100 bodů

Mnou volnou bundou projel nepříjemný před zimní vánek.

Za pár dnů začíná prosinec a to znamená Vánoce. Vánoce s tátou byly vždy úžasné. Pečení desetkrát tolik cukroví co normálně. Táta dělal dokonce i ve tvaru basketballového míče. K nám do pekárny si lidé chodili pro své objednávky plné kremrolích, makronek, perníčků a madlenek. Vánoce mi od toho dne přijdou horší a horší. Máma těžko udržuje pekárnu v provozu a objednávek je z daleka méně než před pár lety kdy vše bylo růžové. Máma v nich stejně vždy se snaží najít něco krásného, jenže to nám tátu nenahradí. „Nevím zda jsi na mě pyšný." promlouvala jsem ke studenému kameni. Vyryté písmo se mi těžce četlo, a každým pohledem na to se mi sevřel žaludek ale musela jsem mluvit s tátou. Nechutně studený vítr mi lámal a mastil vlasy ve vlhku. „Říkal jsi že na mě budeš vždy pyšný při jakémkoliv úspěchu, ale já nejsem pyšná ani sama na sebe" z pusy se mi rozpínala pára do pohřebního vzduchu. „ Kvůli Adrienovi jsem se možná zlepšila ale je to to zlepšení které jsi po mně chtěl? I kdybych sebemíň vylepšila sve  schopnosti pořád bych nad tebou nevyhrála." špičkou bot jsem Hrabala drobné kamínky a šťerk posypaný kolem hrobů. „Nad vším už jsem prohrála" vzdychla jsem a znova přečetla s úzkosti na srdci a tlakem v žaludku vyrytý text.
„Ne v basketu."ozvalo se za mnou.
Projel mi mráz po zádech, chtěla jsem křičet, jenže moje tělo to popíralo. Křičela jen moje duše. Podívala jsem si na ty sklíčené oči plné zeleně všeho světa. Jako zeměkoule by mě pozorovala. Adrienovi oči nebylo to jediné co mě zaujalo (stejně mě to zaujme pokaždé) jeho kruhy pod očima, mastné vlasy plné cuchů. Buď nespal, měl rvačku nebo kocovinu. Byl celej zkrčenej a kabát měl blbě zapnutý „Co tu vůbec děláš?" řekl ospale, ale i směle v tom hlasu bylo tolik nepopsatelného. „Tátův hrob" šeptla jsem v rytmu větru. Adrien zaklonil hlavu až mu ostrý vítr odstranil všechny překážejici vlasy z obličeje. Všimla jsem si jak se mu na čele dělá beďar. „Ach tak."řekl do větru který tyto slova unesl někam daleko. Kopla jsem do nějakého kamene co se mi objevil pod nohama. „A co ty tu děláš? Hledal jsi mě snad?" Adrien se najednou uchechtl.
„Pff... Ne" vyrašil mu křiví a lehce falešný úsměv.
„Maminka tu je taky pohřbena."
Pověděl a ve mě hrklo.
„Aha, tak to sorry."
Hořce a však upřímně jsem dodala.
„V pohodě, na tvém místě bych si myslel to samé." křiví úsměv se mu roztahl
„Hm" já mu úsměv neoplatila, nemusel mi to připomínat cítila jsem se hloupě
„Omlouvám se, neměl jsem-"
„Neměl no" sekla jsem do něj. Odtáhla jsem pohled a zakoulela hlavou do šály.
Adrien dal své ústa do tenké linie a kývl na souhlas.
Tak jsme tam jen tak stáli a sledovali... Nic, nesledovali jsme nic. Prostě jen koukali vpřed s napjatou atmosférou ve vzduchu.
„Jak" odkašlala jsem si hlen v krku „-jak jsi to předtím myslel s tím basketem"
Prolomila jsem to.
„Ah, no slyšel jsem tě jak říkáš že jsi prohrála, ale naše zápasy. To jak tam utíkáš, jaká jsi šelma. To je tvoje výhra Marinette, nechtělas aby tvůj táta byl na tebe pyšný v basketu? Určitě je."
Usmál se roztomile. Cítila jsem z něj upřímnost. To se moc často nestávalo. Přehravala jsem si ty slova furt v hlavě. Byl to jako kolotoč nekonečnejch vzpomínek. „Jenže to jen díky tobě Adriene." zrychlil se mi dech.
„Ne to tvoje vůle a houževnatost. Protože nemůžeš mít jen tohle-" zdvihl svoje ramena do vzduchu a pořádně zatnul svaly až jeho biceps napnul černý ne upravený kabát. Udělal krok ke mně. „Musíš mít i tohle... " jeho ukazovák se mi zabořil do čela. „...ale taky tohle." zamířil na levou část mé hrudi ovšem tentokrát se nezabořil a držel si odstup. Moje srdce zabouchalo. Podívala jsem se mu do tváře. A konečně se odvážil úsměvu „Nemůžu uvěřit že tohle slyším od Adriena primadony, uměleckého modela rozmazleného synáčka Agresta." Blondýn se hluboce zasmál. „Nejsem tak blbej jak vypadám že." v tom měl pro tentokrát pravdu. Jen počkám pár hodin a zase bude ve škole namachrovaný frajirek. Adrien se konečně uklidnil ze smíchu. Lehce si oddechnul a znova se zpříma narovnal. Upřímností a laskavostí přímo překypoval.
„Tvůj táta musí být pyšný Mari. Můj otec není..."

Zdravíčko zdravíčko 🥳

Je tu další kapitola, no hurá, překvapení!
Jsem se konečně zase nějak rozepsala, a jsem za to ráda 😂 ještě abych nebyla lol

Co říkáte na tuhle kapitolu?
Původně jsem chtěla napsat něco úplně jiného ale hrob Marinettiny táty mi přišel lepší ( zní to moc divně achjo 💀)

Já mám naštěstí prázdniny celý týden, ano dneska jsem nebyla ve škole haha nechtěla bych (joke miluju vás :3)
Takže víc času na psaní? 🤔😏

Každopádně si užívejte týden až už jste ve škole nebo ne 🥰

U brzké kapitoly zatím adios 🕺