NECHTĚNÁ LÁSKA

CITLIVÉ RÁNO

Najednou Romana ze sladké říše zapomnění vytrhl zvonek. Romanovi problesklo hlavou: ,,Sakra já zaspal." Rychle vystřelil z postele a jenom ve spodním prádle běžel otevřít dveře. Ve dveřích stála Ema. Přesně jak se včera domluvili. 

Když ji Roman uviděl políbil jí a ve vzájemném objetí vešli do bytu. Ema za sebou zabouchla dveře. Když se od sebe, i když nechtěně, odrhli Roman řekl:,, Chyběla jsi mi. Promiň trochu jsem zaspal. Pojď do kuchyně udělám ti kafe a nějak se upravím." Jak byl rozespalý vůbec si neuvědomil, že není oblečený a otočil se k Emě zády. 

Ema: ,,Nic s nedě..." Ema se zarazila uprostřed slova. Romanovi až v tuhle chvíli docvaklo co se stalo. Rychle se otočil zpět čelem k Emě. Ema na něj zírala s otevřenou pusou a vyděšeným výrazem ve tváři. ,,Co? Jak?" Ema nebyla schopná poskládat smysluplnou větu. Chtěla vědět jak je možné, že má Roman tak strašně moc zjizvená záda.

 Roman nevěděl co má dělat. Rychle popadnul první tričko, které uviděl a oblékl si ho. Měl ho naruby, ale v tuhle chvíli mu to bylo úplně jedno. Začal rychle mluvit a koktat: ,,Emo promiň tohle jsi nikdy neměla vidět, omlouvám se." 

Ema se mezitím vzpamatovala z prvotního šoku. Byla hodně překvapená. Obešla Romana, stoupla si za něj, vyhrnula mu tričko a začala mu prsty přejíždět po všech těch jizvách. Vypadaly jako kdyby se Romanovi někdo pokoušel vyrvat kusy masa z těla a taky se mu to podařilo.

 Roman nehnutě stál a nevěděl co má dělat. Hlavou se mu honily myšlenky. Tohle už nezamluví. Teď Emě musí říct pravdu. Když Ema jeho jizvy prozkoumala, znovu Romana obešla, podívala se mu do očí a řekla: ,,Chci vysvětlení. Co se ti stalo. Prosím Romane řekni mi o sobě všechno." Ema to řekla silným a rázným hlasem, ale zároveň byl v jejím hlasu slyšet cit.

 Roman se  najednou cítil strašně maličký a zranitelný. Ze skříňky vzal vodku, tohle střízlivý nedokáže. ,,Prvně, než ti všechno vysvětlím, chci abys Emo věděla, že tě miluju. Vím, že až se dozvíš celou pravdu úplně se ti zhnusím a budeš mě nenávidět. Budeš mě nenávidět stejně jako já nenávidím sám sebe. Ale musíš vědět, že ty jsi ten největší poklad, který jsem mohl kdy najít. Miluju tě víc než cokoliv a kohokoliv na tomto světě. Jsi pro mě vším." Roman dokončil svůj monolog, který řekl slabým a roztřeseným hlasem. Napil se vodky.

 Ema chtěla něco odpovědět, ale Roman řekl: Emo prosím nic neříkej. Musím ti to říct, ale není to jednoduché. Posaď se prosím. Ema tedy kývla a oba se posadili. Chytla Romana za ruku, aby mu dala najevo, že je s ním a že ho poslouchá. Její dotyk Romanovi společně s vodkou dodal sílu. Roman začal vyprávět.

