O 10 let později
Dnes to přijde. Vím to. Už od toho dne, kdy nám tvůrci s pýchou v hlase oznámili, že fáze Labyrint byla dokončena, jsem si odškrtávala den za dnem. A teď je to tady. Dnes prvních pár vyvolených bude přemístěno do Labyrintu. Vymažou nám vzpomínky, uspí nás a poté nechají uprostřed obrovského Labyrintu. To vše jen proto, aby našli lék. Chápu, že se o to snaží usilovně ale přijde mi zvláštní zachránit život tím, že budu riskovat život někoho jiného.
Stejně jako před deseti lety i dnes sedím ve svém pokoji na posteli. Tehdy to bylo v pokoji, který byl plný hraček, fotek a veselých barev. Teď je to v pokoji, ve kterém je jedna tvrdá postel, stůl, židle a vedle malá koupelna a to vše je ponořeno do smutných a chladných barev.
Sedím a poslouchám zvuky okolí. Venku pofukuje slabý větřík, v koupelně netěsní kohoutek a po chodbě se rozléhá zvuk několika párů bot. Jedny z nich se zastaví u mého pokoje, následovány krátkým a zřetelným zaklepáním. Zhluboka se nadechnu, zvednu se a přejdu ke dveřím. Sahám po klice a chci otevřít ale ještě se otočím a rychlým krokem přejdu k posteli. Sáhnu pod polštář a vytáhnu malou fotku. Už odmala ji nosím všude s sebou a proto také vypadá tak, jak vypadá. Vybledlá a dost pokrčená. Ale nevadí mi to, protože je to jediná hmotná vzpomínka na dobu předtím, než se všechno pokazilo. Na fotce jsem já když mi byly asi čtyři roky v náručí brášky. Na ten den si pamatuju, jako by to bylo včera. Tehdy jsem byla poprvé na pláži. Bylo to pro mě jako druhé Vánoce. Neustále jsem se válela v písku a nebo plavala v moři. Jediná smutná věc na tom všem je ta, že to sice bylo poprvé, co jsem viděla pláž, ale také naposled. Pár týdnů na to slunce sežehlo Zemi a propukla nejděsivější a nejničivější nemoc v dějinách lidstva.
Z uvažování nad zkázou světa mě vytrhne naléhavé klepání. Vstanu z postele. Ani nevím, že jsem si sedla. Přejdu ke dveřím a otevřu. Muž za nimi se na mě podívá chladným pohledem.
,,Je čas. Následujte mne prosím.''
Nečeká na odpověď. Otočí se ke mně zády a rychlým krokem odchází pryč. Obrátím oči v sloup, zavřu dveře a s povzdechem se vydám za ním.
Procházím chodbami a přemýšlím nad tím vším. Ono je to vlastně takové déjà vu. Tehdy jsem seděla na posteli stejně jako dnes, tehdy jsem byla vyděšená stejně jako dnes a tehdy jsem opustila to místo s vědomím, že už ho nikdy znova neuvidím, stejně jako dnes. Jaká ironie, že ani jednou to nebylo dobrovolně.
Voják se zastaví u dveří vedoucích do skladu. Otevře je a pokyne mi rukou abych vešla. Uposlechnu a vejdu. Voják za mnou zavře dveře a stoupne si před ně jako stráž. Já tak zůstanu sama. Dojdu k malému stolku, na kterém leží hromádka oblečení. Rychle se převléknu a věci, které jsem na sobě měla předtím odhodím do velkého koše. Přejdu ke dveřím a zlehka na ně zaklepu, jelikož zevnitř není klika. Otevře mi a poté se opět rozejde pryč. Následuju ho až do malé laboratoře plné všemožných přístrojů. Všichni vyvolení už jsou tady, jak nečekané. O mně je všeobecně známo, že všude chodím pozdě. Pamatuji si, že mi táta kdysi řekl, že snad i na vlastní svatbu přijdu pozdě. Kdyby tak věděl.
Napravo od sebe zaregistruju pohyb. Dřív než však stihnu cokoliv udělat, objímají mě dlouhé paže. Stojíme tam ještě chvíli, dokud se Samy neodtáhne. Prohlédne si mě, dá mi pusu do vlasů a poté mě znova uvězní ve svém objetí.
,,Miluju tě.......a vždycky budu, to si pamatuj.'' zašeptá.
,,Taky tě miluju, Samy a budu tě milovat až dokud nezhasne poslední hvězda na nebi.''
,,Ehm ehm. Nerad ruším ale musíme začít.''
Oba zakoulíme očima a naposledy se na sebe usmějeme. Chci odejít ale Samy si mě ještě naposledy přitáhne k sobě a tak potichu, aby to kromě nás dvou nikdo neslyšel, mi zašeptá: ,,Vzpomeň si.''
Podívám se nechápavě na něj ale on už je ke mně otočený zády a odchází. Přejdu tedy ke svému lehátku a lehnu si na něj. Hlavu natočím doprava a střetnu se s pohledem mého usměvavého kamaráda. Úsměv mu oplatím. Uděláme na sebe ještě pár ksichtíků a pak už mu doktorovi ruce narovnají hlavu a na jeho obličej se spustí maska. Pozoruju jak pomalu klesá až nakonec zcela zastaví.
Poté přijdu na řadu já. Celou dobu pozorně sleduju pomalu se přibližující masku. V poslední chvíli ještě pootočím hlavu a zaměřím se na obrovský displej, na kterém se zobrazují ti, kteří právě prošli procesem mazání. Zaměřím se na chlapeckou tvář a slova, která jí náleží. Maska najde svůj cíl a mou myslí proběhnou ta bolestná slova. Po mé tváři steče slza.
Skupina A, subjekt A10, Oběť
A pak už je jen tma.
