,,Musíme se na to znova podrobněji podívat, vůbec to...... '' Albyho utne v polovině věty rána do dveří. Místnost plná chlapců utichne a zadívá se na ne příliš odolné dveře, které se pod silou nárazu otřásly. Chlapec stojící nejblíže se opatrně rozhodne prozkoumat původce zvuku, když se dveře znovu zatřesou a poté se otevřou dokořán. Přihlížející ukročí stranou a do malé místnosti vpadne udýchaný mladík. Zprudka zastaví v rámu dveří a v předklonu, s dlaněmi přitisknutými ke kolenům se snaží rozdýchat. Zbylé osazenstvo jej upřeně pozoruje a čeká na jeho vysvětlení.
Zatímco někteří z nich nervózně přešlapují, chlapec popadne ztracený dech.,, Ja hura." Chlapci se na sebe nechápavě zadívají. ,,Jeffe," pronese blonďatý mladík obezřetně. ,,Zopakuj to. "
Oslovený už už otvírá ústa, když ho přeruší další z kápů.,, Ale tak aby jsme ti rozuměli, čóne."
Newt se zadívá na kápa běžců a sykne na něj. Ten jen nevinně pokrčí rameny a bez zájmu se věnuje čištění svých bot. Strne však uprostřed pohybu, stejně jako všichni kolem něj když Jeff zopakuje svá slova.,, Je vzhůru."
Pomalu se na posteli zvednu do sedu a přikrývka, která mě zakrývala se mi sesune k pasu. Nevěnuju tomu pozornost, stejně jako prudkému zalapání po dechu a následném běhu po schodech. Tedy do chvíle, kdy se o několik minut později rozletí dveře a do malé místnosti se nahrne kupa zvědavých tváří.
Zaraženě se zadívám do tváře nejbližšího z nich a poznám v něm Chucka. Chlapce, který se do Placu dostal krátce po mém návratu. Zvědavě na mě kulí oči div mu nevypadnou z důlků. A zbytek chlapců na tom není jinak. Všichni na mě zírají, jako bych byla nějaký exponát v muzeu. Z tolika pozornosti je mi nepříjemně a tak se ošiju. To je probere a pomalu ustoupí. K tomu jim pomůže i davem pomalu se prodírající Alby, který chlapce odstrkuje kam se dá. Za ním se davem tlačí Newt, následovaný Gallym v závěsu s Minhem. Ti se zastaví jen pár kroků od postele a stejně jako zbytek chlapců, i oni na mě hledí, jako by mě viděli poprvé v životě.
A tehdy mi to dojde. Oni vědí.
Postupně se zadívám na každého z nich a v jejich tvářích poznávám ty nejrůznější emoce. Od údivu a nechápavosti až po strach a hrůzu. A v těch jedinečných hnědých očích vidím ještě něco. Kromě zvědavosti je v nich ještě nepatrná stopa bolesti.
Vzpomínám si na časy, kdy v nich byla pouze radost a pobavené jiskřičky. Dokážu si vybavit i dny, kdy se v nich začala pomalu objevovat starost a smutek ale bolest, ta v nich byla jen dvakrát. Poprvé když nás ruce vojáků odtrhávali od sebe a my tak byli odsouzeni k několika rokům života bez sebe. Podruhé byla v jeho očích stopa bolesti když těsně před stmíváním vběhl do Labyrintu, vyšplhal na vysokou zeď a s myšlenkou na útěk ze svého života skočil dolů.
,, Takže, " pronese Gally povýšeně a postaví se těsně k mojí posteli, aby mu nic neuniklo.,, Ještě pořád jsme nedokončili tu debatu na téma tvého bratra."
Chci ho odbýt ale on se zatvrdí a odmítá toho nechat. Ani když se ho Alby s Newtem snaží zastavit. Vidím, jak ke mně natahuje ruku, aby mě mohl chytnout a snad se mnou i zatřást, tak jako to udělal tehdy při mém výslechu. Nestihne se mě však ani dotknout když se celým Placem rozlehne ohlušující řev.
Další fáze může začít
