,,Já tebe víc." (Niam)

4.

Niall - renn_barnes_ - psán normálně
Liam - já, Mia - psán kurzívou

Niall

Sotva jsem jeho knihu zavřel, vzal si ji k sobě a opět začal listovat, jako bych nic neudělal.

Já ho prostě nechápu. Jak to může číst? Ještě k tomu dobrovolně? Já bych tohle nečetl, ani kdybych fakt musel.

„Proč to čteš?" jednou rukou jsem si podepřel hlavu a tou druhou jeho knihu zase zaklapl.

„Proč nezavřeš pusu?"

„No ne, já to prostě nechápu. Proč to čteš? K čemu ti tohle všechno bude?" nechal jsem ho zase listovat tou jeho učebnicí, kterou za chvíli stejně zase zavřu.

Když už vedle něj sedím, musí si mě všímat.

„Třeba to, že jde o učivo dalšího ročníku, tě nenapadlo? Příští rok bych se to musel učit tak jako tak, tudíž vůbec nevadí, když si to přečtu o něco dřív."

Tak tohle mě vyděsilo.

On se učí látku dalšího ročníku? Proč proboha?! To je na tom učení tak závislej nebo jak?

„Tohle nebudu komentovat. Radši mi řekni, co dělá tak vzorný žák po škole?" znovu jsem mu učebnici zavřel.

Začínalo mě to bavit. Alespoň nějaká zábava, když mi překazil zírání z okna.

„Pouze jsem slušně naší profesorku na dějepis upozornil, že učení není činnost, kterou by byla schopna vykonávat."

Dobře, tohle mělo něco do sebe. Naše dějepisářka by opravdu učit neměla. To i já bych naše hodiny dějepisu odučil lépe. A to dějepis neumím.

„Takže tě poslala sem kvůli tomu, že jsi chytřejší. Jo, to dává smysl."

„Je to rovnice na stejný způsob jako ta, v níž mě posíláš do háje."

A já myslel, že se s ním dá bavit i normálně. Ale ne. On zase musí mluvit, jak kdyby sežral slovník.

„Zrovna teď tě do háje neposílám. To by vypadalo trochu jinak. Ale přemýšlím, že si to nakonec přeci jen rozmyslím."

„Dochází ti doufám, že já se o tvou přítomnost neprosil? Měl jsem v plánu se učit, ne se s tebou vybavovat."

„Ale stejně se se mnou bavíš." ušklíbl jsem se na něj.

„Protože jsi zkrátka tvrdohlavý zabedněnec." usmál se na mě a já se nestačil divit, jak rychle stihl otočit.

Najednou nezněl ani tak otráveně, jako předtím. Jo, sice mě právě urazil, ale bylo poznat, že to nemyslí špatně.

Celkem mě to rozhodilo. Čekal jsem další kousavou, chytrou poznámku, ale rozhodně ne tohle.

„Tak teď nevím, jestli to brát jako urážku nebo poklonu."

„A co jako holý fakt?"

„To pořád nevysvětluje, jak si to myslel. Taky můžu říct, že se s tebou právě teď bavím, protože jsi brejlatej, vychytralej idiot."

„No, říct to můžeš, ale byla by to pěkná hloupost. Jak někdo může být vychytralý a zároveň idiot?"

„Nevím, na to se zeptej sám sebe." musel jsem se pousmát nad nelogikou celé téhle konverzace.