NECHTĚNÁ LÁSKA

NÁVRAT

Uběhlo pár dní. Ema už se dokázala s pomocí udržet na nohou. Roman se taky rychle vzpamatovával, takže mohl být přesunutý na normální pokoj. 

Tak dlouho překecával každého, od Davida, přes Mery a Jirku až po samotného ředitele, že docílil toho, aby byli s Emou na jednom pokoji. Když byli spolu vypadalo to jako kdyby se stal zázrak. Oba měli najednou o dost víc síly a jejich zdravotní stav se prudce zlepšoval. Ema už nepotřebovala umělou výživu a zvládala jíst sama.

 Po dvou týdnech už byli oba natolik v pořádku, že mohli jít domů. David se musel chechtat, když viděl, jak se Ema snaží podpírat Romana a za každou cenu chce, aby nespadli. ,,Kolegyně vezměte si vozík. Roman je velký a takhle ho domů fakt nedotáhnete. Navíc po tom vašem kolapsu byste se měla šetřit a ne na zádech tahat tohohle obra. Ema souhlasila, jako ženská opravdu neměla dost síly na to, aby unesla Romana.

Uplynulo několik týdnů a oba už byli naprosto v pořádku. Ema se o Romana celou dobu starala líp než maminka. Roman se už ale těšil do práce. 

Bylo ráno a oba vstávali. Ema: ,,Počítám, že všichni budou mít radost, že se vracíš." Roman jí opravil: ,,Že se vracíme"  slovo vracíme řekl velmi důrazně. Oba byli na urgentu oblíbení.

Ve chvíli, kdy se ruku v ruce objevili na urgentu všichni kdo tam byli začali tleskat. Pacienti, kteří v tu chvíli byli na ošetření sice moc nechápali co se děje, ale někteří se k potlesku přidali. Mery a David naráz zakřičeli: ,,VÍTÁME VÁS ZPÁTKY" Mery objala Emu a David čapl Romana a přitiskl ho k sobě. Ve chvíli, kdy ho David chlapácky poplácával po zádech, Roman ucítil ostrou intenzivní bolest na prsou. Ale ani necekl. Rozhodně neměl v plánu přede všemi ukázat, že jeho nová jizva je ještě citlivá.

Na urgentu panovala dobrá nálada. V jednu chvíli přijel příjem a Ema si ho nadšeně vzala. Práce jí chyběla. Byl to malý kluk, který v zoo vlezl ke lvovi do klece a ten mu ukousl nohu. Ema o asistenci poprosila Romana. Aby nohu přišili bylo potřeba šikovné ruce, které perfektně ovládají jemnou motoriku. A kdo může v tomhle ohledu být lepší, než ten nejlepší neurochirurg.

Lev naštěstí neměl hlad, takže noha byla sice pokousaná, ale dalo se to ještě zachránit. Byla to titěrná práce, ale všechno vypadalo v pořádku. Ve chvíli, kdy už  všechno bylo na svém místě a všechno vypadalo dobře u malého pacienta nastala zástava. Roman i Ema dělali co mohli, ale chlapce se jim nepodařilo zachránit.

Ema to špatně nesla. Byli v umývárně a Roman na Emě viděl, jak je z toho špatná. Roman přišel blíž  a objal ji. Ema to už nevydržela a rozbrečela se. Roman Emu hladil po zádech a šeptal jí: ,,Klid bude to dobrý. Nemůžeme za to. Neplakej. Všechno jsi udělala jak nejlíp jsi mohla." Roman se snažil Emu uklidnit. Ani pro něj to nebyla jednoduchá situace. Jenže Roman bral smrt jinak. Pod rukama mu zemřelo spoustu lidí a ještě víc lidí zemřelo kvůli němu. Trauma, které nesl na svých bedrech mu nedovolovalo se hroutit ze smrti, za kterou nemohl a naopak se jí snažil zabránit. Teď tady byl pro Emu. Musel jí být oporou. 

Ema se pevně držela Romana a plakala. Potřebovala se zebe pomocí slz dostat všechno špatné. Roman byl její jistota.  Když se Ema trošku uklidnila Roman Promluvil s něžností v hlase: ,,Emo já to rodičům řeknu. Vím, že je to těžký, když nám umřel pacient hned první den, co jsme se vrátili do práce."  Ema byla ještě ubrečená, ale řekla: ,,Děkuju. Miluju tě." Roman Emu políbil a šel za rodiči toho chlapce.

Snažil se využít svých schopností a do toho rozhovoru dal hodně energie. Rodiče toho chlapce nakonec potřebovali něco na uklidnění a Roman je uložil na lůžko, aby se trošku vzpamatovali.

Roman šel zpět za Emou. Usmyslel si, že musí Emě zlepšit náladu. Už dokonce věděl jak to udělá.