Když se pomalu začnu probírat, temnotu v mé mysli nahradí ostré světlo. To však není pouze v mé mysli ale také všude kolem mě. Posadím se a omámeným pohledem se podívám kolem sebe. Oči musím zpočátku mhouřit kvůli ostrému světlu, ale jakmile si přivyknu, mám možnost se porozhlédnout po celé místnosti, která se dá vzhledem přirovnat spíše ke kobce se čtyřmi bílými stěnami. Kromě bílých polstrovaných zdí není v místnosti vůbec nic, žádná okna, dveře, žádný nábytek. Co je však děsivější i já mám na sobě bílé oblečení, uplé kalhoty a triko s krátkými rukávy.
ZLOSIN. Jistě. Není se čemu divit, tohle je určitě jedna z jejich her. Nejdřív mě poslali do labyrintu a teď mě z něj vytáhli, aby mě dostali zpátky sem. Zamyslím se natolik, že si ani nevšimnu pomalu se otevírajícího otvoru ve zdi. Uvědomím si to ve chvíli, kdy do místnosti vejde vysoká mužská postava v bílém doktorském plášti. Při pohledu na muže se přimáčknu ke zdi a čekám, co se bude dít. Muž, kterému nemůže být víc jak 25 let se na mě zkoumavě zadívá a poté se začne pomalu přibližovat. Shora si mě prohlíží bez jediného slova vysvětlení. Ještě chvíli mě pozoruje, poté vstane, otočí se a odejde stejně tak, jak přišel. Průchod však za ním nezmizí, je stále otevřený. Vstanu tedy a vydám se za tím tajemným mužem ať je to kdokoliv.
Když ho znova uvidím, sedí ve strohé kanceláři a prohlíží si složky. Nevěnuje mi ani pohled.
,,Posaď se,'' pokyne mi k jedné z židlí u jeho stolu. Několik dalších minut sedíme v tichu, které přeruší až jeho chladný hlas. ,,Vzpomínáš si.'' Není to otázka, je to spíše konstatování, jako by s jistotou věděl pravdu, jako by se mi snad mohl podívat do hlavy a najít všechny odpovědi, které potřebuje. Konečně odloží papíry a podívá se na mě. ,,Žádný ze subjektů si na nic nevzpomíná, kromě tebe. Nikdo z nás neví, jak je to možné, to se však brzy změní, ty se brzy změníš, to mi věř a budeš si přát, aby sis nikdy nevzpomněla na svou minulost.''
