NECHTĚNÁ LÁSKA

PLÁN

Jaro se přehouplo v léto. Ema  se pořád snaží o Romanovi něco zjistit. Přijde jí zvláštní, že o sobě vůbec nemluví. Musí mít přece nějakou minulost. 

Každý člověk má přece nějaké vzpomínky. Každý musel mít nějaké dětství. Každý musel během puberty udělat nějaký průšvih. Každý studoval střední školu, kde se víc než učení věnoval kamarádům a různým akcím. Každý doktor studoval vysokou školu. Každý se věnoval atestaci a každý musel mít nějakou praxi. U Romana to tak ale nebylo. Nikdy se nepochlubil jaké měl úspěchy, ani nikdy nevyprávěl co kde pokazil.  Ema měla pocit jako kdyby se tady z ničeho nic objevil dospělý Roman, který je neuvěřitelný neurochirurg, ale jako kdyby před tím neexistoval. Ema to stále zkoušela.

 Napadlo jí, že když bude mluvit o sobě tak se třeba Roman chytne a taky jí něco sdělí. Vyprávěla mu jak jako dítě  milovala táboráky a jak vzhlížela ke svému otci, který hrál na kytaru a u toho zpíval. ,,Opravdu?" Tohle Romana zaujalo. Ema mu s nadějí v hlase odpověděla: Ano, milovala jsem to." Roman dostal nápad: ,, Nechtěla bys se mnou jet někam do přírody? Mohli bychom si takový táborák udělat. Taky umím hrát na kytaru. Mohlo by to být hezké." Nechápal proč se Emy na to zeptal. Věděl, že je to riskantní trávit s Emou tolik času, už tak ji dost ohrožoval, ale na druhou stranu, když budou někde v lese tak přece nikdo nemusí vědět že jsou spolu.

 Ema byla překvapená, ale šťastná. Doby kdy takhle někam vyrazila ji opravdu chyběly:,, Tak jo, moc ráda." Došlo jí, že když budou s Romanem někde sami, v klidu  a ne jenom v nemocnici třeba se jí konečně otevře a řekne o sobě alespoň něco.

 ,, Tak v pátek po službě na vlakovém nádraží?" Zeptal se Roman. Věděl, že oba mají tenhle víkend volný. Byl to taky jediný volný víkend, protože ani jeden neměl rodinu takže celé letní prázdniny sloužili, aby ostatní kdo mají děti s nimi mohli být co nejvíc. ,,Tak jo, moc se těším." Odpověděla nadšeně Ema. 

Oba na sebe zůstali koukat. Navzájem si hleděli do očí. Strašně moc je to k sobě táhlo. Najednou Emě začal zvonit  mobil. Vzala to: ,, Příjem? Dítě? Úraz hlavy? Hned jsem tam. Promiň vezou příjem musím jít." Ema se Romanovi omluvila a spěchala si převzít příjem. Než Roman stačil něco říct Ema už zmizela.

Pátek se rychle blížil. Roman všechno pečlivě plánoval. Chtěl být co nejdál od civilizace, ale hlavně chtěl, aby tenhle výlet s Emou byl perfektní. I když si to nechtěl přiznat byl zamilovaný jako malý kluk. Svoje Emoce skryl hluboko do svého podvědomí, jenom tak se dokázal bavit s Emou, aniž by se choval jako úplný cvok.

Ema byla taky zamilovaná, ale na rozdíl od Romana si nějakým vztahem už v životě prošla. Nikdy to ale nebylo nic zvláštního. Od doby, kdy se seznámila s Romanem, ale zažívala pocity, které neznala. Žádný chlap v ní nikdy nevzbudil tolik emocí naráz. Přitahoval jí jako magnet. Ema byla zmatená. Roman jí o sobě nic neřekl, z tohohle úhlu pohledu to byl vlastně úplně cizí člověk. Znali se rok, ale Ema o něm nevěděla lautr nic.  Její pocity to trošku mátlo, ale zamilovanost se nedá ovládat. Ema si řekla, že pokud se o nadcházejícím víkendu nic o Romanovi nedozví prostě mu řekne, co k němu cítí. Alespoň uvidí, jestli má cenu se dál snažit o něm něco zjišťovat.