads. Tyjo, to je vážně rychlé, díky moc ❤️🤩 no nic, už musím jít, neměla jsem večeři a mám strašný hlad 😂 zatím ahoj 🙋‍♀️