Řev je skutečně ohlušující a podle výrazů okolostojících Placerů i naprosto neznámý. Chvíli všichni jen zkoprněle stojí na svých místech a pomalu ani nedýchají z toho šoku. Téměř jako v transu jen zírají do prázdna, dokud se mezi nimi směrem k východu nezačne prodírat postava vysokého mladíka. Odhodlaně dlaněmi odsouvá chlapce stojící mu v cestě a beze slov se žene ke dveřím. Náhlý pohyb některé z nich probere a pomalu začnou uhýbat z cesty aby tak usnadnili Albyho postup.
V těsném závěsu za mladíkem kráčí jeho zástupce, který se stejně jako hlavní kápo tiše a soustředěne prodírá ven, aby se mohl na vlastní oči podívat na dění venku. Jakmile se jim podaří dostat z přeplněné místnosti, jejich postup se usnadní a znatelně urychlí, neboť na schodech ani ve spodním patře domu se nenachází víc než deset mladíků. Beze slova kolem nich projdou a jen o několik málo vteřin později se ocitnou na travnatém plácku před budovou meďochů.
Zvuk zde je ještě o něco hlasitější až téměř ohlušující. Vysoký tmavovlasý mladík se rozhlédne po Place, ale nezpozoruje nic neobvyklého kromě ohlušujícího řevu. Zamyslí se, avšak nedokáže přijít na jeho význam. Zvuk se nepodobá siréně oznamující doručení týdenních zásob ani příjezdu nového mladíka. Otočí se na Newta, stojícího vedle něj, aby se zeptal na jeho názor, když náhle siréna utichne. Náhlé ticho se zdá být snad více ohlušující než neutichající siréna. Ohlušující a plné napětí jako ticho před bouří.
A pak se země otřese a Placem se rozlehne známé dunění značící zavírání čtyř bran. Mladíci se zadívají k nejbližší z nich a se zděšením v očích sledují, jak se tlumeně spojí se zdí a utvoří jeden celistvý celek.
,,Neměli se zavřít ještě tak nejmíň hodinu a půl. Něco je špatně.'' Zpoza jejich zad se ozve chladný hlas jejich přítele a také kápa běžců. Minho se k nim přiblíží a spolu s nimi se zahledí na pevně zavřenou bránu.
Chvíli ji jen tak pozorují a čekají co bude následovat. Plac je však klidný a plný obvyklých zvuků, jako by se snad vůbec nic nestalo. Nakonec ticho jejich malé skupiny protne Newtův tichý hlas. ,,Možná by bylo lepší, abychom dnešní noc strávili v Boudě.''
Když zapadající Slunce zmizí za kamennou zdí, Alby se otočí a ještě než zmizí uvnitř přes rameno pronese tichý souhlas.
Spící chlapci jsou roztroušeni po celé budově. Leží na podlaze zabalení do dek a tiše oddechují, aniž by tušili co je čeká. Jeden z nich však nespí. Sedí na tvrdé, rozviklané židli v jedné z místností v prvním patře a v zamyšlení pozoruje dívku tiše oddechující v posteli. Pozoruje její klidnou a uvolněnou tvář a přemýšlí, jestli by tak vypadala, i kdyby věděla co se stane. Kdyby věděla, co se chystá udělat. Ale hlavně kdyby jen měla tušení co jí provedl.
Ví, že také činy ostatních kápů byly strašné. Jen z čiré zoufalosti ji vystavili krutému zacházení a pokračovali by v tom klidně dál, bez ohledu na to, jak moc jí tím ubližovali. To, co provedl on je však mnohem horší. Nechal je. Nebyl tam pro ni, když jeden z jejích nejbližších přátel, téměř bratr, ležel mrtvý v její náruči. Nezachránil ji, když ji chlapci hrubě vsadili do vězení. Nezastal se jí, když ji vyslýchali. Neudělal nic. A sám moc dobře věděl, že nečinnost a ignorance je mnohdy horší než samotný zločin.
Dívka ve spánku otočí hlavou a do tváře jí spadne neposedný pramen vlasů. Mladík jej chvíli pozoruje, zatímco v hlavě se mu míhají vzpomínky na časy dávno minulé, kdy na ty samé vlasy, jen o hodný kus kratší zářilo jasné letní Slunce. S láskou vzpomíná na malé děvčátko, které se s větrem v zádech prohánělo pláží a uskakovalo mořským vlnám s širokým úsměvem na tváři. Myslí na to, jak mu do jeho dlaně vklouzla podstatně menší ručka, chladná a mokrá vlivem hraní v ještě pořád studeném moři, jak jej silně semkla a s radostným smíchem táhla k malé zátoce. Tam jej stáhla sebou k zemi a do volné ruky vložila kýblík zpola naplněný pískem, aby jí mohl pomoci postavit zámek.
