,,Já tebe víc." (Niam)

21.

Niall - renn_barnes_ - psán normláně

Kapitoly od dnešního dne budou ještě kratší. V jedné z nich už totiž nebude část Nialla i Liama, ale pouze část jednoho z nich. Tato kapitola je tedy Niallova část. Ta příští bude Liamova. Je to konečné řešení, které se nebude měnit (dokud se MY DVĚ nerozhodneme jinak) a o němž se nebude diskutovat... a když už máme naštvanou Miu, tak se nás, PROSÍM, konečně přestaňte pořád doKOLA ptát na to, kdy už bude další kapitola. Bude, až bude, smiřte se s tím. /Mia

***

Niall

V první moment mi hlavou problesklo, že bych ho měl okamžitě odstrčit. Neměl jsem ve zvyku se objímat. S nikým.

Jenže najednou jako bych cítil, že právě to jedno objetí bylo přesně to, co jsem v tu chvíli skutečně potřeboval.

Aniž bych se nad tím tedy nějak zvlášť pozastavoval, kompletně jsem se tomu poddal. Hlasitě jsem vzlykal a během toho mezi prsty mnul lem rukávu půjčené mikiny. Zima už mi dávno nebyla. Jako by mě polilo spíše horko. Slzy smáčely mé tváře a já tak sem tam zvedl ruku, abych si mokré cestičky setřel. Vzápětí je však pokaždé nahradily další a další. Nešlo to zastavit, tudíž jsem to nakonec vzdal. Nešlo o to, že bych byl slabý. Jen už jsem se příliš dlouho snažil být silný.

Teď tu ale nikdo kromě nás dvou nebyl. Byli jsme tu sami a mně bylo v současnou chvíli absolutně jedno, před kým ukazuji slabost. Všechno to muselo co nejdřív ven.

A tak jsem ještě dlouho nepřetržitě brečel a popadal dech, než ta zoufalost začala pomalu ustávat. Pořád jsem vzlykal, ale už to nebylo ani zdaleka tak strašné jako na začátku.

Byl jsem svému společníkovi nesmírně vděčný, že byl po celou dobu zticha a jen mě mlčky držel. Ticho ale nemohlo trvat věčně. Po nějaké době ho přeci jen narušil.

,,Je to lepší?" zeptal se tiše, když zaznamenal, že už zvládám i klidněji dýchat.

Na jednu stranu bylo milé, že se zeptal. Na tu druhou jsem však absolutně nevěděl, co bych mu měl odpovědět. Za jiných okolností bych pravděpodobně mlčel nebo ho jen odrazil nějakou protivnou poznámkou.

Nyní mi to ale vzhledem k situaci nepřišlo na místě. Klidně se mi totiž mohl pouze vysmát. Jenže to on neudělal, a naopak tu se mnou zůstal, objímal mě, a ještě se zajímal, jak mi je. Rozhodl jsem se tedy pro jednou udělat výjimku a být k němu ve svých pocitech zcela upřímný.

,,Trošku... ale spíš už nemám energii..." odpověděl jsem mu stejnou hlasitostí a i přes své zajeté zvyky jsem se od něj nevzdaloval.

Měl bych. Věděl jsem to. Ale prostě to nešlo. Jeho paže mi alespoň na chvíli dávaly pocit bezpečí a toho, že nejsem úplně zbytečný.

,,Chceš už si jít lehnout?" dostalo se mi další otázky a já v tu chvíli litoval, že jsem opravdu nemlčel.

Musel jsem před ním teď vypadat jako naprostá troska. S tím už jsem ale nemohl nic udělat, a tak mi nezbývalo než doufat, že mi tohle nebude následující dny předhazovat.

,,Asi to bude nejlepší," souhlasil jsem tedy nakonec.

Moc se mi nechtělo, ale samotnému mi docházelo, že se k němu tisknu až přehnaně dlouho. Muselo to vypadat strašně teple. A já teplej sakra nejsem.

Už jsem se tedy chystal zvednout, avšak brunet, u kterého jsem byl schoulený, byl rychlejší. Co pak následovalo mě ale konečně probralo.

,,Hej! Co si sakra myslíš, že děláš?" ozval jsem se ve stejnou chvíli, co se mě ten pošuk pokusil vzít do náručí.

,,Tak promiň, vypadal jsi vskutku nemohoucně," prohlásil s takovým klidem, že jsem myslel, že mu za toho nemohoucího jednu natáhnu.

Sotva mě však postavil na vlastní nohy, zavrávoral jsem a rychle se ho zase chytil. Z toho usedavého pláče se mi příšerně motala hlava, a tak jsem chtě nechtě jeho pomoc nakonec přijal. Jen ne takovou, jakou hnědooký plánoval. Zkrátka jsem se nechal držet kolem zad a přidržovat jednou rukou. Už to mi ale stačilo k tomu, abych se cítil neskutečně trapně.

Tímto stylem jsme tedy došli až do jeho pokoje, kde jsem se s tichým díky posadil na rozestlanou matraci. V jeho posteli jsem spát neplánoval. Bůh ví, co v ní dělá.

,,Pro tebe je nově povlečená postel... na té matraci už jsem ležel," podrbal se hnědoočko na zátylku. V tu chvíli jsem jen zoufale zasténal.

,,Nechci spát v tvojí posteli," zamručel jsem podrážděně.

Už jsem zjistil, že byl v těchto ohledech až otravně slušný, ale já se ho o nocleh v jeho posteli nežádal. Bohatě by mi stačilo přespat na té matraci... nebo klidně na zemi.

,,Je slušné přenechat návštěvě lepší místo na spaní," odpověděl přesně takovou hovadinu, s jakou jsem počítal.

Po chvíli ticha se však doplnil, čímž mě naprosto upřímně překvapil.

,,To bys radši spal na polštáři a pod peřinou, kde už jsem ležel?"

A tady už bylo jasně vidět, že přesně zná důvod, proč nechci spát v jeho posteli.

Bez dalších námitek jsem se tedy zvedl a zalezl si pod čistě povlečenou deku. Ačkoliv se mi to vůbec nelíbilo, musel jsem uznat, že tenhle kluk už věděl, jak na mě.