Pomalu se začnu probírat. Líně otevřu oči a získám tak výhled na oblohu. Pozoruju pomalu plující mraky a vnímám uklidňující ticho. Labyrint.
Zprudka se posadím a začnu se rozhlížet kolem sebe. Vysoké stromy, domácí zvířata, záhony se zeleninou a jedna polorozpadlá bouda, to vše ohraničeno vysokými zdmi. Kam jen dohlédnu, je zeleň. Žádné moderní technologie, žádné vysoké budovy. Sedím tu uprostřed ničeho. Ale nejsem jediná. Kolem mě je asi 6 nebo 7 dalších puberťáků. Všichni sedíme v kruhu kolem velkých ocelových dvoukřídlých dveří zabudovaných do země. Nejprve se rozhlíží po celém místě ale poté zaměří svůj pohled na sebe navzájem. Každý si prohlíží každého, jako by byli cizí lidé, kteří se vidí poprvé v životě.
,,Kde to jsme?''
,,Nic si nepamatuju!''
,,Proč tu jsme?''
,,Co se děje?''
,,Klid! Uklidněte se!'' Vysoký kluk s tmavou pletí zakřičí a všichni ztichnou.
Přestanu poslouchat a svůj pohled raději přesunu zpátky na místo, na kterém se všichni nacházíme. Plac. Labyrint. Testy. Myšlenky se mi jedna za druhou začnou honit hlavou jako hurikán. Jsem tak zamyšlená, že pomalu ani nevnímám křik chlapce rozléhající se tímto místem. Probere mě až šťouchnutí do ramene, na které zareaguji zvednutím hlavy.
,,Cože? Co? Ano?''
Pousměje se a mírně zakroutí hlavou.
,,Ptám se, jestli nechceš pomoct vstát.''
,,Ehh...asi ano.''
,,Tak pojď.''
Natáhne ke mně ruce a uchopí do nich ty mé, mírně zatáhne a postaví mě na nohy. Opráším ze sebe prach a rozhlédnu se.
Všichni kromě nás dvou už jsou na nohou a shlukují se do stínu velkého stromu.
,,Pohněte vy dva!''
Usmějeme se na sebe a zamíříme k ostatním.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Všechno hezky popořádku. Nejdřív zkuste popřemýšlet, jestli si na něco vzpomínáte, na cokoliv i na úplnou blbost.''
Na chvíli ztichne a poté se začne každého ptát na tu samou otázku. Začne u vysokého asijského chlapce.
,,Pamatuješ si něco?''
Minho
,,Ne.''
Jako další přijde na řadu tmavý chlapec s nakrátko ostříhanými vlasy.
,,Pamatuješ si něco?''
Pánvička
,,Ne.''
Vysoký a vyhublý černovlasý chlapec.
Gally
,,Ne.''
Vysoký blonďatý chlapec.
Newt
,,Ne.''
Vysoký tmavovlasý chlapec.
Ben
,,Ne.''
,,Já si taky nic nepamatuju,'' promluví Alby sklesle. ,,Co ty?'' podívá se na mě a mírně se pousměje s nadějí v očích.
Pamatuju si vás. Pamatuju si Labyrint. Pamatuju si ZLOSIN. Pamatuju si všechno, úplně všechno. Ale vy ne.
,,Je mi líto.''
,,To nevadí. Jsme na tom všichni stejně. Hádám, že ty na tom nebudeš o nic líp.'' Otočí se na černovlasého chlapce s obrovskýma modrýma očima.
,,Musím vás zklamat ale tam nahoře je prázdno.'' Pousměje se a jeho studánky se rozzáří. Usměv mu oplatím ale z tváře mi zmizí ve chvíli, kdy se mi v mysli vynoří poslední vzpomínka před tím, než jsem ztratila vědomí. George. Oběť. Zavřu oči abych zabránila neposedné slze v úniku.
,,Jsi v pořádku?'' Jeho oči mě provrtávají ustraným pohledem.
Proč? Proč, sakra, proč? Chci raději zapomenout. Proč já?
,,Ano, jen mi něco spadlo do oka.''
,,Vážně?'' Podezřívavě si mě prohlédne.
,,Ano, nic to není.'' Pousměju se na něj a on už to dál neřeší.
,,Takže.......'' Alby se opět ujme slova. ,,Bylo by dobrý, kdybychom to tady prohlídli a zkusili zjistit, co je tohle za zatracený místo.''
Ahoj lidičky 👋
Takže na začátek doufám, že se Vám to zatím líbí. Snad.
Pokud se nic nepokazilo, tak byste měli mít někde v textu obrázek. Já si tak nějak představuju George ale moji představu Vám nevnucuju 😁😁 je to jenom na Vás.
