Z.L.O.S.I.N, hlavní sídlo - kontrolní centrála
Mladík sedí pohodlně opřený v křesle, zatímco za jedinými dveřmi vedoucími ven z místnosti je čirý zmatek. Technici zde pobíhají ve snaze zjistit co zapříčinilo výpadek systému, zatímco v patách jim běhají vystresovaní vědci, rozhořčeni neplánovaným vývojem událostí, které by mohly znatelně narušit jejich testy. Žoldnéři a vojáci po zuby ozbrojení jsou jen třešničkou na dortu celé této situace.
Chlapec vnímá jejich zuřivé rozkazy jen okrajově, většinu své pozornosti upírá na několik širokoúhlých displejů před sebou. Když se před několika hodinami celým areálem rozezněla varovná siréna, nikdo z přítomných netušil, co se děje. Tedy kromě něj. Několik vteřin před samotným poplachem totiž konečně prolomil kódování ZLOSINu a byl tak schopen soustředit pozornost všech na neznámý virus, který ubohým vědcům momentálně ničil roky výzkumů.
Když na jedné z obrazovek spatří povědomou tvář s obrovskýma hnědýma očima a zlatými vlasy, zářícími jako svatozář, na malý moment téměř přestane dýchat. Ačkoliv nestojí tváří v tvář, přesto poznává známé křivky lícní kosti a svalnatá ramena, která vídá téměř každý den ve svém vlastním odrazu. Když se za chlapcem objeví dívka, tolik podobná jemu samotnému, pousměje se. Tolik se podobají jejich otci v době, kdy jej poprvé poznal, až je to téměř neskutečné. On sám po starším muži zdědil hnědé oči, avšak na rozdíl od jeho nevlastních sourozenců, jeho vlasy mají barvu tmavého dřeva, ve stínech téměř až černé.
Obrazovkou se mihne stín a on zpozorní při pohledu na zuřivě se tvářícího chlapce. Pozorně jej sleduje, ačkoliv ví, že neexistuje možnost, jak by mu mohl zabránit v čemkoliv co by provedl. Popadne blonďatého chlapce za bradu a střídavě si prohlíží jeho tvář a tvář jeho mladší sestry. Jeho čin jej přiměje se porozhlédnout po ostatních chlapcích. Sice ne u všech ale u mnohých z nich vidí ty překvapené tváře a ústa pootevřená v nikdy nevyslovených slovech. Došlo jim to.
Pohyb na dalším z monitorů jej upozorní na další část jeho plánu. Placeři si možná uvědomili, že s jejich prozatímním domovem je něco špatně, ne každému to však bude stačit k odchodu. Proto, jakmile se otevřou brány, mladík prsty rychle se pohybujícími po klávesnici navede za nimi čekající tvory, aby se vydali do Placu. Pozorně je sleduje, aby měl jistou, že žádné z dětí nebude zraněno. Teď už mu nezbývá nic jiného než čekat a doufat, že nastalá situace je donutí věřit cizinci.
Jedním okem však stále sleduje sourozence, nyní objímající se na rozviklaném schodišti. Bez jejich vědomí se k nim přiblíží chlapec tmavé pleti a při pohledu na jejich propletená těla se mírně usměje. Jakmile si jej jeden ze sourozenců všimne, otočí k němu hlavu, avšak dívku stále svírá ve svém náručí.
,,Je čas jít.''
Chlapec kývne hlavou na znamení toho, že rozuměl a ještě chvíli stojí bez hnutí na místě, dokud jej dívka pomalu nepustí. Poté ji vezme z a ruku a následuje ostatní k padacím dveřím, o jejichž přítomnosti je zpravil nečekaný návštěvník.
Jakmile z obrazu zmizí i poslední chlapec, mladík se pro sebe potěšeně pousměje. S rukou na klice ještě naposled pohlédne na místo, které jak doufá už nikdy znovu neuvidí.
Díky večernímu poplachu a několika stovkám zoufalých vědců a techniků je jeho cesta z areálu centrály snadná. Zastaví se pouze jednou, jen na tak dlouho, aby si mohl svléknout stejnokroj ochranky, který posledních pár let nosil téměř denně a poté se vydá do nitra temné noci.
