Sedím na posteli ve svém pokoji.
Že je něco špatně poznám ve chvíli, kdy se z dolního patra domu ozve hlasitá rána následována křikem mé matky. Popravdě, její křik už ani není lidský. Spíše připomíná řev raněného zvířete. Při tom zvuku se leknu a mírně sebou na posteli škubnu. Poté se otřepu a dál v klidu sedím a čekám.
Najednou se dveře mého pokoje začnou pomalu otevírat. Se strachem v očích je pozorně sleduju. Když se konečně otevřou a z šera chodby vyjde na světlo postava, zhluboka si oddychnu.
Nic mu není.
Namísto zloděje, kterého jsem se strachem očekávala, se ve dveřích objeví můj bratr. Rychle vejde dovnitř a potichu za sebou zavře dveře. Opatrně přejde k posteli a usadí se vedle mě. Nastane ticho. Ani jednomu z nás není do řeči. Já jsem na to až příliš vyděšená a on....on nikdy moc nemluví. Ani za normálních okolností.
Zezdola se ozve další rána a poté zvuk rozbíjeného skla.
,,Samy?'' řeknu vystrašeně.
Podívá se na mě smutným pohledem a poté mě schová do jeho hřejivé náruče. Pevně se ho chytnu, jako by to bylo naposledy, kdy ho můžu obejmout.
,,Bude to dobrý.'' zašeptá a pohladí mě po vlasech. ,,Všechno bude dobrý.''
Ještě víc se k němu přitisknu a zaposlouchám se do tlukotu jeho srdce. Pravidelné údery mně uklidní. Tedy do chvíle, kdy sebou prudce cukne. Oddálím od něj hlavu abych zjistila, co se stalo.
Chvíli se nic neděje ale pak uslyším slabé zavrzání schodu. Vyděšeně se podívám na Samyho ale ten jen hypnotizuje dveře.
Po dalším zavrzání uslyším i vzdálené hlasy. Zní to, jako by ten člověk mluvil do vysílačky.
Ve stejné chvíli, kdy to postřehne i Samy mě chytne za ruku a zamíří ke skříni. Otevře dveře a posadí mě dovnitř.
,,Sofi, teď mě poslouchej. Zůstaneš tady, ano?!''
,,A kam jdeš ty?''
,,Nikam. Budu tady pořád s tebou.'' usměje se na mě.
Další zavrzání. Podívá se ke dveřím a poté zpátky na mě. Ještě naposledy se skloní a dá mi pusu do vlasů, tak jako to dělával každý večer a pak potichu zavře skříň. Ocitnu se ve tmě. Vrzání schodů je pravidelnější a hlasy jsou čím dál blíž.
Proč je Samy tak vystrašený? Vždyť maminka vždycky říkala, že se máme zamknout v pokoji a nikdo nám neublíží, že lidé chtějí jen jídlo a vodu. Říkala, že jsou všichni chudí a nemocní. Tak proč mě sem zavřel? Musím jít za ním a říct mu to.
Otevřu dvířka, seskočím na zem a začnu utíkat k Samymu.
,,Samy!'' zakřičím na něj.
Otočí se a podívá se na mě vyděšeným pohledem.
,,Sofi, co to děláš? Musíš jít hned zpátky jinak........''
Nestihne ani domluvit, když dveře s rachotem dopadnou na podlahu. Dovnitř se nahrne několik vojáků se zbraněmi. Vyděšeně je pozoruju a jsem jako v transu. Probere mě až Samyho hlas, který křičí jen jediné.
,,Uteč!''
Dříve než se však stihnu byť jen pohnout, mě zachytí silné ruce. Samyho chytnou taky ale je jich víc. Vidím, jak ho jeden z nich udeří a po tváři mi steče osamocená slza. Chci jít za ním a obejmout ho ale ruce mě drží příliš pevně. Když ho udeří znova neváhám a udělám to první, co mi vyvstane na mysli. Vší silou kousnu vojáka do ruky. Stisk povolí a já se rozeběhnu za ním. Snažím se jednoho z vojáků odtrhnout. Ten se ale naštve a uhodí mě takovou silou až spadnu na podlahu.
Bolí to. Po tváři mi stečou další slzy. Samy se rozzlobí a začne rozdávat rány všude kolem sebe. I když není moc silný a jeho rány taky ne, přece jen se mu podaří se z jejich spárů vysvobodit. Přiběhne ke mně a vezme mě do náručí. Vojáci se znova začnou chystat na útok ale zastaví je rozhodný ženský hlas.
,,Dost!''
Všichni se otočí čelem ke dveřím a zasalutují. Poté si stoupnou do pozoru a pomalu ani nedýchají. Žena projde uličkou mezi vojáky až k nám. Několik kroků za ní nervózně postává další voják. Žena si nás chvíli prohlíží a poté pokyne rukou. Jakoby voják čekal jen na to, zpoza uniformy vytáhne malé elektronické zařízení a začne číst.
,,Dům číslo 627, 3 obyvatelé. Otec mrtvý.Dvě děti, Samuel a Sofie, v péči matky.''
Nastane dlouhé ticho, které přeruší až její chladný hlas.
,,Odvést.''
Natisknu se na Samyho ještě víc a hlavu mu položím na rameno. Silně mě obejme a poté nás vojáci odvedou z domu.
Ještě jednou zvednu svůj pohled a podívám se na dům, který byl mým útočištěm celých pět let mého života s vědomím, že je to zřejmě naposledy.
Takže asi ahojky 👋 Pokud to někdo z Vás dočetl až sem, tak jsem ráda a taky budu ráda za jakékoliv Vaše vyjádření. Ať už půjde o pochvalu a nebo i o kritiku.
No a pokud jste to sem nedočetli tak asi....teda.......no......ani nevíte, že tu nějaká taková blbost je. Což je taky možnost 😏
No každopádně, děkuji za snahu 👍🙈🙉🙊
