Říká se, že pro lidi jsou vzpomínky to nejdůležitější neboť oni jsou to jediné co s námi zůstane po celý náš život, ať už se jedná o vzpomínky šťastné či smutné, pořád jsou to naše vzpomínky a nikdo nemá právo nám je vzít. I přesto, že světem bičovaly války a přírodní katastrofy, stále platilo toto nepsané pravidlo, že vzpomínky jsou naše. Pak ale Zemi zasáhly sluneční erupce, které spálily lesy, vysušily oceány, zahubily zvířata a část lidské populace. Následovala nemoc, která unikla z laboratoří světových vědců, kteří ji vyvinuli jako biologickou zbraň proti nepřátelům, ta však namísto toho aby byla využita proti nepřátelům byla využita proti zbývajícím přeživším. A pak, pak vznikl ZLOSIN. Organizace, která se rozhodla bojovat proti této nemoci, nemoci kterou zakladatelé sami vypustili do světa. A tehdy započalo to nejhorší období, děti byly unášeny ze svých domovů, od svých posledních příbuzných a přátel, byly jim vymazány vzpomínky a byly posílány do labyrintů, aby prokázali, že jsou hodni toho najít lék. ZLOSIN si myslí, že když bude tyto nebohé děti vystavovat utrpení, podaří se jim najít lék. Tyto lidi však nezajímá kolik obětí bude tato cesta vyžadovat, kolik dětí zemře v strašných bolestech, kolik z nich přijde o své nejbližší. Při honbě za lékem je nic nedokáže zastavit. Pravda je však taková, že lék není a nikdy nebude.
