Alby sedí v opuštěné a téměř prázdné místnosti bez oken. Nepřítomně hledí do prázdna a aniž by to tušil, neustále si rukama přejíždí po ramenou, jako by mu byla zima. Možná je to tím, že uvnitř sebe cítí neznámý chlad.
Posledních několik let žil s vědomím, že existují lidé, kteří mu lhali. A on se s tím smířil, protože je neznal. Byly pro něj něčím téměř až mýtickým. Proto jej ani netrápila jejich zrada.
Když se však dozvěděl, že osoba, o které si myslel, že je tím nebližším co kdy poznal, osoba kterou považoval za nejlepšího přítele, téměř až bratr, mu celé ty roky lhala, něco v něm se zlomilo. Protože když už nemůžete věřit ani nejlepšímu příteli, tak komu tedy?
Když za sebou uslyší tiché kroky, ani nezvedne hlavu. Je si téměř jistý tím, kdo za ním stojí ale v této chvíli nemá chuť s ním mluvit. Blonďatý chlapec zřejmě tuší přítelovo rozpoložení a tak se jen posadí kousek od něj na chladnou podlahu a zhluboka si povzdechne. Ještě chvíli jen tak sedí a mlčí, než se rozhodne promluvit.
,,Na začátku nebylo nijak složité zatajit pravdu. Všichni jste ztratili paměť a chovali se jako naprostí cizinci a tak jsem vás taky bral. Jako cizince které jsem nikdy v životě nepotkal. Jenomže s každým dalším dnem jsme se sbližovali čím dál víc, a s každým dnem tak pro mě bylo neustále těžší neříct pravdu. Byly dny, kdy jsem se musel schovávat v lesích, jen abych nebyl v pokušení všechno vyzradit. Jindy jsem téměř i zapomněl na tu tíhu, kterou jsem sebou musel táhnout a jen si užíval života.''
,,A nejhorší byl ten den, kdy jsem si poprvé připustil, že moje sestra zemřela.''
Newt se na chvíli odmlčí a Alby se ve vzpomínkách vrátí k tomu temnému dni. Snažil se na něj zapomenout ale i přesto jej má v paměti, jako by se to stalo teprve nedávno. To zoufalství, které cítil, když se Newt nevrátil z Labyrintu, strach, který mu drtil srdce, když vběhl zpět, aby ho našel. Ta bezmoc, když jej našel ležet zraněného a zoufalého na zemi. Tehdy mu jeho slova nedávala smysl, ale nyní, když zná celou pravdu, všechno zapadá na své místo. Jeho slzy a prosby o smrt. Bolestná slova a výčitky za její smrt. Tehdy to nechápal ale nyní ví, že jeho přítel ten den přišel o to nejcennější co měl. A to ho zlomilo.
,,Nikdy jsem ti nechtěl lhát, ale neměl jsem jinou možnost. Pokud byla alespoň malá šance na záchranu. Potřeboval jsem to udělat pro ni a pro nás všechny. Byli jsme jenom děti a o ni byli ti, kteří nás měli ochraňovat.''
Po těch posledních slovech odejde z místnosti a nechá tak Albyho opět samotného se svými myšlenkami.
,,Musíme odejít. Tady zůstat nemůžeme.''
,,Tak se vraťme do Placu.''
,,Tam řádí rmutové.''
,,Které vypustil on!''
,,Stejně bychom tam nemohli zůstat. Pokud je pravda co říkají.''
,,Přesně, pokud je to pravda. Ale co když není?''
,,Co na to říká Alby?''
,,Jo, co si myslí on?''
,,A kde vlastně je?!''
Chlapci překřikují jeden druhého ve snaze učinit konečné rozhodnutí. K tomu ovšem potřebují jejich vůdce. Ten se jako na zavolanou zjeví ve dveřích a jen tiše všechny přítomné pozoruje. Jako první si jej všimne Newt, který se na něj zahledí s nadějí v očích. Albyho výraz je však nečitelný dokonce i pro jeho nejlepšího přítele. A tak musí čekat stejně jako všichni ostatní na jeho slova.
Řev v místnosti pomalu utichá, když si první chlapci všimnou svého kápa. Ještě chvíli po nastalém tichu kápo mlčí, pohledem přejede všechny přítomné chlapce, až nakonec se zadívá na Newta. Chvíli jej tiše pozoruje a poté pevným hlasem vyřkne svoje rozhodnutí.
