100 bodů

Ne. Nehodlám tady s ním zůstat celou noc!

Moje myšlenky byly sem tam a ani jedna nebyla kladná. „No vidíš co jsi způsobila." Složil ruce na prsou a naštvaně na mě pohlédl. Já se stále snažila nějakým zázrakem otevřít dveře, jakkoliv. Věděla jsem že to nepůjde, ale kdyby mě nějaká zvláštní energie naplnila určitě bych to dokázala. Jen škoda že kouzla která by otevřela dveře tělocvičny ve kterých jste uvězněni s někým koho nenávidíte neexistují. „Já? Kdyby jsi na mě nečíhal na každém rohu tak by se tohle nestalo." Odrthla jsem se od dveří a neůprosně hodila rukama kolem sebe. Adrien měl na sobě ještě víc otrávený výraz, i když jsem mu do něj moc neviděla. Jediné co zde vyzařovalo světlo byla skleněná okna na střeše, přes které svítil bílý měsíc. Vidět na krok naštěstí šlo, a kdyby jste se zahleděli na něj pořádně uvidíte i ten škaredý obrys obličeje. „Ach, prostě ti jen dávam na jevo ať vypadneš z mého týmu ty tupko." rozčíleně ke mně dupl. Cítila jsem ten obličej, ten dech a zběsile naštvaný tep. Byl strašný, byl zlí. Kdybych chtěla mohla bych tenhle rozhovor ukončit a celou noc se s ním nebavit. Ale něco ve mně říkalo ať nepřestávám ať ho shodím na kolena. Šla jsem od něj dál a naštvaně házela rukama kolem sebe, vážně jsem ho nechtěla uhodit, tak zla nejsem. Možná. „Panebože!
Ty jsi takový egoista! Taková nicka! Takový kripl! Naprosto k ničemu! Myslíš si že ti patří celý tým, myslíš si, že jsi boží ale nejsi! Jsi jen namyšlený blonďák který umí jen vyhrožovat a šikanovat mladší! Radši tady chcipnu než být s tebou pod jednou střechou celou noc, ty zasranej debile!" vykřikla jsem na celou obří halu, můj hlas se odrážel a dělal ozvěnu kde se rozeznělo moje poslední slovo. Stála jsem skoro uprostřed tělocvičny jak jsem celou dobu dupala a pochodovala naštvaně. Adrien byl odemne jen pár metrů. Viděla jsem sice jen jeho siluetu, i tak jsem se na něj koukla, udýchaná z mého křiku. Najednou ke mně šel a já udělala nepatrný krůček do zadu. „Říkal jsem ať si semnou nezahráváš! A máš pravdu, měla by jsi tady chcipnout! Kdybych chtěl zbil bych tě! Už dávno bys ses tady mohla topit ve vlastní krvy! Byla by jsi zbita do masa a kostí, že by tě ani tvůj táta nepoznal!" Moje zornice se rozšířily. Stála jsem společně s Adrienem přesně na místě uprostřed tělocvičny kam dopadalo světlo z měsíce a já mohla vidět jeho jasný obličej. Pohlédla jsem víš, nademnou byla pěst. Velká tvrdá pěst která by mohla udělat velkou ránu dopředu a já bych se valela v krvy. Jenže nic se nedělo, jeho tvrdá ruka na mě byla jen namířena a čím dál více naštvaně tiskl svoji pěst nad mou hlavou. Jeho obličej, peklo, zlo, agrese, nelidskost. Všechno tohle špatné jsem v něm viděla. Zelené oči mě sledovaly, byly jedovatější než samotný jet zmije. V hlavě jsem si rovnala co mi řekl. Ani můj táta by mě nepoznal. Nepozná, změnila jsem se snad tak moc? Nadávám tady nějakému klukovi. Možná že má Adrien pravdu. Proč to mám dělat, táta tady není, nemusím se o nic snažit. Jen ať mě udeří, jen ať se tady topim v té červené louži. Udělej to. Říkala jsem si v hlavě. Udělej to, zasloužím si to. To už jsem nemohla vydržet. Do koutku oka jsem ucítila tlak, tlak který se mi pomalu nahrnul do celého oka. Adrien a jeho děsivá vystrašující ruka se mi zamlžila. Spadla mi jedna kapka, pak druhá, tohle bylo asi pro mě až moc. Uhla jsem od Adriena a nadále cítila jeho pohled,pohled který ustupoval. I masivní ruka sklesla a já cítila úzkost, na nás obou. „Marine-" Ne, neříkej moje jméno. Už na mě nemluv prosím. Nechtěla jsem být s ním v takové blízkosti. Nechtěla jsem být s ním v jedné místnosti, ale neměla jsem na vybranou. Odběhla jsem pryč, na tribuny, odkud sedí diváci, když tu jsou zápasy. Adrien tam stál zase a sám a bylo mi to jedno. Jediné co jsem teď chtěla, byť sama se svými slzami.

