NECHTĚNÁ LÁSKA

POHŘEB

Ema se vzbudila. Nechápala jak mohla zrovna tady usnout. Jenže teď se cítila líp, než za poslední rok. Vlastně takhle dobře se cítila naposledy s Romanem. Ema se zvedla a pomalu šla domů. 

Po cestě zjistila, že pracovat nedokáže, ale musí se vrátit do života. Vzpomněla si na přednášku z psychologie. Tam přece Jirka říkal, že je potřeba se s milovaným člověkem rozloučit. Došlo jí, že musí Romana pohřbít. Třeba jí to pomůže se konečně po tolika měsících s Romanovou smrtí vyrovnat. 

Ema všechny kontaktovala s tím, ať přijdou. Všichni opravdu přišli. Ema už zase brečela, ale chtěla se s Romanem rozloučit.  Promluvila: ,,Všichni teď zažíváme to stejné. Musíme se s Romanem rozloučit. Musíme ho pohřbít." 

Mičurin jí na to nemilosrdně odpověděl: ,,Emo nemyslím si, že nám dají Romanovo tělo. A i kdyby, tak rozhodně nebude ve stavu, ve kterém bys ho chtěla vidět. Nedivil bych se, kdyby ani nebylo v celku. Oni se chtěli Romanovi pomstít, takže před popravou s ním dělali takové hrůzy, jaké si ani neumíte představit."

 Ema: ,,Tohle jsem opravdu slyšet nechtěla. Já vím, že jeho tělo nedostaneme. Navíc je to už několik měsíců co Roman zemřel, takže si ho nejspíš už vzala příroda. Ale já ho pohřbít potřebuju. Pokud mi tohle nepomůže tak už nic. Půjdete se mnou?" Všichni souhlasili. 

Ema proto vzala Romanovu fotku. Byla to fotka ze svatby. Roman se tam krásně usmíval. Ema si ho chtěla pamatovat přesně takhle šťastného a usměvavého.  Byl to pro všechny velmi zvláštní pocit. Mluvili o Romanovi jako o mrtvém, ale ta krutá pravda je stále užírala. Opravdu museli všechny svoje vzpomínky zakopat. 

Ema všechny zavedla do toho stejného lesa, ve kterém dnes usnula. Ani nevěděla proč, ale přišlo jí to jako dokonalé místo. Přišli na malou mýtinku. Doprostřed dopadaly sluneční paprsky. Okolo pomalu tekl potůček a všude byly stromy. Bylo to opravdu krásné místo. David vzal dva klacky a svázal je k sobě tak, že vytvářely kříž. Mičurin našel plochý kus dřeva, z kapsy vytáhl nůž a na dřevo vyryl ozdobným písmem: ROMAN NIKOLAJEV VILKIN *13.6.1973 +14.12.2021. Jirka pak dřevo přibil na křížek. Ženy mezitím vyhrabaly díru v zemi. Byla akorát tak velká, aby se tam vešla fotka. Poté všichni společně fotku zahrabali. 

Po celou dobu co pracovali nikdo nepromluvil. Všichni pouze brečeli. Když byl hrob hotový všichni si stoupli do kruhu okolo něj. David promluvil: ,,Asi bychom měli něco říct. Já začnu pokud to nikomu nevadí." Nikdo neprotestoval. Každý byl sám se svým smutkem. David se zhluboka nadechl a se slzami, které mu stékali po tvářích začal mluvit: 

,,Mužiku, byl jsi můj nejlepší a nejvěrnější kamarád. Měl jsi pochopení pro věci, které nikdo jiný nedokázal pochopit. Dokázal jsi mi pomoct, když jsem nejvíc trpěl. Udělal jsi toho pro mě tolik, že to ani nejde slovy vyjádřit. Ty jsi tady byl vždycky pro druhé, ale tobě nikdo pomoct nedokázal. Byl jsi pro mě víc než bratr. Chybíš mi. Ty sám nejlíp víš, jak moc jsi pro mě znamenal. Víš, že jsem tě bral jako rodinu. Doufám, že tam, kde teď jsi už netrpíš." Po celou dobu co mluvil brečel jako malý kluk. Potom se sehnul a utrhl pampelišku, která mu rostla u nohy. Když pampelišku pokládal na hrob pošeptal: ,,Já tě pomstím." David se postavil zpět do kruhu.

 Slovo si vzal Jirka: ,,Romane víš, že jsi pro mě byl jako syn. Byl jsi neobyčejný chlap a vážil jsem si tě. Pro spoustu lidí jsi byl vzor. I pro Bíbu jsi byl velmi důležitý a Matymu jsi hodně pomohl. Vlastně jsi mu zachránil život. Za život ti vděčí spoustu lidí a nikdo z nich ti už nemůže poděkovat. A proto ti děkuju teď a tady za všechny. Děkuju ti za to, že jsi byl a jaký jsi byl." Jirka taky utrhl pampelišku a položil jí na hrob.

Pak si vzal slovo Mičurin: ,,Romane ty víš, že jsem se tě bál, ale taky jsem tě měl rád. Bylo zvláštní mít za kamaráda člověka, kterému by stačil jeden dotyk a mohl by mě zabít, ale ty jsi byl jeden z těch hodných a rozhodně sis nezasloužil to co se ti stalo." Mičurin také položil na hrob pampelišku. 

Slovo si převzala Mery: ,,Romane byl jsi perfektní chlap. Od doby kdy ses objevil na urgentu všechno se změnilo. Ty jsi dokázal něco co nedokázal nikdo před tebou, ani po tobě. Ty jsi celý ten urgent držel pohromadě. Bez tebe se začal rozpadat. Vedle tebe nešlo být slabý. Ty jsi všem dodával sílu. Ale najednou teď když na urgentu nejsi se to celé začalo rozpadat. Chybíš nám tady všem." Mery stejně jako ostatní položila pampelišku na hrob.

 Pak začala mluvit Marina. Mluvila Rusky, takže jí nikdo nerozuměl. Ale každý to pochopil. Marina byla příliš utrápená na to, aby mluvila česky. Marina utrhla pampelišku a když jí pokládala na hrob pomodlila se. 

Ema taky chtěla něco říct, ale Míša, kterou držela v náručí a až do této chvíle byla hodná jí začala tahat za límec, aby se otočila. Celou dobu od chvíle kdy přišli do lesa je totiž někdo pozoroval, Všichni ale byli příliš smutní a ničeho si nevšimli. Míša byla jediná, která si Romana všimla. Roman to už nevydržel a promluvil.