,,Pomáhá nám, protože je to náš otec.''
Alby pozoruje svého přítele s úžasem patrným ve tváři. Prohlíží si tvář, o které si myslel, že ji zná jako svou vlastní ale podle všeho se spletl. Uprostřed noci, během všech těch zmatků neměl čas se zabývat něčím dalším než útěkem. Po odhalení, že Sam je Newtova sestra věřil, že je celá ta situace za nimi. Ani ve snu by jej však nenapadlo, že onen cizinec může být jejich otcem.
Nyní, když má dostatek času a zná pravdu uvědomí si, že rysy jeho tváře jsou mu povědomé. Ano, ty stejné hluboké oči a blonďaté vlasy. Jeho tvář je sice poznamenána prožitými léty, avšak podoba se nedá zapřít. Alby si dokáže představit, že za několik desítek let, by jeho blonďatý přítel mohl vypadat přesně jako jeho otec dnes.
A ta dívka. Alby se zadívá i na ni a nedokáže uvěřit tomu, že jim všem trvalo tak dlouho, než zjistili pravdu. Ačkoliv jak si vzpomíná, zpočátku měla dívka hnědé vlasy, tmavé a dlouhé. Až později, tedy po jejím opětovném příchodu do Placu měly její vlasy přirozenou podobu. I oči tehdy měla jiné. Snad aby nikdo neodhalil její tajemství. Zadívá se do nich a ztuhne. Ty oči se totiž dívají na muže stojícího ve dveřích nevěřícně, téměř až šokovaně. To jej překvapí. Jak je možné, že je překvapená jeho slovy stejně jako zbytek chlapců, když sama vzpomínky neztratila? Musela to být ona, kdo Newtovi vyzradil pravdu o původu toho muže, nikdo jiný to být nemohl.
Alby se zadívá na Newta s připravenou otázkou na jazyku. Těsně předtím než promluví sklouzne pohledem na jeho oči. Bože. Ty oči jsou neoblomné a plné jistoty. Dívají se na dívku a nenechávají žádný prostor pro pochybnost. Dříve než si to uvědomí, promluví nahlas. A jeho slova způsobí ještě větší pozdvižení, než ta Newtova.
,,Jak víš, že ten muž je tvůj otec?'' Ukáže na dívčinu bledou tvář. ,,Ona to vědět nemohla, na to je příliš překvapená, ty na druhou stranu, jsi si zcela jistý tím, že je to pravda.''
Chlapec jej pozoruje chladnýma očima, avšak jeho otázka zůstane bez odpovědi.
,,Jak je možné, že dívka, o které víme, že neztratila své vzpomínky nepozná vlastního otce ale člověk, který o ty své přišel ho pozná hned?'' Jeho tón je nyní téměř až zoufalý.
Čeká na to, až Newt promluví a poskytne mu důvěryhodné vysvětlení, on však nadále mlčí a slova, která Alby nikdy nechtěl slyšet pronese hluboký hlas z druhé strany místnosti.
,,Newt nikdy vzpomínky neztratil.''
Všechno to začalo před dvanácti lety...
Říká se, že pro lidstvo jsou vzpomínky to nejdůležitější neboť oni jsou to jediné co s námi zůstane po celý náš život, ať už se jedná o vzpomínky šťastné či smutné, pořád jsou to naše vzpomínky a nikdo nemá právo nám je vzít. I přesto, že světem bičovaly války a přírodní katastrofy, stále platilo toto nepsané pravidlo.
Vzpomínky jsou naše.
Pak ale Zemi zasáhly sluneční erupce, které spálily lesy, vysušily oceány, zahubily zvířata a velkou část lidské populace. Následovala nemoc, která unikla z laboratoří světových vědců, kteří ji vyvinuli jako biologickou zbraň proti nepřátelům, ta však namísto toho, aby byla využita proti nim byla využita proti zbývajícím přeživším.