Snažila jsem se nebrečet, nějakým způsobem se uklidnit ale nešlo to. Ono to prostě nešlo. Už si ani nepamatuji kdy naposled jsem se pořádně vbrečela. Tohle ale bylo zvláštní, cítila jsem pachuť prohry, selhání. Co když všechny ty tátovi rady byly jen blbost. Nevěděla jsem co mám teď dělat, jediná věc která mi zbývala byl pláč. „Asi máš pravdu." uslyšela jsem. Brek se ale nestišil. Obličej sem měla ve dlaních a celá se ukrývala před světem, před ním. Cítila jsem jak se posadil vedle mě. „Co?"  Ubrečeně jsem řekla. Brek začal ustupovat, možná to jen chtělo někoho vedle sebe. Nepotřebovala jsem ani zvednout obličej abych ucítila jeho svědomitý  pohled. Chce se mi omluvit? Stojím vůbec o tu omluvu? „Že jsem egoista, zasranej debil, blonďák který umí jen vyhrožovat." Jakmile to dořekl položil svou hlavu do dlani stejně jako já. Dočista jsem nechala slz, už jsem měla jen na tváři uschlé slané slzy. Podívala jsem se na něj. Takhle ho neznám, uzavřeného,nesebejistého,zklamaného ze sebe? Nic jsem na to neřekla, upřímně... Neměla jsem slov. „Máma by ze mě neměla radost." Zahuhlal do dlaní, že jsem mu moc nerozuměla. „Máma?" Zeptala jsem se tiše. Kdybychom tady nebyli sami, nešlo by mě slyšet, jenže teď už v celé škole nebyla ani noha, zvuk se roznášel do každého rohu, i dech nebo tep by jste mohli zaslechnout. Adrien zvedl hlavu a pronikavě se zakoukal v před. „Když mi bylo deset moje máma umřela. Nevím jak, už si na to nepamatuji. Otec mi to nechce ani říct, nemám na ní bohužel skoro žádné vzpomínky. Jen vím to že vždy na mě byla hodná, pečovala o mně a říkávala mi věci, věcí které bych se mohl poslouchat každý den. Něco tak kouzelného jsem slýchával jen od ní."  Zasněně promlouval do celé tělocvičny. Tohle byl úplně jiný Adrien, jako na lusknutí prstu se proměnil na zasněného chlapce.„ Proto jsi teď tak namyšlenej a zlej?" Zeptala jsme se a on se jen vtipně uchechtl. „Haha, ne... Nebo já vlastně ani nevím kdy to přišlo. Víš mého otce to hodně zasáhlo. Od smrti mé matky se nevídáme skoro vůbec. Prej má hodně práce a já.. Už si ani nepamatuji kdy jsem si s ním promluvil. Víš jako malý jsem neměl žádné přátele, táta říkal že maji na mě špatný vliv. Vůbec jsem nechodil na základku, měl jsem učení doma. Ale podařilo se mi tátu přesvědčit a jít na střední a teď nevím co dál. Trčím tady už několik let a za ty roky jsem získal dobrou popularitu. Každý se chce semnou bavit a mě přijde, že mám konečně nějakou pozornost že konečně si můžu dělat co chci a nejsem jak doma, jak ve vězení." jakmile svůj velký a smutný příběh odpověděl opět sklopil zrak. „Neměl jsem ti tohle říkat. Teď se mi budeš smát. Ani se ti nedivím, já bych si sám ze sebe dělal srandu taky." Přišlo mi ho najednou líto. Nevím proč, ale přišel mi najednou že má city, někde uvnitř je i milý Adrien plný lásky, co chce mít fungující rodinu, ale nic takového nemá. „Ne,naprosto tě chápu. Taky mi umřel táta, když mi bylo deset. On mě učil basket, on mi dal ten sen do paměti že chci hrát basket. On ze mě udělal tu nebojácnou Marinette." pohlédla jsem vedle sebe ve stejný moment jak Adrien. I přes tmu která tady na tribunách panovala jsem cítila jeho úsměv, jeho láskyplný a přátelský úsměv. Byl to jiný pocit ho takhle vidět, nebo spíše cítit. „V tom případě se mu to velmi povedlo." Řekl čistě. Najednou jsem měla nutkání se taky usmát a nechat ze sebe vypustit všechen ten smutek. Bylo mi fajn. Z něho mi bylo fajn. „Dík." Odpověďela jsem. Naše pohledy opět odešly a my jsme pohledly na hřiště před nama. Dva koše po stranách které se tyčily a jakoby křičeli 'pojď hrát a vyhraj'. „Nechceš si jít zastřílet?" Namítl Adrien dřív než mě ta myšlenka napadla.
Než jsem se stačila nadát, oba jsme skončili s mýčema- které si Adrien tajné schovává pod divácké sedačky - v ruce a snažili dohodit na koš. „Jsi celkem dobrá Mari. Jen zkus dát ruku víc takhle." řekl když jsem trefila jen síť dole. Levou ruku mi posunul víc pod míč. Ucítila jsem jeho studené doteky. Celá jsem se zahvěla a doufala že to nevycítil. Skočila jsem a hodila. Celá ta koule se klouzla po dlani až na konečky prstů a do vzduchu. A míč čistě a ladně se trefil přímo do prostřed síťovaného koše.

Jo, další kapitola je tady ✌️ já vím, trošku později, ale víte, táta teď nově nainstaloval Netflix. Takže je už asi jasné co jsem za posledních pár dní dělala 😂🤦‍♀️ každopádně jsem ani neměla náladu na tuhle kapitolu. Hodně jsem se na ni těšila ale moje lenost to psát fakt nechtěla 😅 Naštěstí je tady, v celé své kráse, i kráse Marinette a Adriena. Snad se vám to dneska líbilo a zatím ahujky🥰