Chlapec jako obvykle před večeří míří do zahrady zkontrolovat, zda je všechno nářadí na svém místě. Urovná několik motyk a v duchu spokojeně přikývne. Vyjde na malou mýtinku a rozhlédne se po Place. Běžci se právě vracejí z Labyrintu a míří do Mapového bunkru, poslední opozdilci míří na večeři. Několik chlapců jež kolem něj prochází, ho pozdraví. Zná je všechny. Ryan, Michael, Oliver a Frank. Jakmile i poslední běžci, mezi nimiž se nachází i kápo běžců a jeho přítel Minho vejdou do Mapového bunkru, nezůstane na volném prostranství nikdo kromě něj.
Teď nebo nikdy. Zhluboka se nadechne a zvolna vyběhne. Po chvíli, kdy se rozehřeje zrychlí a do Labyrintu vbíhá již sprintem. Aniž by se otočil běží dál. Rovně, doprava, doleva, dvakrát doprava a jednou doleva.
Zastaví a naslouchá zvukům Labyrintu. Podívá se nahoru na zapadající Slunce. Poté přejde k nejbližší zdi a uchopí jednu z visících lián, zatahá za ni, aby zjistil její pevnost. Rostlina pevně drží a to mu vyhovuje. Pomalu a nejistě se třesoucíma se rukama začne vytahovat nahoru. Rukama se přitahuje a podporu v nohách mu zajišťují praskliny ve zdech. Zastaví a podívá se dolů. Do těla mu začíná proudit strach. Zavře oči a znova se přitáhne. Ruce, nohy, ruce, nohy. Jeho tělo pracuje automaticky až dokud ho nezastaví. Znova se zadívá dolů. Musí být dostatečně vysoko. Zhluboka se nadechne a v očích ucítí slzy. Ruce se mu začnou třást ještě víc a panika prostupuje jeho tělem jako blesk. Musí to udělat, teď už nemůže couvnout. Skočí a potom bude z tohoto pekla konečně navždy pryč. I kdyby mu výška nestačila, ještě pořád jsou tu rmutové, kteří by ho zcela jistě o život připravili. Rozhostí se ticho jako by snad i Labyrint sám cítil, co se chystá udělat. Ne Labyrint ale tvůrci, to oni je sem poslali, to všechno je jejich vina.
,,Za tohle nesete vinu vy.'' Poslední myšlenka a pak už jen uvolní stisk.
Chcete další kapitolu tenhle týden a nebo až příští?
A nebo už nikdy žádnou?
