100 bodů

Upřeně jsem sledovala tkaničky bot.

Seděla jsem na schodech vedle šatnách a koukala pod sebe. Přemýšlela jsem jestli tam vůbec jít. Jít do té hloupé tělocvičny mezi všechny ty kluky, kteří budou asi vyjeveni. Hlavně Adrien. Ne, přece kvůli tomuhle jsem sem chtěla, abych uviděla Adrienuv výraz. Jak se bude asi tvářit, až tam přijdu. Sice to nebyl jeden z důvodů proč tam chci, ale byl vedlejší. Konečně jsem vstala a šla k šatnám, které byly hnedka za rohem vedle tělocvičny. Prudce jsem otevřela dveře s tím, že se půjdu konečně převlíknout. „Co to děláš?!" vyjekl na mě hlas Chloe. Okamžitě jsem dveře znovu zabouchla. Uviděla jsem tam Chloe, ve spodním pradle. Celé tělo se mi najednou otřepalo mrazem. Koukla jsem rovně, kde byly druhé dveře s papírem popsaným slovem Basketball dívky. Hluboce jsem vydechla a vešla dovnitř, kde už nikdo nebyl.

Utáhla jsem si vysoký culík a prohlédla své sportovní oblečení. V hlavě se mi začala honit otázka, jestli nebude divný, když tam budu jediná bez dresu. Vlastně i jediná holka. Rukama jsem si promnula obličej. Fajn, ať si říkají co chtějí, přijdu jako kdybych do týmu byla souzena patřit. Tahle šance je asi jednou za život, tak proč ji promarnit. Popadla jsem flašku s pitím, utahla znovu culík a tkaničky od bot. Otevřela jsem dveře a šla směrem tělocvična. Už jsem začala slyšet klučičí hlasy. Hluboce se znovu nadechla a poté otevřela nejistě dveře. Někteří na mě upřeli pohledy, jiní dělali že je nějak moc nezajímám. „Vítej Marinette." Ozval se Fu. Nějak jsem si jeho šťastného úsměvu nevšímala. Hodila jsem pití na lavičku. Koutkem oka jsem shlédla na uraženého Adriena. Měl neutrální výraz, i tak jsem si všimla vraskách na čele. Byl překvapený, naštvaně překvapený. Sedla jsem si mezi ostatní na lavičku a unávně sledovala Fua co se bude dít dal. Fu si jemně zakašlal a dodal. „Jak jistě víte od příštího měsíce začíná nová sezóna. Proto jsem nechal udělat nábor nových hráčů."
„Jasně, ale já nesouhlasil, že do týmu může nastoupit i holka." Poslední slovo s nechutí polkl. Sebejiste jsem se na něj podívala a nenechala se zahnat úzkostí. Jakmile se naše pohledy opět střetli, jeho hněv narůstal. Přišlo mi, jakobychom začínali mezi sebou válku. „Potřebujete dívčí posilu Adriene." Klidně odpověděl Fu. Samozřejmě že skřížil svalnate ruce v bok a něco si bezmyšlenkovitě mumlal. „Na trénování nejsem stále stabilní, takže dneska trénink odvede kapitán týmu Adrien." Jakmile to dořekl, všichni si začali stoupat a hlavně Adrien, který šel do středu tělocvičny. Tohle bude peklo odříkala jsem si v hlavě. Mihla jsem rychlý pohled na Fua,který se bavil s Adrienem. Určitě se bavili o mně. O kom jiném samozřejmě. Poznala jsem to když se na mě opět podíval jedovatým pohledem. Ještě k tomu jak Adrien má zelené oči, občas fakt nahání hrůzu jak zmije. Jenže já se ho nebojím, nemůže mi ublížit, to by měl velký problém. I když on se dostane z každého problémů, ale doufám že není tak stupidní aby ublížil holce. Adrien spráskl ruce a přišel před námi všemi, aby měl pěkný rozhled. Všimla jsem si jeho čísla na dresu. Devět. Jeho číslo bylo devět. „Fajn, jako první uděláte čtyři kolečka. Za to, že je tady Marinette nová udělá jich šest." usměvavé se na mě podíval. No jasně, jak jinak. Už jsem si začínala říkávat, že tohle byl ten nejhorší mapa d v životě. Co je krucinal fér na tom, že si dám dvě kolečka na víc.
„A ty jako běhat nebudeš?" Odfrkla jsem na něj a on mě okamžitě spražil pohledem. „Nepotřebuji." namyšleně odpíchl.
„Ale potřebuješ, i kapitán musí trénovat."
Adrien si mě prohlédl. „Chceš si jich snad dát osm? " to už jsem nic neřekla. Hádat se s blbcem za nic nestojí. Začali jsme běžet ty kolečka. Celá parta chlapců a mě běžela jako lidská stonožka. Někdo ve předu, někdo v zadu, já uprostřed. „Byla jsi hustá jak si se mu postavila v jídelně, když ti nadával." Pověděl na mě kluk. Nezněl moc udychaně, narozdil odemne. Fuňela jsem jak kráva. „Dík."Zběsile jsem odpověděla. „Já jsem Kim." Usmál se mile. Při běhu jsem si ho stihla kapánek prohlédnout. Kima znám, je to jeden z nejsilnějších týmových hráčů. Občas ale dělá frajera a chce jet sólo. Jinak je celkem v pohodě, už jsem se o něm totiž zmínila. Milej, vtipnej ale má větší ego. Nejvíce mě na něj stejně serou nagelovaný vlasy s melíry. Vypadá jak kdyby ho olízla kráva, ale každý má svůj styl.

Adrien všem začal rozdávat míče. Jo, konečně nějaké házení radostně jsem si myslela v hlavě. Kéž bych věděla co mě čeká. Všichni dostali míč, až na mě. Zmateně jsem pohlédla na Adriena. Věděl že mě nemůže nechat sedět na lavičce. Musím taky něco dělat, ovšem on má plán jak mi z toho udělat peklo. „Takže, všichni se postavíme kolem hřiště kromě Marinette. Ty, bez do prostřed." Ukázal na mě a prostřední kruh, kde se rozehrávají zápasy. Když se všichni jakž takž seřadili, já stala uprostřed všech jako blbeček, pak na mě Adrien krikl. „Snaž se chytat míče, které na tebe budeme házet." Napřáhl se a u toho si pro sebe trochu nahlas šeptl. „A pokus se u toho nezabít." Určitě to pověděl schválně abych to slyšela. Možná to nebude tak špatné, zachytat si. Jenže ono to začalo celkem brutálně. Ne, že by stříleli na mě do rukou. Jako první jsem schytala ránu do holeně. Zlostně jsem se podívala na Nina, od kterého ta rána šla. Pokrčil jen rameny. Než jsem se stihla otočit, další zásah jsem měla do stehna. Pak záda, lítko, zase do stehna, bok, záda břicho, paže. Chytla jsem jen dva míče. Určitě bych jich chytila více, jenže já nejsem na vybíjené, pěkně nefér hra. Achjo, čím jsem si tohle vysloužila? Pořád jsem jen v hlavě nadávala jaký to byl špatný nápad a jak moc se mi chce domů. Pomyšlení, kolik budu mít modřín jsem okamžitě zahnala.

Nová kapitola is here! 😂🙋‍♀️ Já vím, trošku opožděná, ale nějak jsem neměla náladu na psaní, zase 🤷‍♀️😂 no nic, je tu první Marinettin trénink 🤪 zatím nic moc já vím, ale on se tam ten basket rozjede 😏 no nic, mějte se a u příští kapitoly, ahoj✌️❤️