,,Vítej v Placu, Bažo!''
Vyděšeným pohledem se podívám nahoru, kde na okraji klece stojí chlapec. I když stojí proti slunci, které z něj tvoří pouhou černou siluetu, i přesto moc dobře vím, o koho se jedná. Jeho hlas mám vrytý do paměti, jako by to bylo teprve včera, kdy jsem vedle něj naposled ležela venku pod širým nebem, vytvořeným tvůrci.
Seskočí dolů a já očekávám vlnu hrůzy či nedůvěry z mého návratu. Chlapec dopadne do klece tak tiše, jako by snad nebyl těžší než pírko a s jemně nataženou rukou se pomalým krokem vydává ke mně. Nemluví, nesnaží se mě uklidnit zbytečnými řečmi o tom jak jsem v bezpečí, že všechno bude v pořádku, jen tiše kráčí.
Jakmile se přiblíží dostatečně natolik aby na mě viděl, zastaví se a s nečitelným výrazem zkoumá moji tvář. Teď to přijde. Poznají mě a uvězní. Určitě mě budou považovat za zrádce. Odsoudí mě a nebudou mi chtít věřit. Co taky? Lhala bych nejen jim ale i sama sobě kdybych tvrdila, že nemám s tvůrci nic společného.
Chlapec pootevře ústa a já jsem si v té chvíli naprosto jistá co z nich vypustí do chvíle, kdy bez toho aniž by odvrátil pohled ode mě, zakřičí: ,,Kluci, máme problém. Je to holka.''
Sedím na posteli ve Dvoře a poslouchám tlumené hlasy, vycházející z vedlejší místnosti. Poté co se uklidnila vřava způsobená Georgovými slovy, opatrně mě vytáhli nahoru a následně odvedli sem. Většina chlapců si mě zkoumavě prohlížela, zatímco mě Alby s rukou na mých zádech jemně odváděl z jejich dohledu. Bez jediného slova mě usadil a poté odešel pryč, tak jako všichni. Nyní se skupina těch nejstarších radí o místnost dál na správném postupu. Já jen přemýšlím, zda na mě kluci zapomněli sami od sebe či je to jen další zvrácená hra tvůrců. Jak se zdá, mé místo mezi nimi nebylo již důležité . Otázkou je, zda Stephen věděl, co se chystají udělat.
