Niall - renn_barnes_ - psán normálně
Liam - já, Mia - psán kurzívou
***
Niall
Očekával jsem téměř cokoliv, ale rozhodně ne to, že bude tak vlezlý a bude mě následovat i na střechu. Nejspíš pro něj bylo opravdu těžké pochopit, že jsem naštvaný.
I když... byl jsem vůbec stále naštvaný? Možná jsem jen chtěl, aby si myslel, že jím jsem. Už jen z principu.
Ano, naštval mě, ale já ve finále nikdy nedokázal být naštvaný příliš dlouho. Většinou mě to do pár hodin přešlo a jediné, co jsem potom chtěl, bylo být sám a přijít na jiné myšlenky.
Nebe mi vždy pomáhalo najít klid, jenže nyní to bohužel nebylo možné a důvodem nebyl nikdo jiný než právě hnědooký brunet, který se rozhodl lézt za mnou do té doby, dokud to nevzdám, či se nenaštvu ještě víc.
Další věc, která mě skutečně překvapila, byla omluva, kterou právě vypustil z úst.
Samozřejmě, že mou odezvou bylo další ticho. Nemohl jsem přeci jen tak říct: „Jo, odpouštím ti, žes mě málem utopil."
Ne, to prostě nešlo. Chtěl jsem, ať si to vytrpí. Zasloužil si to.
Proto jsem si opřel bradu o svá kolena a dál pozoroval nebe plné hvězd. Bylo to zvláštní, ale tenhle výhled mě doopravdy jistým způsobem dokázal zcela uklidnit. Byl to takový ten můj útěk z reality.
Dnes se mi však vyčistit mysl nedařilo. Bránila mi v tom jeho přítomnost. Nedokázal jsem se soustředit na nic jiného než na to, že stále sedí vedle mě a ani se nesnaží v tom zírání na mou osobu být nenápadný.
„Co přesně očekáváš, že ti teď řeknu?" promluvil jsem nakonec dál pozorujíc hvězdy, které byly dneska přímo nádherné.
„No... zřejmě žádná očekávání nemám," roznesla se jeho odpověď tichem.
„Tak potom nechápu, proč se něčím, jako je omluva, vůbec zabýváš. Nemusel ses namáhat, já bez tvých omluv žít dokážu," odpověděl jsem klidně, jako bych mluvil o počasí.
„Možná jsem se zkrátka... chtěl omluvit," řekl zvláštním hlasem, načež nastalo další ticho. Dokonce mě přestal pozorovat, čehož jsem si všiml téměř okamžitě všiml.
Ze začátku jsem to neřešil, ale po nějaké době mi to stejně nedalo a já se tak na něj nenápadně otočil. Díval se před sebe a vypadal... smutně? Nejspíš. Nějak jsem nedokázal najít přesnější výraz pro to, jak se tvářil.
Bojoval jsem sám se sebou. Se svým sebevědomím a egem. Ano, u té vody to podělal, ale na druhou stranu... byl ochotný vylézt za mnou na střechu jen proto, aby se mi omluvil.
„Fajn... omluva přijata," povzdychl jsem si nakonec a ke svému překvapení jsem i doufal, že se třeba přestane tvářit tak pohřebně.
„Prosím?" vypadlo z něj, když na mě překvapeně vykulil oči.
Mé ego právě mělo "své dny" a on to ještě chce zopakovat?
ČTEŠ
,,Já tebe víc." (Niam)
Fanfiction,,Tak třídního premianta bych tady nečekal." ,,Vážně? Já naopak přesně věděl, že ten největší idiot ve vesmíru tady bude." *** Stejně tak, jako je každý z nás vůči svému okolí jinak otevřený, logicky i každý přidává různým věcem různou váhu. Někdo l...
