Probere mě hlasité řinčení řetězů. Pod sebou cítím kov, jehož chlad prostupuje celým mým tělem. Kde to sakra jsem? Opatrně otevřu oči a zaostřím na prostor kolem sebe. Občasné záblesky ostrých světel mi však v jinak naprosté temnotě nijak nepomohou. Posadím se tedy a opřu o nejbližší zeď. Ostrá bolest hlavy mi vyvolá záblesk vzpomínky. Strohá kancelář. Muž sedící za stolem. Složka s dokumenty.
Najednou se místnost zhoupne a spolu s ní i můj žaludek. Zavřu oči abych zahnala nepříjemný svíravý pocit, v tu chvíli se ale celá místnost dá do pohybu.
Místnosti se přece hýbat nemohou. Náhlý záblesk poznání mě donutí okamžitě vstát. To, že je to chyba poznám hned v zápětí, kdy padám zpět na zem mezi rozházené bedny. Ne. Ne. Ne. Ne. Ne. To nemůže být pravda. To nesmí být pravda. Panika se šíří mým tělem, které je nuceno se stále rychleji pohybovat vzhůru ke své noční můře. Nevyhnu se tomu. Jiná cesta ven není. Musím se vzchopit a postavit se tomu čelem. Nesmím je nechat zvítězit. Znova už ne.
Myšlenky na pomstu mě uklidní dostatečně natolik, že upadnu do neklidného spánku.
Vyruší mě z něj až prudké zastavení. Zhluboka se nadechnu a posadím se. Podívám se nahoru, kde se objeví úzký proužek světla. Už je to tady. Z proužku světla se během chvilky stane obdélník plný zářícího slunce.
První co uslyším je všudypřítomné šeptání hlasů, které přeruší až silný chlapecký hlas. Hlas, který až moc dobře znám.
,,Vítej v Placu, bažo!''