,, Moje pravé jméno je Michael Vasiljevič Zabilov. Když jsem byl malý, s rodiči jsme žili v malé vesnici. Nikdy jsme neměli peníze. Často se stávalo, že jsme neměli ani co jíst. Strašně moc jsem chtěl vystudovat. Jediná možnost byla vstoupit do armády. Prošel jsem tvrdým výcvikem. Udělali ze mě chlapa, kterého se každý bál. Měl jsem respekt. Armáda mi školu zaplatila, takže jsem ji absolvoval v uniformě. Byl jsem velice dobrý jak jako voják tak jako doktor. Dobrý je slabé slovo byl jsem nejlepší.  Rodiče i armáda na mě byli pyšní. Jejich podpora mě motivovala a já se snažil čím dál víc. Předváděl jsem velkolepé výkony. Rychle jsem se vypracoval na hodnost poručíka. Vybral jsem si specializaci neurologie a neurochirurgie. Neumíš si představit tu radost jakou armáda měla, když jsem si tenhle obor vybral. Převeleli mě do výzkumného ústavu. Velmi rychle jsem začal celý ten výzkum vést. Byl jsem nejlepší a všichni to věděli. Měl jsem nastartovanou pohádkovou kariéru. Dostával jsem spoustu peněz. Nic mi nechybělo. Rodiče konečně měli z čeho žít a já byl šťastný. Celý výzkum spočíval v tom, že jsem vytvořil neuroimplantáty, které jsem poté v operovával do mozku. Ty implantáty způsobili to, že člověk, který je v hlavě měl přišel o všechny emoce. Myslel jsem si, že tím pomáhám. Tvrdili mi, že ti lidi jsou vojáci s nějakým traumatem a já je tím, že jim vypnu emoce, zachraňuju. Jenže to nebyla pravda. Byli to úplně normální lidi a já jsem z nich dělal zabijácký stroje. Když jsem se to dozvěděl a když jsem se dozvěděl kolik lidí jsem takhle zabil nedokázal jsem se s tím smířit. Celý výzkum jsem zničil a chtěl jsem odejít. Armáda mi to ale nedovolila. Suspendovali mě. Mysleli si, že tohle ponížení bude stačit a já se budu chtít vypracovat zpět. To se ale pletli. Já jsem už s ničím pokračovat nechtěl. Oni mě potřebovali. Nikdo nevěděl jak to celé funguje. Nikdo nevěděl jak jsem ty implantáty vytvořil. Nikdo je nedokázal správně do mozku umístit, aniž by toho člověka zabil. Chtěli informace, ale já jsem byl neoblomný. Nechtěl jsem dovolit, aby to celé pokračovalo. Kvůli mě už nesměl nikdo umřít. Uvěznili mě. Byl jsem zavřený ve vojenské věznici na Sibiři. Neměli na mě žádnou páku. Začali s mučením. Prvně to  začalo nevinně. Občas mě jenom zmlátili, ale nebylo to nic hrozného. Sem tam nějaká zlomenina, nebo otřes mozku. Když jsem pořád nic neřekl přitvrdili. Začali s bičováním. Prvně měli obyčejné biče, ale potom si přinesli speciální s ostny. Podařilo se jim mi rozsekat záda na kousky. Pořád jsem se nenechal přesvědčit.  Dostával jsem pecky proudem,  trhali mi nehty, ale stále nic nezabíralo. Když zjistili, že fyzická bolest nezabírá začali s psychickým mučením. Pouštěli mi nahrávky hlasů mojí rodiny oni mě volali a prosili o pomoc.  V mojí cele vylepili fotky všech lidí, které jsem měl rád. Jejich těla byly zničené. Já jsem ale nic neřekl. Mučili mě spánkovou deprivací. Byl jsem úplně zlomený, ale neprozradil jsem nic. Mučení kombinovali.  V té době jsem objevil svoje schopnosti. Jenom díky nim jsem to celé přežil. Byl jsem zraněný, slabý a zoufalý. Můj bývalý velitel mi chtěl pomoct. Přichystal plán. Jednou v noci, když měl hlídku u mé cely mě pustil. Já jsem v sobě našel zbytky síly a uprchl jsem do lesů. Velitel napsal zprávu, že mě zabil na útěku. Mysleli jsme si, že to bude stačit, aby po mě nepátrali. Jenže moje tělo se nikdy nenašlo, takže armáda tomu nevěřila. Mého velitele za trest popravili a po mě začali pátrat. Pátrají po mě pořád. Já jsem utekl sem do Česka, změnil jsem identitu a začal od znova. Musel jsem se se vším smířit. 

Roman během celého vyprávění pil vodku. Z láhve rychle ubývalo až byla úplně prázdná. Roman ale nebyl opilý. Bylo to jako kdyby adrenalin, který Romanovi při vzpomínání na minulost koloval v žilách, vyplavoval všechen alkohol. Během celého vyprávění hypnotizoval láhev. Až teď se odvážil podívat Emě do obličeje. Když se na Emu podíval zjistil, že pláče. Čekal, že v její tváři uvidí zlost, vztek, nenávist nebo zhnusení. Nic z toho tam ovšem ani náznakem nezahlédl. V Emině tváři byla pouze lítost. Romana to překvapilo. Ema se zvedla, posadila se mu na klín a políbila ho. Snažila se do toho polibku dát vše co nedokázala vyjádřit slovy. Na to co jí Roman právě řekl, totiž žádná slova neexistují. Po nekonečně dlouhé chvíli se od Romana na malý centimetr odtáhla a šeptem řekla: ,, Děkuji, že jsi mi to řekl. Chápu jak je tohle těžké a bolestivé. Miluju tě a na tom se nikdy nic nezmění. Vůbec mi nevadí, že v tvé minulosti je nějaký Michael, který zemřel. Já miluju tebe Romane. Jsi ten nejstatečnější člověk jakého jsem kdy poznala. A na tom se nikdy nic nezmění." 

Romanovi se obrovsky ulevilo. To že Emě mohl říct pravdu pro něj bylo vyčerpávající, ale zároveň měl pocit, jako kdyby mu ze srdce spadl obrovský balvan. Roman s Emou spolu seděli a objímali se. Oba se snažili zpracovat svoje pocity a urovnat si myšlenky. V tuhle chvíli nepotřebovali mluvit. Jejich duše si rozuměly i beze slov. Stačilo jim jenom to, že byli spolu a jsou vzájemném souznění.