A pak, pak vznikl ZLOSIN. Organizace, která se rozhodla bojovat proti této nemoci, kterou zakladatelé sami vypustili do světa. A tehdy započalo to nejhorší období, děti byly unášeny ze svých domovů, od svých posledních příbuzných a přátel, byly jim vymazány vzpomínky a byly posílány do labyrintů, aby prokázali, že jsou hodni toho najít lék.
Děti však nebyly to jediné, co ZLOSIN zajímalo. Ačkoliv je potřebovali ke svým testům, nebyli by schopni dalších kroků, kdyby neměli k dispozici muže a ženy, kteří by s těmito výsledky dokázali pracovat. A tak byli kdysi přední světoví vědci nuceni se přidat na stranu této organizace, aby pomohli uskutečnit jejich šílený plán.
Tehdy ještě mladý muž slyšel různé historky od mnohých skupin, na které během svých výprav za jídlem narazil ale nikdy jim nevěnoval příliš pozornosti. A to se mu stalo osudným.
Ten den, kdy jej jeho rodina viděla naposledy, během procházení starého nákupního centra narazil na hlídku složenou z nejméně deseti vojáků, na prsou nesoucích znak neznámé organizace. Slova Z.L.O.S.I.N., vyšitá do jejich jinak zcela černých uniforem, mu v té chvíli nebyla povědomá, až mnohem později, když se probral v cele uprostřed jejich komplexu si vybavil jednu z příležitostí, kdy mu skupina uprchlíků vyprávěla o únosech vědců. Během vyprávění se tehdy zmínili o podivně pojmenované organizaci, nesoucí na prsou právě tyto iniciály.
Návrat k tomu, co mladík dělal před tím, než svět ve kterém vyrůstal pohltila zkáza byl překvapivě snadný. V tom co v mládí vystudoval byl dobrý. Ne nadarmo byl prohlašován vědeckým géniem své doby.
Na svých projektech pracoval svědomitě a věřil tomu, že to co dělá je správné. Stačila však jedna chvíle, pohled do složky, která mu měla být utajena a pochopil, že celou dobu konal pravý opak dobra.
Tehdy poprvé pomyslel na útěk. Netrvalo dlouho a jeho plán začínal dostávat pevné základy, až nakonec o několik měsíců později byl připraven zmizet. Zbývalo posledních dvacet čtyři hodin do zahájení jeho plánu, když se rozrazili dveře a dovnitř vstoupil v doprovodu dvou vojáků hlouček dětí. Pro muže byl celý proces známou rutinou. S lítostí vůči těm malým tvorečkům pozoroval, jak následují jednoho z vojáků do hlubin budovy. Věděl co je čeká a tak se raději odvrátil, jen aby nemusel vidět jejich vyděšené tváře.
,,Sammy!'' Muži se téměř podlomila kolena, když zaslechl ten známý hlásek. S panikou prostupující jeho tělem začal okamžitě zkoumat jednu tvář za druhou. Hluboko uvnitř doufal, že to byla pouhá iluze, jen stará vzpomínka, která při pohledu na děti vyplula na povrch jeho mysli. Když však uprostřed hloučku dětí spatřil záblesk povědomých blonďatých vlasů, jeho veškeré naděje se proměnily v prach. Z dálky pozoroval, jak chlapec, kterému v nastalém zmatku vyklouzla z dlaně malá ručka, se zuřivým zápalem narážel do všudypřítomných dětí, jen aby mohl následovat dětský hlásek. Když malou holčičku stojící na samém okraji davu našel, zoufale si ji přitisknul k sobě a pevně ji sevřel v náručí. Když jej voják stojící za ním vybídl, aby následoval ostatní děti, beze slov zvednul dívku do náruče, aby měl jistotu, že ji neztratí z dohledu.
V té chvíli muž věděl, že všechny jeho důkladné plány na útěk zmizely v nenávratnu. Nemohl odejít a nechat svoje děti napospas Z.L.O.S.I.N.u a jejich brutálním plánům. Musel najít způsob, jak je vysvobodit a spolu s nimi najít bezpečné útočiště.
